Kapitola 6. není cesty zpět

Anotace: Kapitola 6

Sbírka: Nejvyšší symbol dobra

Když odevzdávala klíč na recepci, slečna za pultem se na ni skoro nepodívala, ale Sára by přísahala, že měla ulehčený výraz. Ušklíbla se. Bydlela tu necelý týden a recepční už ji nemůže snést. Pěkná vizitka, Sáro…Zaplatila bez jediného slova, nevraživost mezi nimi byla patrná jenom z výrazu jejich očí.
„Na shledanou,“ zvedla recepční hlavu, když už byla Sára na odchodu a chystala se přes rameno přehodit tu zatracenou tašku – snad už naposledy, a jejich oči se poprvé setkaly. Sára se zatvářila pobaveně.
„Myslím,že na shledanou je to správné slovo,“ jakoby znuděně prohodila a vyšla před hotel. No jenom přemýšlej, co jsem tím chtěla říct, smála se v duchu zle, možná ti dojde, že se brzy zase uvidíme. V pondělí, připomněla si Sára v duchu. Ano, už za čtyři dny znovu ty dřevěné hotelové dveře otevře, ale tentokrát jako zaměstnankyně… Je to správné? zahlodal červíček pochybnosti v její hlavě. Je to správné, dělat si nepřátele tam, kde budeš trávit spoustu času? Je to správné, udělat si nepřítelkyni ve své budoucí zkušené kolegyni, která tě do práce recepční bude muset zasvětit? Uvidíme, řekla Sára nahlas, aby odpověděla svému svědomí, a přestala se tím zaobírat. Veškerou svoji energii musela věnovat tašce na svém rameni, která nad ní pomalu, ale jistě, vítězila. Kdyby v ní nebyly její milované knihy a ostatní věci, na nichž Sáře tolik záleželo, nejspíš by ji už dávno nechala ležet u cesty, ale takhle sebrala poslední kousky své energie, aby ji dopravila k cíli. Prošla vilkovou čtvrtí do té panelákové. Tady bude její nový domov. Měla štěstí, našla si podnájem v zařízeném bytě 1+1. To bylo přesně to, co potřebovala. Nemohla nakupovat drahý nábytek, když stejně věděla, že odtud brzy odejde. Majitel bytu byl velmi příjemný chlapík, Sára podepsala smlouvu prozatím na čtvrt roku, ale bylo jí řečeno, že ji posléze může prodloužit. Sára ale počítala s tím, že na konci června by už měla mít dokončeny všechny zkoušky na konzervatoři a že se přestěhuje zpátky do Prahy. V duchu počítala: duben, květen, červen, a na prázdniny už budu zpátky, abych si mohla začít hledat práci. Ve čtyřiadvaceti už snad není tak brzy na stálé angažmá, nemůžou už jí nazývat nezkušenou! A taky, proboha, bude mít vysokou uměleckou školu!
Ve velmi příjemném rozpoložení došla až k několikapatrovému činžáku na konci ulice a zbrusu novým klíčem si odemkla vchodové dveře. Když vyjížděla výtahem nahoru do čtvrtého patra, konečně ucítila něco, co tolik potřebovala a přesto se jí toho poslední dobou tak nedostávalo. Ano, konečně byla zase šťastná. Samostatná, soběstačná a šťastná. Vešla do bytu a se zavřenýma očima se nadechla. Teď už dýchala svůj vzduch, byl jenom její a když nebude chtít, nikoho do něj nepustí! Prošla postupně obě místnosti, tedy obývací plochu a kuchyň. Jak už věděla, byt byl velmi skromně zařízený, ale to jí nevadilo. Neměla potřebu žít v luxusu, potřebovala jenom klid na dokončení studia a triumfální návrat do Prahy. Kuchyň byla pro ni dostačující úplně, byl zde sporák, kuchyňská linka, lednice a stolek se dvěma židlemi. Ve druhém pokoji byla malá postel, šatní skříň, jedna policová skříň a ještě pár polic připevněných na zdi. To se Sáře líbilo, měly by se sem vejít všechny její knihy a to bylo pro ni důležité. Ano, moje knihy a ostatní dokumenty, které jsem nechala v Praze, uvědomila si okamžitě. Musí pro ně zajet ještě dnes, nebo nejhůře zítra, protože potom už je víkend a ona se opravdu nechtěla s Petrem setkat. Cítila, že na to není připravená. Přece jenom, on byl čtyři roky jejího života to nejbližší, co si dokázala představit a vymazat ze dne na den city, co k němu chovala, to prostě nešlo.
Zavolala tedy na taxikářskou službu a objednala si taxi na zítra navečer, to měla jistotu, že Petr nebude doma, pracoval odpolední. Když bude mít štěstí, stihne se do setmění vrátit. Potom s pro ni nepochopitelnou úzkostí v žaludku zavolala do divadla, ve kterém občas vystupovala ve sboru a oznámila, že končí. Sekretářka to vzala na vědomí s ledovým klidem, což Sáru trochu rozladilo. Čekala, že ji budou přemlouvat, aby zůstala, že jí budou říkat, že tak výbornou zpěvačku už dlouho neměli… Sára trochu zčervenala. Nebyla to pravda, jistěže ne. Kdyby byla tak dobrá, jak si nalhávala, byla by dávno dostala nějaké sólo, a nedřepěla by doteď ve sboru. Ale co, pohodila hlavou, ona ještě všem ukáže!
Najednou za dveřmi uslyšela nějaký hluk. Pochopila okamžitě, že to bude asi obyvatel, nebo obyvatelé sousedního bytu. Chvíli zvažovala, jestli se s nimi jít seznámit, nebo dělat ještě pár dní mrtvého brouka, nakonec ale zvítězila zvědavost. Nakoukla do chodby nejprve kukátkem, a když uviděla kluka asi v jejím věku, jak se snaží pobrat co nejvíc částí bicí soupravy, dostala okamžitě lepší náladu. Muzikant! A přímo tady, u ní, ve vedlejším bytě! Musíš být na něj milá, přikazovala si v duchu, když otevírala dveře. Už se totiž znala. Kluk vzhlédl, jakmile uslyšel vrznout panty.
„Dobrý den,“ naklonila trochu Sára hlavu a zamhouřila oči. Věděla, že tak vypadá nejpřitažlivěji a ona chtěla, bůhví proč, na tohohle kluka udělat dobrý dojem.
„Dobrý den, slečno,“ napřímil se překvapeně její nový soused, „já…vás asi neznám. Nebo bych měl?“ Sára zavrtěla hlavou.
„Právě jsem se sem přestěhovala, chtěla jsem se jenom představit…“ natáhla k němu Sára ruku.
„Jmenuju se Sára, budu tu teď nějaký čas…“
„Jakub,“ podal jí ruku i on. V okamžiku, kdy jí stiskl, zalapal po dechu.
„To…to není možný…“ skoro zašeptal.
„Co prosím?“ zamrkala Sára očima a napadlo jí, jestli jsou opravdu všichni v tomhle městečku tak divní. Jakub byl najednou jakoby vyměněný. Tatam byl jeho klid a rozvaha, s jakou si skládal do ruky části svého nástroje. Najednou byl roztěkaný, a Sára nevěděla proč. Snažila se být přece milá, nechtěla si zase dělat další nepřátele!
„Já, už musím jít. Ne…nezlobte se.“ A zmizel. Sára nic nechápala. Dívala se na něj přece normálně, snažila se být usměvavá, příjemná. Tak proč se k ní takhle choval? Proč se s ní nedal do řeči? Proč odešel hned po pozdravu? Navzdory její psychické odolnosti jí bylo do breku. Myslela si, že to tady bude skvělý, že pozná fajn lidi, najde si fajn práci v umělecké branži…a zatím bude osm hodin, někdy i déle sedět v recepci hotelu a rádoby nenuceně se usmívat na hosty. A lidé? Ti před ní houfně utíkají. Sára prudce zatoužila vrátit se zpět, poprosit Petra o odpuštění a potom být v bezpečí, v jeho náruči…

Druhý den už byla vyrovnanější. Rozhodla se nelámat si se svým sousedem hlavu, třeba měla opravdu smůlu a narazila na divného člověka zrovna tehdy, když chtěla být milá. Nálada se jí zlepšila taky proto, že věděla, že už brzy bude mít doma veškeré své bohatství. Plánovala, že si z Prahy přiveze taky televizi a DVD, na který měla plné právo, protože ho do společné domácnosti přivezla ona. A až si pustí jeden ze svých oblíbených jazzových koncertů, bude jí lépe. Když se přiblížila šestá hodina večerní, hodila do kabelky mobil, peněženku, antiperspirant a žvýkačky a zamkla byt. S oblékáním opět nenadělala žádnou vědu, ale už se velice těšila, až bude mít doma všechny doplňky, které potřebovala k tomu, aby oblečení mohla vhodně kombinovat. Taxi už na ni čekalo před domem. Sára si opět umanula, že na řidiče bude velmi milá, a potěšilo ji, že on žádné známky rozčilení nebo opovržení nad její osobou neprojevoval. Její sebevědomí opět o trochu stouplo. Musím být vyrovnaná, nařizovala si v duchu, když s mírným třasem v hlase sdělovala řidiči adresu jejího bývalého pražského bydliště, jedu přece zahlazovat svoji minulost. Cesta jí utekla celkem dobře, strávila ji s kulturním časopisem, který si předtím koupila v trafice. Řidič taxi byl velmi ochotný a slíbil jí, že na ni počká, než si nahoře všechno zařídí, ale Sára nevěděla, jak dlouho to bude trvat a proto raději zaplatila s tím, že si potom zavolá jiného řidiče. Když už šla po schodech nahoru, žaludek se jí sevřel úzkostí. Nezvládnu to, třásla se, nezvládnu to, zkolabuji…Roztřesenýma rukama chtěla odemknout dveře, ale když vsunula klíč do zámku, strnula. Nebylo zamčeno, což znamenalo…Petr byl doma. Nasucho polkla. Určitě už klíč slyšel, nemohla tedy couvnout. Musela se s ním znovu setkat. Naoko odhodlaně vešla do bytu a rozhodla se, že bude dělat, že ho nevidí. Petr, který právě ležel u televize a zřejmě ještě pospával, byl ale jiného názoru. Jakmile pochopil, že to je Sára, vyskočil na nohy a hnal se za ní. Nevěděl, co udělá, věděl jenom, že ji musí vidět a mluvit s ní. Od té doby, co odešla, musel na ni pořád myslet, litoval svých posledních slov, co jí řekl, litoval, že jí lhal, litoval témeř všeho, i toho, co neprovedl.
„Sáro…vrátila ses?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Nebuď hlupák,“ řekla ostře Sára, ale do očí se mu nepodívala, „jdu si pro zbytek věcí.“ A začala ze skříní vytahovat svoje oblečení a rovnat ho do kufru. S velkým potěšením tam potom přidala i dvě kabelky, které tolik postrádala.
„Kde bydlíš? Co děláš? Jak…jak se máš?“ naléhal Petr novými a novými otázkami, a tvářil se jako boží umučení, „já…já se ti omlouvám. Promiň, že jsem ti lhal…prosím, vrať se.“ Sára se zarazila uprostřed pohybu. Tohle nečekala, tohle neměl dělat. Tohle nebyl Petr, jakého znala. Její Petr se neomlouval. Její Petr neuznával svoji chybu. Její Petr se jí nikdy nedoprošoval. Zatoužila se znovu dotknout jeho tváře…políbit ho…přikazovala si nepodívat se na něj, protože věděla, že kdyby to udělala, neovládla by se. Petr ji vždycky neuvěřitelně fyzicky přitahoval a to, že ho už bláznivě nemilovala, na tom nejspíš nic nezměnilo. Touha s láskou se totiž nedá slučovat. Teď už Sára věděla jistě, proč se nechtěla s Petrem znovu setkat po tak krátké době. Bála se, že mu znovu podlehne. Polkla. Nepodívat se na něj, nepodívat… Její oblečení už bylo na správném místě, teď začala sklízet svoje knihy, časopisy a CD. Z police vzala taky něco kosmetiky a dělala, že nevidí, že nad ní Petr pořád stojí.
„Ty to…ty to asi nechápeš, Petře. Odešla jsem, už s tebou nechci žít. Jen si vezmu věci a odcházím.“
„Zkusme to znovu,“ naléhal znovu Petr. Sára se ztrácela čím dál víc. Vždycky toužila, aby Petr někdy uznal, že se mýlil, že Sára přece není taková… A teď to bylo najednou tady. Ale pozdě, příliš pozdě… Nebo ne?
„Miluju tě,“ řekl Petr najednou tiše a Sára neodolala a podívala se mu do očí. A v tu chvíli věděla, že udělala chybu. Jako omámená jeho kouzlem k němu přistoupila. Pohladil ji po tváři. Sára zavřela oči a vychutnávala si ten dotek. Najednou zapomněla, co ji na něm tak rozčilovalo, zapomněla na všechny jeho chyby, byla roztřesená touhou…Ano, už nad sebou ztratila kontrolu. Udělala prudký krok vpřed a spojila svoje rty s jeho. Okamžitě ji objal a přitiskl k sobě. Líbala se s ním stále vroucněji a vroucněji, nemohla ani popadnout dech, tak moc ho chtěla…Když ji položil na postel, byla dokonale šťastná…

Vzbudila se až ráno. Petrovu ruku měla položenou na svém nahém břiše a teprve v tu chvíli jí došlo, co provedla. Ona už ho přece nemilovala, tak proč se to proboha stalo? Jak mohla dopustit, aby ji vášeň natolik ovládla? Jak to ona, silná a vyrovnaná žena, mohla dopustit? Zřejmě nejsi tak vyrovnaná, jak si myslíš, posmíval se jí hlásek uvnitř. Roztřásly se jí ruce. Musí pryč, a to hned. Podívala se Petrovi do obličeje, teď už beze strachu. Včerejší kouzlo bylo pryč, zbyl tu už jenom ten Petr, jakého znala. Ano, musí pryč, a už se sem nesmí nikdy vrátit! Opatrně vstala z postele, aby Petra nevzbudila a spěšně se začala oblékat. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek a ona nevěděla, jak se jich zbavit. Věděla, že vinna je ona, moc dobře to věděla, ale také věděla, že tu v žádném případě nemůže zůstat. Rychle posbírala po bytě všechny své věci, na televizi a rekordér v tu chvíli ani nepomyslela. Právě v okamžiku, kdy se chystala hodit její klíč od bytu do mísy v předsíni a zabouchnout za sebou navždy dveře, objevil se Petr vedle ní.
„To jsi opravdu tak bezcitná?“ zeptal se nevěřícně. Sára zůstala jako přikovaná. Nechtěla s ním ještě mluvit, to opravdu nechtěla, ale na druhou stranu si byla jistá, že teď už nepodlehne jeho přitažlivosti. Teď už byla nadobro vyléčená. Sice za trochu velkou cenu, ale byla.
„Promiň, Petře, nemělo se to stát.“
„Nemělo se to stát?“ opakoval Petr, jakoby nevěřil tomu, co říká, „nemělo se to stát? Děláš si ze mě legraci?“ To už křičel. „Jestli se to nemělo stát, Sáro, tak mi teda sakra řekni, proč ses na mě tak vrhla? Proč to najednou vypadalo, že bude všechno tak, jak má?“
„Mrzí mě to,“ setřela si Sára slzy. Nelhala, opravdu jí to moc mrzelo. Snad poprvé v životě opravdu silně cítila svoji vinu, ale nevěděla, jak by to napravila. Jediné, co věděla opravdu jistě bylo, že tady s ním nezůstane.
„Opravdu mě to mrzí, Petře. Já vím, že to, co se stalo, je moje vina. Slibuju, že mě už nikdy neuvidíš.“
„Jo,“ odsekl Petr ironicky, „už nikdy tě nevidět, to je to, co opravdu chci, tos teda uhodla. Moc dobře víš, co opravdu chci. Jenže tys už na to všechno asi zapomněla.. Tak už jdi, prosím tě.“
Sára brečela celou cestu domů. Myslela si, že když od Petra odejde, všechno se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, ale spíš se to všechno jenom zkomplikovalo. Nemá žádné přátele, kterým by se mohla svěřit, nemá nikoho, kdo by jí mohl pomoct. Musí si pomoct sama. Když už seděla doma na gauči a naplno si uvědomovala svoje zoufalství, najednou se ozval zvonek na dveřích. Otevřela jenom s velkou nedůvěrou. Za dveřmi stál Jakub.
„Dobrý den, Sáro, chtěl jsem se vám jenom omluvit, že jsem vás předtím tak odbyl. Měl jsem nějaké starosti, však to znáte. Nechcete s něčím pomoct? A nemohli bychom si tykat?“ Sára se asi poprvé za dnešní den usmála.
„Mohli. Pojď dál.“