(Ne) Andělská mrcha III.

Anotace: ...

Nemocniční pach je na pokoji trošku slabší, ale na chodbě byl stoprocentně větší chládek. Tady mám pocit, že jsem vlezla do jámy pekelné. Tři kroky a cítím, jak se mi rosí čelo. Velkým oknem naproti dveřím sem nemilosrdně praží polední slunce a křivý vějíř zpola spuštěných žaluzií žaluje dosti výmluvně o jejich žalostném stavu. Vidím celkem dvě zaplněné postele ze tří, která je ustlaná po nemocničním vzoru do kolébky, s dokonale uhlazeným prostěradlem, uzly řádně schovanými pod matrací a s nedotčeným polštářem. Na jedné ze dvou dlouhých stěn jsou hodiny a starý visací kalendář s vybledlou fotografií koťátka, napravo stojí tři úzké, oprýskané  skříňky a kape kohoutek. Pokoj není velký, spíše pokojík. Mezi rozvrzanými toaletními stolky se musím málem vytáčet bokem, abych prošla k posteli nejdále ode dveří a oknu nejblíže. Už kvůli tomu paní, která na něm leží, upřímně lituji. „Dobrý den, jen vám na pokoj nesu čaje.“

Usmívám se a snažím se vypadat profesionálně. To mi šlo vždycky.

Paní nalevo nereaguje, je schoulená sama do sebe. Drobná postavička leží otočená ke zdi a střídá bdění se sněním. Je vidět jen oblina pod peřinou a dlouhý bílý cop. Nevadí, za ní nejdu. Přesto z jedné z termosek naliji do kelímku čaj a oboje postavím na její stolek. Je jinak prázdný, krom skleničky s vodou, ve které se poklidně vznáší zubní protéza.  Za touto paní návštěvy nechodí. Nevím proč, ale má to tak být.

Já jsem návštěva pro druhou paní. Je trošku hřmotnější postavy a šediny skrývá tmavší barvou. Přesto jsou její vlasy zplihlé, bez lesku, unavené jako ona sama. Její stolek překypuje čerstvými časopisy, zpola vyluštěnými křížovkami, suchary, nakrájeným ovocem. Sem návštěvy chodí. A pravidelně. Zdá se to právě teď nefér, ale tak to je.

„Napijete se, paní Sedláčková?“ Dvě zoufalé oči na mě konečně zaostří. Vedle její postele tiše stojí stojan na infuze, tichý a mlčenlivý svědek radosti i smutků. Na něm je zavěšená plastová láhev skrytá v černém obalu, aby kapající směs nebyla vystavena slunci. Na umakartové židli u postele leží připravený lavor. Nechci ani domýšlet, jaký hnus paní dostává do žil, ale reakce na něj bude patrně velmi bouřlivá. Taková už chemoterapie bývá. Nalévám čaj do kelímku.

„Kdepak sestřinko, ani vidět.“ Tuto odpověď jsem čekala, ale i tak jsem si splnila svoje.

„Není vám dobře.“ Správně, to není otázka, jen konstatování zjevného faktu.

„Děvčátko, kdybyste jen věděla. Je to se mnou špatný.“ Souhlasím, ale nahlas to říct nesmím. Ze židle sundám lavor, odložím jej na zem a sedám si. Povídat si s pacientem v pozici stojící-ležící je pod moji úroveň a navíc pro každého ležícího pěkně nepříjemné.

„Povídejte mi.“  Proto tu jsem.

„Ne ne, nebudu vás zdržovat, máte určitě moc práce.“ Toť klasická reakce, která byla a je předvídatelná u většiny lidí. A jako vždycky mě neodradí. „Momentálně mají moc práce ostatní, já mám čas a jestli chcete, mám i dvě uši, které vás budou poslouchat.“ Zabralo to. Paní se nadzvedává, a zhluboka se nadechuje. Mně svítí slunce do očí, ale to vydržím.

Během dalších několika chvil se dozvím starosti, které ji trápí a překvapivě, o své nemoci se zmiňuje až na konec. Trápí ji osud její dcery, která pro jedno komplikující a patrně dědičné onemocnění dlouho nemohla otěhotnět a když se to konečně podařilo, málokdo dává šanci na zdravé dítě. Nevadí, vím, že zdravé bude, jen to nesmím říct. Trápí ji její manžel, který si bere její nemoc až příliš a pomalu ztrácí naději, děsí se toho, že zůstane sám, což děsí i ji.  Trápí ji sousedky, kterým slíbila svoji vyhlášenou domácí marmeládu z třešní, ale nikomu to ještě neřekla. Trápí ji syn, s jehož manželkou si nerozumí a která ji nechce pouštět k vnoučatům. Chtěla zavařovat okurky, protože mladí to sami nezvládnou. Je jí moc špatně, nic v sobě neudrží a cítí, že brzo umře. Už to nezvládne, cítí, jak je slabá. Má strach, ale chce to mít všechno rychle za sebou, chce, aby se jí ulevilo. Je přesvědčená, že určitě umře. Je stará a toto už je její čas.

„Víte sestřinko, v noci se mi zdál sen. U postele mi stál mnich a natahoval ke mně ruku.“

Další zběžný pohled a vidím, že na krku má křížek a na stolku růženec. Vydechnu si.

Ne, nepřišla jsem ji sem zázračně uzdravit, to dokáže jen ona sama. Její nemoc má nějakou příčinu, kterou má uloženou v podvědomí a jakmile se k ní dopracuje, dovolí sama sobě se vyléčit. Problém je ten, že zapomněla, že v každém okamžiku se může rozhodnout. Nemoc není trest, nemoci si lidé většinou způsobují sami. Nemoc je varovný mechanismus, kterým jejich vlastní tělo říká – bacha, něco děláš špatně. Špatně se chováš, špatně se o sebe staráš, špatně přemýšlíš. Toto a cokoli dalšího může být živnou půdou pro vznik nemoci. Strachy, obavy, úzkosti, beznaděje, méněcennosti, vztek, vina, závist, nenávist. Vyberte si a doplňte řady. Všechno je v hlavě a tělo samo dokáže úžasné věci, pokud to hlava dovolí. Sami to víte, proč s tou informací nepracujete, to nechápu. Místo toho do sebe cpete chemii a sypete pracně vydřené peníze do kapes farmaceutických firem a ve výsledku je z vás stejně jen případ pro pojišťovnu.

Dalším faktorem, na který se často zapomíná, je dar, který On lidem dal. Říká se mu svobodná vůle a v překladu znamená, že v každé situaci, ale opravdu v každé, se můžete rozhodnout, co uděláte. Pochopitelně má tato vymoženost i svoji druhou stránku a tou jsou následky. Takže když se rozhodnete zruinovat si tělo nenávistí k sobě nebo k někomu, kdo vám někdy ublížil, pak musíte přijmout i to, co z tohoto rozhodnutí vyplyne. Vidíte, jak málo stačí? Nepřipomíná vám to zákon – co do světa pustíš, vrátí se ti 10krát? Bohužel to platí na všechno. Skutek, slovo, myšlenku. Přijde nemoc a šance něco změnit. Ale to málokdo ví. Málokdo vidí v nemoci nebo úrazu šanci ke změně, ke které předtím nemohlo z nějakého důvodu dojít. Nemyslete si, systém varovných znamení a signálů je velmi bohatý a trpělivý, jenže vy jste úměrně tomu hluší, slepí a skeptičtí.

I teď i tato paní má možnost volby. Onemocněla, stalo se, ale není pozdě. Věří, že umře a je celkem připravená to přijmout, protože nevidí jinou možnost, ale já jsem tady, abych jí připomněla, že se může rozhodnout. Ano, může odejít a pokud se tak rozhodne, stane se tak, jak je dáno. Může to být krátce a rychle, nebo dlouze a bolestivě. To já nevím, co by ji čekalo, pokud by svůj boj tady mezi námi vzdala a chtěla zemřít. To ví On.  Jenže ona se může rozhodnout jinak. Její definitivní čas odchodu ještě nemusí nastat. Ještě s může chtít uzdravit. Ještě může bojovat.Jen musí najít za co a proč.

„Proč myslíte, že umřete? Kvůli tomu mnichovi?“ Zajímalo by mě, kdo z těch Vyšších to byl. Kreativní to příliš není, ale svůj účel to plní. „To možná, zdálo se mi, že mě už volal. Ale uznejte sama sestři, jsem už stará ženská, kdepak bych se mohla uzdravit. Jen kdybych tak nezvracela…“ Vidíte? „A vy se nebojíte?“

„Čeho bych se měla bát? Smrti? Ne…Já věřím, že mě Panenka Maria ochrání, ona prý nikdy nenechá umírající, aby se báli.“ To má pravdu. Není důvod se bát smrti, zajímavější je ta část po ní. „A jak to vidí vaše rodina?“ Zavrtí se a v očích má provinilost.

„To je horší, sestři. Dcera se synem jsou z toho špatní, chodí za mnou každý den. Syn volal do Brna, jestli by mě tam nevzali, prý jsou tam lepší doktoři a má tam známý. Dcera by měla být v klidu a kvůli mně není, jsem jim ještě na obtíž.. A manžel mi říkal, že by to raději vzal na sebe, co se stalo mně.“ To je ovšem rodinná klasika. „A co vy?“

„Já je pomaličky připravuju na to, že tady dlouho nebudu. Nechce se mně je tady nechávat, ale co já zmůžu. Když si mě zavolá, budu muset jít. Jen bych ještě ráda viděla vnoučata a první vnouče od dcery. Nechci je vidět nešťastný, ale jináč to nejde.“ Ale jde.

            Instinktivně ji chytím za ruku. Nebrání se. Má v očích slzy a nemusí už dál nic říkat. Vidím, cítím, jak se v ní pere nezlomná víra v to, že musí umřít a touha zůstat tady. Bude se muset rozhodnout. „Co když vám povím, že tady má každý svůj úkol?“ Nechápavě zamrká a otře si oči hřbetem ruky. „Jaký úkol, sestřičko?“ Teď je čas kápnout Božskou.

„Víte, já jsem taky věřící. Jsem pokřtěná Anna, po babičce, která mi šla zároveň za kmotru. Brávala mě od malička do kostela, ale když jsem byla větší, chtěla jsem vědět víc. Tak jsem začala číst a studovat všechno o náboženství, co mi přišlo pod ruku. A víte, v čem se všechny ty knížky shodovaly? Každý člověk má tady na zemi nějaký úkol a někdy jich bývá i víc. Někdy je stihne splnit, někdy ne. Když ne, tak se sem vrátí, narodí se znova. Když ano, už se nevrací a může postoupit dál, až k Němu. Peklo neexistuje, peklo je totiž  to, co lidi zažívají tady, protože si nic nepamatují a neví, jaký úkol mají.“

Mlčí, dívá se na mě, ale cítím, že i přes skálopevnou víru a tisíce odříkaných Otčenášů na mších, kde se o slově reinkarnace nesmí ani šeptat, přemýšlí o tom, co slyšela.

„Věřte mi, nepsali to žádní šarlatní. Musí na tom něco být, jak jinak by se mohlo v tomto shodnout tolik lidí?“ Znovu se zavrtí. Infuze dál kape a kohoutek o kousek dál taky.

„A myslíte, že ten úkol mám i já?“ Zásah !!!  „Určitě. Mám ho i já. Všichni jej máme.“

Znovu se odmlčí a přemýšlí. Vidím, jak pomalu, pomaličku se v ní sbírá odhodlání žít. Blíží se chvíle rozhodnutí. „A co když jsem jej ještě nesplnila a umřu?“ Správná otázka.

„Tak neumírejte. Uzdravte se. Musíte jenom chtít a modlit se za to. Nemusíte přece toho mnicha brát za ruku, můžete jej nechat odejít. Bude-li vás chtít přesto odvést, pak s ním běžte a ničeho se nebojte. Ale když na vás bude čekat, znamená to, že máte šanci se vrátit a dál hledat svůj úkol a s pomocí Boží jej i splnit.“ S věřícími to jde vždycky líp. Silně svírá moji ruku jako tonoucí poslední stéblo. Ticho protíná jen kapání a tikot hodin. Paní na druhé posteli  natáhla pod peřinou nohy a na mě dál praží slunce.

            Po celé věčnosti na druhou se konečně ozve věta, na kterou jsem čekala.

„Na tom asi něco bude, sestři. Myslím, že vím, co je teď mým úkolem.“  Andělsky se na ni usměju. Netvařte se překvapeně, umím to, vážně. Trochu. „Teď už je jen na vás, jestli jej chcete splnit.“ Není rozhodnutá úplně, ale je připravená zvažovat své možnosti a bojovat za možnost tady zůstat a nenechat se porazit. Takříkajíc, znovu nachází smysl svého života. Malé vítězství. Jakkoli se rozhodne, žádná volba nebude špatná, protože bude její, otázkou je, co bude jejím následkem. Ani volba žít neznamená okamžitý zázrak. Vidím ještě spoustu překážek, ale bude-li chtít, zvládne je všechny, protože má cíl. Její léčba nebude zahrado-ordinačně růžová, ale začne rychleji zabírat. Poradím jí ještě bylinku, ze které by si měla připravovat čaj. Uklidní jí žaludek a dodá sílu, kterou bude potřebovat.

            Nemyslete si, není to tak jednoduché, ne vždycky. Málokdy se dostanu k případu, jako byl tento, který byl tak perfektně zralý a připravený na pomoc. Dneska jsem měla práci hodně ulehčenou. Beru to jako malou satisfakci za to zničující vedro. Ještě krátce si s paní Sedláčkovou povídám a cítím, že je nejvyšší čas odejít. Má hodně o čem přemýšlet. Nejvíc mě mrzí, že se už nikdy nedozvím, jak tento její vnitřní boj dopadne. Vidím, co se stane v případě obou variant, ale nevím, jak se rozhodne. Počká na vnouče a pak umře? Urovná vztahy se snachou a pak umře? Vše si rozmyslí a umře hned zítra? Nebo tady bude ještě dalších dvacet let a odejde s klidem v duši, že splnila vše, co měla, přinejmenším dle jejího osobního přesvědčení? To nevím, to ví jen On. Tak jako tak, loučím se, vracím na židli lavor a odplouvám z pokoje. Přála bych si, aby tohle někdo udělal i pro moji babičku, než zemřela. Na chodbě se mezitím příjmový mumraj trochu uklidnil a tak je toho třeba využít a rychle se vypařit. Naneštěstí moje úniková cesta vede kolem dveří sesterny. Nemůžu nezaslechnout útržky hovorů neznámých tváří. „Sakra, kde jsou zase papíry?....Na lékařáku….Už jsou výsledky?....Ne, v labině mají fofr….Vyplnilas i tohle?....Jo….Paní ze sedmičky objednej záchranku…Jasně…Zvedněte někdo ten telefon už, nebo mi praskne hlava….Hej, kdo tady v tom udělal ten bordel?....Mladá, někdo by jí měl říct, aby si místo lakování nehtů zapamatovala kam se co dává hergot….Jo vidělas Zdenku, v čem dneska přišla?....Hej, tady chybí podpis….Jo, já vím….Sestřinko, kam jdete?“ Do prčič už dneska. „Byla jsem jen navštívit naši sousedku.“

Je to špatný, naproti mi kráčí jedna ze sester. Je vyšší, plnoštíhlá a vytočená už od včera. Její šestiletá dcera schovala totiž klíček od bedny s nářadím a nikdo jej celý včerejšek nemohl najít. Ta mi jen tak neuvěří. „A z kterého oddělení jste?“ Netváří se moc přívětivě, nedivím se jí. Potřebovali nutně šroubovák a protože se k němu nedostali, museli jít poprosit o pomoc souseda, kterého nesnáší. Malá dostala vynadáno, no i tak tají úkryt drahocenného klíčku. „Z dětského.“ Moje nevinná lež jí ale nevoní. „Jo? Nevím o tom, že by tam teď měli studentky.“ Tohle chce těžší kalibr. „Já si dodělávám praxi, protože v běžným termínu jsem ji nestihla, byla jsem nemocná. A ten klíček najdete v dětském pokoji, v proutěném kočárku s panenkou. Je pod polštářkem. Nashle sestři a pěkný den.“

Tenhle trik zabírá, dneska se mi vážně daří. Sestra je tak překvapená, že se pár vteřin nezmůže na odpověď, což mi stačí k rychlému vyklizení pole a nastoupení do výtahu, který se právě příhodně otevřel. Pro dnešek mám tedy hotovo s bonusem navíc a zbývá mi jen vymyslet, co se zbytkem dne. Možná bych měla zajít na oběd. I bývalí andělé mají žaludek. Pak se uvidí, co bude dál. Převléknu se a kvapně opouštím areál nemocnice. Nevyvolává ve mně zrovna šťastné vzpomínky. Ale o tom možná až jindy. Po obědě pozvu ty svoje tři blázny na zmrzlinu a zahájíme sezonu. Dám si vanilkovou a čokoládovou. Jo.

==============================================================

Stejného dne, jen v jinou dobu a na jiném místě, seděl ve svém oblíbeném křesle naproti oknu a v ruce třímal skleničku koňaku, jako kdyby to byla jeho spása před všepožírající realitou. Každodenní rituál pečlivého zamykání oken i dveří už měl za sebou. Jediná výhoda téhle dřiny spočívala v tom, že jej jen tak někdo nevykrade. Důležitější ovšem bylo, aby se ze svého bytu nevykradl on sám. Pohled na zapadající slunce nad horizontem města jej nijak neuklidňoval. Netušil, jak dlouho ještě vydrží. Netušil, jak velkou moc nad ním ještě získají. Věděl jen jednu věc. Musí ji najít. A to rychle. Jedním hltem vyprázdnil sklenku a odešel se zabarikádovat do ložnice.