Forsaken - 252. díl

Forsaken - 252. díl

Anotace: ...

Sbírka: Forsaken

Náraz při dopadu na zem mi docela vyrazil dech, o to víc jsem musela obdivovat Riela, který bez sebemenší známky otřesu a aniž by zpomalil, ihned nasměroval svůj stroj k silnici, co vedla z toho pekla. Napadlo mě, že to nejspíš nebude poprvý, co takový kousek provedl, a zalitovala jsem, že jsem to netušila dřív, protože potom bych se tak nenervovala.

Vrhla jsem rychlý pohled přes rameno, abych zjistila, jak se na náš smělý útěk tváří ten anděl, ale krom toho, že nás s dost zamračeným výrazem pozoroval, tak se zatím na žádný nový tornádo nezmohl. Aspoň že tak. Zvažovala jsem, jestli po něm nehodit další blesk, ale nakonec jsem to zavrhla. Co kdybychom cestou do města ještě narazili na nějakou společnost… pak by se mi podobný plýtvání mohlo vymstít. Navíc tu byla jedna věc, která mě začala fakt hodně znepokojovat… a to že jsem pořád, i když čím dál tím míň zřetelně, jak jsme se vzdalovali, slyšela řev tátovýho kulometu. Co to kruci…? Vždyť měl akorát krýt náš ústup a až získáme dostatečný náskok, tak odtamtud taky vypadnout!

„Rieli!“ zahalekala jsem, abych upoutala pozornost svýho ochránce. „Co tam táta ještě dělá?!“

Neobtěžoval se mi odpovědět a to potvrdilo mý neblahý tušení, že skutečný plán byl poněkud jiný, než jak mi ho táta popsal. O co se to tam sakra pokouší? To tam chce snad zařvat?!

„Rieli, musíme se vrátit! Nemůžeme ho tam přece nechat!“ naléhala jsem hlasitě a konečně se mi z něj podařilo vydolovat nějakou reakci. I když ne takovou, která by mě potěšila.

„Alex chtěl, abych tě dostal pryč! Prý je to priorita, o něj se starat nemám!“ odvětil hlasem, který nepřipouštěl námitky. Jenže nebyla bych to já, abych se tímhle nechala odbýt.

„A co bude s ním?“ otravovala jsem dál.

„To je mi naprosto ukradený!“ odsekl a já mu ten nedostatek zájmu o blaho mýho táty nemohla po tom všem, co se od něj dozvěděl, zazlívat. Ale smířit jsem se s tím taky nehodlala.

„Rieli, prosím! Otoč to! Musíme mu přece pomoct!“ snažila jsem se ho ukecat, ale on se ani neuráčil na to něco říct.

„Sakra, nemůžeš mě takhle ignorovat!“ zanadávala jsem frustrovaně. Jazyk mě svrběl, abych mu pohrozila, že jestli to neobrátí, tak skočím, ale pochybovala jsem, že by mi to uvěřil, a já nebyla připravená to demonstrovat. „Chtěl jsi přece odpovědi a on ti je může dát!“ zkusila jsem na to jít jinak.

„Řekl bych, že už toho vím víc než dost! Pokud tam dneska zhebne, tak mu to jenom patří! A aspoň mi to ušetří práci!“ pronesl tak nenávistným tónem, až mě z toho zamrazilo.

„Já tomu nevěřím! Táta by nic takovýho neudělal! Určitě jsi to jenom špatně pochopil!“ ohradila jsem se chabě, slzy na krajíčku.

„Jo, vážně?!“ vysmál se mi a tím pro něho ta debata skončila.

„Rieli! Prosím! Tohle mi nemůžeš udělat! Vždyť už mám jenom jeho! Nechci ho ztratit! Nechci mít jeho krev na svých rukou!“ hučela jsem do něho neodbytně, zoufalá a bezradná a tak bezmocná, až mi z toho bylo špatně. „Vím, že ho teď nenávidíš… ale udělej to… kvůli mně…“ zaprosila jsem žalostně, ale jeho zarytý mlčení dávalo tušit, že ani tohle fungovat nebude. Protože jsem mu byla docela ukradená… přesně, jak jsem se celou tu dobu obávala.

Před očima mi znova vyvstal obraz táty, jak leží zkrvavený na zemi a k němu dolů se pomalu snáší malý bílý peříčko, aby nakonec usedlo na jeho nehybnou tvář. Bylo už příliš pozdě na to ho zachránit? Naplnil se už ten zlověstný osud? Dostala jsem varování… mohla jsem tomu zabránit… a co jsem udělala? Lehkovážně jsem utekla pryč a zpečetila tak jeho osud…

V krku se mi najednou udělal knedlík a já hlasitě vzlykla a definitivně se přestala pokoušet zadržet svý slzy. Bylo mi naprosto jedno, co si o tom bude myslet Riel, ať si mě má klidně za hysterku, ale já prostě nedokázala snést pomyšlení, že jsme tam tátu nechali umřít! Ať už udělal v minulosti cokoli, takovýhle konec si nezasloužil!

„Neřvi, pokud vím, Marcell se tam chystal s posilama. Když si Alex nebude hrát zbytečně na hrdinu, mohl by tam do tý doby vydržet!“ oznámil mi Riel nečekaně, zřejmě už měl dost toho, jak mu bulím za krkem.

„Proč jsi mi to neřekl hned?!“ vyjela jsem na něj dopáleně. Nejradši bych ho za to i praštila, ale nechtěla jsem riskovat, že se vyflákáme.

„Neptala ses,“ odtušil chladně.

Spolkla jsem nadávku, kterou jsem ho toužila počastovat, a místo toho jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Ale chuť ho zabít jsem měla pořád.

„A proč jsme tam teda nepočkali s ním?!“ nechápala jsem. Celý ten náš krkolomný útěk se mi teď zdál úplně zbytečný. Riskovali jsme při něm svý životy, ohrozili i ten tátův a nač to všechno?!

„Protože andělé by určitě nepočkali, až se tam Marcell objeví! Už takhle byli dost netrpěliví!“ odvětil Riel tónem, jako kdyby mluvil s nějakým retardem. „Navíc… zřejmě mu to chvíli zabere, než sežene dostatek lidí, kteří budou ochotný tam s ním jít.“

„Jak to? Nemáte snad dost lidí v tom vašem spolku?“ zamračila jsem se znepokojeně, protože tohle mi zrovna neznělo jako nějaká extra rychlá pomoc.

„Pár jich tam asi bude… ale ne každej se žene do střetu hned s několika anděly zkázy naráz jenom kvůli jedný pitomý holce!“

Autor Nienna, 08.02.2016
Přečteno 195x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter