V zajetí temnoty - 1. díl

Anotace: ...

Sbírka: V zajetí temnoty

„Čau Lizzy, nezajdeš s náma před přednáškou na kafe?“ ozvalo se za mými zády, zatímco jsem se rozcvičovala před svým pravidelným ranním během, a musím přiznat, že mi tahle možnost připadala podstatně lákavější než pohyb na čerstvém a dnes navíc notně mrazivém vzduchu, třebaže uznávám, že jinovatkou pokrytá stébla trav působila celkem romanticky. To, jak mi šustila pod botaskami, už se mi ale zamlouvalo o poznání méně a podle toho, jak se Karen zimomřivě choulila ve značně nadměrné mikině, která nejspíš patřila jejímu příteli Johnovi, pihovatou tvář rámovanou záplavou rezavých kudrn docela schovanou pod kapucí, tak ji to nečekané ochlazení taky dvakrát nenadchlo.

„Vždyť víš, že nemůžu,“ odpověděla jsem rychle, než mě to pokušení stihne dostatečně nahlodat. Koneckonců jsem si přece předsevzala, že budu více dbát o své zdraví, a většinou jsem se na tu každodenní hodinku v lese i těšila, jen já a dobrá hudba ve sluchátkách, kterou jsem si určovala tempo, ale po tom, co jsem se skoro celou noc učila na zkoušku, bylo obtížnější než jindy vyhrabat se z vyhřátých peřin. A tušit, jaká nadílka mě venku čeká, tak jsem si tu teplákovku snad ani nenavlíkala a raději bych se o to déle válela.

„Já akorát vím, že seš blázen,“ zašklebila se na mě Karen, plné tváře zčervenalé a ve tváři výraz, který prozrazoval, že se už nemůže dočkat, až zapadne do místní kavárničky a dopřeje si horké latté a k tomu aspoň dva skořicové doughnuty. „Tím neříkám, že tu tvou sebekázeň neobdivuju, ale mě by k něčemu takovýmu nikdo nedonutil! No... možná kdyby John trval na tom, že mám shodit nějaký to kilo... ale naštěstí pro mě mě má rád takovou, jaká jsem.“

„Kdyby se mi ty kila navíc ukládaly do hrudníku, tak si taky nestěžuju!“ zakřenila jsem se na ni a ona na mě na oplátku rozverně mrkla.

„To je určitě karmou, kamarádko!“ plácla, než se se mnou rozloučila a chvatně zamířila ke kampusu, natěšená na svou obvyklou snídani, zatímco můj žaludek se musel prozatím spokojit se sklenicí pomerančového džusu, jelikož jsem měla vyzkoušené, že téměř nalačno se mi kupodivu běhá lépe.

I když dneska to zrovna moc neplatilo, seznala jsem sebekriticky nedlouho poté, co jsem si nacpala špunty sluchátek do uší, upravila čepici na hlavě a beze spěchu vyrazila k lesu, mé svaly protestující proti podobné námaze po tak mizerném odpočinku, jaký jsem jim dopřála. Což ještě posílilo mou touhu se otočit a raději se připojit ke Karen, ale to jsem si přísně zakázala a místo toho jsem se přinutila pokračovat.

Nějakou dobu mi to odhodlání vydrželo a já doufala, že se to časem poddá, ale jakmile jsem se dostala hlouběji do lesa mezi vzrostlé stromy, bezděčně jsem ještě víc zvolnila. A přestože jsem tím směrem rozhodně neběžela poprvé, teprve nyní jsem si plně uvědomila, jak stísněná atmosféra tam panuje. Samota, na niž jsem se jindy těšila, mě najednou podivně dusila, až mě nakonec přiměla zastavit úplně, a dokonce sundat sluchátka a zaposlouchat se do toho prazvláštního ticha. Jen občas se sem tam ozvalo zlověstné zapraskání, zřejmě jak se mráz zakusoval do větví, a ten zvuk, za normálních okolností naprosto nevinný, mě naplňoval čím dál větší úzkostí.

„Haló? Je tu někdo?“ zvolala jsem přiškrceně, třebaže zatím vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že bych na té nevelké mýtince nebyla docela sama. Přesto jsem hrábla do kapsy pro pepřový sprej, který jsem nosila pro všechny případy vždy s sebou.

„Keve? Johne?“ podezírala jsem své kamarády, že si ze mě rozhodli vystřelit, protože jsem dala přednost běhání před jejich společností.

Jenže tlumené zavrčení, které se znenadání ozvalo přímo za mnou, rozhodně nepatřilo ani jednomu z nich. A když jsem se poočku ohlédla, uznala jsem, že není ani příliš pravděpodobné, že by se kvůli svému šprýmu namáhali sehnat podobné zvíře.

Jako hypnotizovaná jsem zírala do páru studených zlatavých očí obrovitého vlka, jehož dlouhé ostré zuby nevěstily nic dobrého, a srdce mi přitom bilo až někde v krku. Strnulá hrůzou jsem ho vyzývala, aby mě nechal na pokoji a běžel si po svých, v ten moment jsem vůbec nebyla schopná logicky uvažovat, natožpak vymyslet, jak bych se měla zachovat. A když se jeho mohutné černé tělo mihlo vzduchem a srazilo mě k zemi, bylo už na nějaký odpor stejně pozdě.