V zajetí temnoty - 4. díl

V zajetí temnoty - 4. díl

Anotace: ...

Sbírka: V zajetí temnoty

Karen se v posluchárně soucitně zadívala na mou ruku, i když se stejně neubránila, aby opět nezaperlila. „Tady máš ten svůj sport... kdybys šla se mnou do kavárny, tak by se ti tohle nestalo...“

„Co ty víš, někdy tam ten boj o kafe bejvá dost divokej!“ oponoval jí se smíchem John a Karen se nemohla nepřidat.

„Však tě taky zítra hodlám poslechnout,“ pousmála jsem se na ni, zatímco jsem bojovala s ukrutnou bolestí hlavy, která mě přepadla ještě před odchodem z koleje.

„A co že to bylo za psa?“ zajímal se Dianin aktuální přítel Kevin a já se musela hodně držet, abych mu neřekla, že to snad ani žádný obyčejný pes být nemohl, spíš nějaké monstrum z pekla.

„Nevím, neměla jsem moc příležitostí si ho pořádně prohlídnout...“ zamumlala jsem vyhýbavě. „Každopádně si teď s běháním dám asi pauzu, přinejmenším dokud ho nechytnou...“

„Jo, to zní rozumně,“ schválila mi to Karen. „Hele, nechodila jsi náhodou v prvním semestru na kurz sebeobrany? Pomohlo ti to vůbec nějak?“ zajímala se, nejspíš proto, že jsem ji tehdy tolik přemlouvala, aby se tam taky přihlásila.

Ale ta mě na rozdíl od Diany, která usoudila, že by se jí to vzhledem ke všem těm jejím ctitelům mohlo hodit, poslala někam. Prý že ven chodí stejně jenom s námi a pokud na nás někdo zaútočí, tak ona je bude zajímat až jako poslední. Což bylo silné podhodnocení, protože její rusé vlasy, zelené oči a plný hrudník, který tak ráda předváděla, z ní činily objekt marného snění nejednoho kluka na škole a ona by musela být slepá, aby si toho nebyla vědoma.

„Ani ne...“ přiznala jsem trochu zahanbeně, že jsem během toho útoku na lektorovy poučky a chvaty ani nevzdechla. „Měla jsem s sebou pepřák, ale všechno se to seběhlo tak rychle...“ Znechucená sama sebou a svou neschopností jsem potřásla hlavou a Diana mi hned konejšivě sevřela rameno zdravé ruky.

„Jsi na sebe moc přísná, Eliso, jsem si jistá, že v té situaci by ztratil rozvahu skoro každý,“ utěšovala mě, ale její přítel tak shovívavý nebyl.

„Měl jsem zato, že jednou z věcí, který se na těch kurzech učí, je, jak se nenechat zaskočit. Nebo ne?“ zeptal se, ovšem jeho upřímně zmatený tón prozrazoval, že to nemyslel nijak zle. Diana po něm ale stejně šlehla nevlídným pohledem.

„Tohle teď nepotřebuje, rozumíš?!“ vyjela na něho, než svou pozornost obrátila zpátky ke mně. „Neber ho vážně. Vsadím se, že kdyby ten pes zaútočil na něj, tak se zmůže akorát na vyděšený pištění!“ pokoušela se mě povzbudit na jeho úkor, což, jak jsem si povšimla, přijal s dost rozladěným zamračením. Možná proto, že kromě fotbalu se věnoval i nějakému bojovému umění, jehož název jsem si dosud nebyla schopná pořádně zapamatovat, a podobné zpochybňování jeho schopností se mu příliš nezamlouvalo.

„Kdyby tam byl Kevin, tak by tomu psovi nakopal zadek, o tom vůbec nepochybuju!“ pousmála jsem se na něj, jelikož se mi ani trochu nezamlouvalo, aby ho Diana kvůli mně takhle shazovala. Upřímně... byly okamžiky, kdy jsem si říkala, proč s ní vlastně je... Jasně, byla nádherná, dokonalá trofej pro každého muže, který by měl to štěstí, že si ji může hrdě vést, ale nebylo to trochu málo?

„To si piš, Elo!“ ocenil Kevin mé gesto a mě potěšilo, že mi nic nezazlívá. „Možná bych měl příště běžet s tebou... abych se postaral, že budeš v bezpečí!“

„To by bylo fajn,“ přitakala jsem, zatímco jsem poočku mrkla na Dianu, jak se na jeho návrh tváří ona. Pokud se jí to nějak dotklo, nedala to na sobě ani v nejmenším znát, ale vzhledem k jejímu sebevědomí si spíš myslím, že jí to bylo prostě jedno, protože taková obyčejná holka, jakou jsem byla, ji nemohla v ničem ohrozit.

„Pokud budu mít čas, tak bych se taky připojil,“ ozval se John, který se do té doby utápěl pohledem v Karenině hlubokém výstřihu a zdálo se, že nás ani neslyší. „Za chvíli nám začne sezóna, tak je nejvyšší čas začít zas s tréninkem, abych získal nějakou kondičku.“

„Já myslím, že tu máš víc než dobrou...“ zapředla Karen a kdyby z jejího tónu nebylo zřejmé, na co narážela, tak z jejího smyslného výrazu by to muselo být jasné už úplně každému. „Však na ní také intenzivně děláš...“

„To je fakt,“ zašklebil se John a my se nemohli nerozesmát.

Proto jsem také hned nezaregistrovala, že se k nám někdo připojil. Jakmile jsem však vzhlédla a konečně si ho povšimla, smích mě hodně rychle přešel.

Autor Nienna, 29.02.2016
Přečteno 195x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter