Lotte - 23. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

 

"Lotte, zlato, to jsou opravdu moc krásná písmenka, cos vytvořila."
"Že jo!", zajásala dívenka.

"Ovšem, ale tomuto písmu rozumíš jen ty a nikdo jiný. Musíš se nejdřív naučit písmo, které budeš moci používat ve škole."
"Do školy mě nevezmou. Strejda Severus to říkal."
"Ale já myslím Bradavice."

"Hm. To je to samé, ne?"

"Není. Tady se můžeš naučit svoje schopnosti ovládat."

"Jak jako ovládat?", nechápala Lotte.

 

Salamandra si zhluboka povzdechla a pustila se do vysvětlování. Těžko uvěřit, jak složité může být objasnit tak jednoduchou záležitost. Lotte jí celou dobu soustředěně hleděla do očí a vypadala, že o slovech své matky skutečně přemýšlí. To že by ji vážně naučili? Takže by pak třeba mohla zhypnotizovat strejdu Severuse, když by po ní zase chtěl něco, co se jí nezamlouvá. Zajímavé.

 

"To bych to jako mohla dělat schválně?"

"Ano!", vydechla Salamandra vyčerpaně. "Ale nejdřív se musíš naučit číst a psát, abys tady mohla studovat. A taky počítat."

Dívenka přikývla. "To bude ale otrava.", pomyslela si. Vzala si nepopsaný pergamen a začala napodobovat matčina písmena.

 

***

 

Severus Snape měl dnes volno. Jedna nesmírně nadaná studentka zamořila jeho učebnu fosforeskující želatinou. Na to, že ten lektvar měl mít temně fialovou barvu a konzistenci přibližně jako mléko… Co na to říct. Veškerá další výuka Lektvarů byla pro tento den zrušena. Profesor Kratiknot se sice nabídl, že s tím slizem zatočí raz dva, ale Snape mu prostě oznámil, že v jeho laboratoři nikdo nebude ztřeštěně máchat hůlkou a blábolit nesmysly. Maličký profesor zrudl v obličeji jako rajče a beze slova se odebral do svého kabinetu. Úkol tedy připadl na bradavického školníka, motáka Filche. Ten ovšem musel fosforeskující nadělení odstranit vlastním přičiněním, jako moták si kouzly pomoci nemohl. Bylo tedy jasné, že pro ten den je laboratoř mimo provoz.

 

Hodlal ten den využít k jediné věci. Nemohl se už dívat na Salamandřiny chabé pokusy přimět Lotte k poslušnosti. Bylo to k smíchu. Takhle bude to dítě negramotné až do smrti a nikdy v Bradavicích studovat nebude. To nelze připustit. Blížil se k hranici školních pozemků. Už jen pár kroků. Výborně. Přemístil se.

 

***

 

Lotte soustředěně opisovala písmenka z tabule. Zábava to sice úplně nebyla, ale Salamandřino vyprávění o tom, co všechno by ji tady mohli naučit a co by tu mohla všechno zažít, ji přesvědčilo, že naučit se psát stejně jako všichni ostatní stojí za to. Stále však tajně trvala na tom, že ta písmena, která si vymyslela, jsou mnohem lepší. A taky zajímavější! Ale hlavně se jí líbí! Na rozdíl od těch Salamandřiných písmenek.

 

Ozvalo se zaklepání. Lotte i Salamandra hleděly chvíli mlčky na dveře. Salamandra chtěla zvolat "Vstupte!", ale předběhl ji Lottin domácí skřítek Stanny, který se okamžitě rozeběhl ke dveřím a než se Sal nadechla, on už měl dveře otevřené.

 

"Prosím, prosím, pane řediteli pane Brumbále.", drmolil skřítek. Brumbál skřítkovi jen pokývl a vstoupil. "Doufám, že vás neruším, dámy.", řekl a s trpělivým úsměvem čekal, jaké odpovědi se mu dostane.

 

Lotte okamžitě vyskočila od stolku a rozeběhla se k němu. "Jeee, strejda Brumbál!"

Strejda Brumbál se zasmál a přivítal se s Lotte objetím.

"Koukej, Salamandra mě učí psát! Ukážu ti, co jsem napsala.", halasila Lotte a překotně podávala bradavickému řediteli pergameny s písmeny. Salamandra se ani nepohnula. I kdyby mohla dýchat, nedýchala by. Brumbálova přítomnost ji zaskočila.

 

"To je ovšem moc hezké! A co tamty?", ocenil Brumbál Lottiny první písemné pokusy. Všiml si však několika pergamenů odložených stranou, na nichž se skvěly zcela jiné znaky, než na těch, kterými se mu Lotte chlubila.

 

"Nooo, to jsou moje vlastní písmena. Mně se ty Salamandřiny moc nelíbí, tak jsem chtěla vymyslet svoje. Jenže Sal říkala, že se musím naučit ty její, protože těm všichni rozumí a pak budu třeba jednou moci studovat tady v Bradavicích a že se tu můžu naučit ovládat ty svoje schopnosti.", vysvětlila mu Lotte a tvářila se při tom jako by šlo o nějakou naprosto jedinečnou a hlubokou životní pravdu.

 

Salamandra se tvářila jako neštěstí samo. Ničilo ji, že jí Lotte říká jménem. Ne, že by to nechápala. Vlastně jí to ani neměla za zlé. Naprosto rozuměla tomu, proč ji Lotte neoslovuje "mami". Ale vždycky snila o tom, že až jednou Lotte zjistí pravdu, začne jí tak říkat. Nesmírně toužila po tom, aby ji oslovovala "mami". Až nyní pochopila, jak bláhová a naivní to byla představa. Vůbec nepočítala s tím, že na ni bude Lotte takhle naštvaná, až se to dozví. Prostě to nedomyslela. "Jsem tak pitomá!"

 

"Lotte, myslíš, že bys nás mohla nechat s tvojí, ehm, se Salamandrou chvíli o samotě?"

"Vy máte tajemství!", vykulila Lotte oči.

"Potřebuji tvojí mamince něco povědět, ale je důležité, aby to slyšela nejprve sama. A také si nemyslím, že je to něco, co by měly dětské uši slyšet.", pokračoval Brumbál laskavým hlasem.

"Ano.", přikývla Lotte zamračeně a odešla do svého pokoje. Vycítila, že to jedna z těch situací, kdy je jakýkoliv odpor marný a veškeré boje za změnu rozhodnutí dospělých předem prohrané. I když se jednalo o někoho tak laskavého jako právě strejda Brumbál.

 

 

***

 

Severusi Snapeovi se přemístění nezdařilo zcela podle jeho představ. Jelikož znal lokalitu jen podle adresy, kterou měl načmáranou na kusu pergamenu, podařilo se mu nejprve přistát v sousedním městě. Nakonec ale našel, co hledal a stanul před branou sídla Rosebloodyových. Váhal. Má vstoupit? Najde ji tady? Co jí řekne? V hlavě si to prošel už několikrát. Prostě potřeboval, aby jeho chráněnku někdo učil efektivně. Slečna Lendwirtová starší k tomu však zjevně neměla vlohy.

 

Bude muset sehrát trochu divadýlko. Z toho měl největší obavu. Neměl ponětí, jak projevit náklonnost ženě. Nebyl toho pořádně schopen ani k té jediné ženě, kterou kdy miloval, natož když to měl předstírat k někomu, na kom mu nezáleželo a koho potřeboval pouze využít. Jak daleko to asi může zajít? Vzpomněl si na polibek s bradavickou lékouzelnicí Poppy Pomfreyovou. Kdyby tenkrát držel jazyk za zuby! Jenže pak by po něm určitě chtěla něco vážnějšího a o to on nemá zájem. Kdo ví, jestli by se jí pak vůbec zbavil.

 

Brána neměla kliku. Přejel rukou po mřížoví brány. Brána se rozezvučela jako by přejel po strunách harfy. Ucouvl. Brána se rozplynula. Zavrtěl hlavou a prošel. Jakmile se ocitl za hranicí zdi lemující pozemek okolo domu, brána se opět zhmotnila. Vykročil pomalu k domu. Dveře domu se otevřely a v ústrety mu svým houpavým pajdavým krokem Estellina domácí skřítka Hobbline.

 

"Vítejte v domě rodiny Rosebloodyových.", volala už z dálky. "Slečna Estelle vás jistě brzy přijme, pojďte, prosím, za mnou, pane."

 

Severus Snape neřekl ani popel, jen přezíravě ohrnul horní ret a pomalu s otráveným výrazem ve tváři následoval pajdající domácí skřítku. Ještě než se dohlemýždili ke dveřím, objevila se Estelle.

 

"Hobbline, co se děje? Proč je otevřeno?", volala rozhořčeně. Nesnášela, když Hobbline nechávala dveře do domu otevřené. Hobbline ale nestačila ani otevřít pusu. Estelle se jen na zlomek vteřiny zastavila na prahu dveří, oči se jí rozzářily a rozeběhla se k Severusovi.

"Severusi!", zvolala a objala ho. Všechny přísahy, že už na něho nadobro zanevřela, byly ty tam.

 

Severus Snape vyloudil ze svých značně limitovaných mimických svalů něco jako úsměv a neohrabaně Estellino objetí.

 

"Bude to zřejmě jednodušší, než jsem si myslel.", prolétlo mu hlavou a čekal, až Estelle povolí své sevření.

 

***

 

"Stalo se něco, pane řediteli?", zeptala se Salamandra. Nervozita prostupovala celou její průsvitnou existenci.

"Bohužel ano. Možná byste se na to měla posadit." Salamandra se usadila na jednu ze židlí a nespustila z Albuse Brumbála oči. "Tak už to řekni!", prosila jej v duchu.

"Jedná se o slečnu Chattybabblerovou.", začal ředitel pomalu.

"Grenadinu? Co je s ní?", nervozita se rázem transformovala v úzkost.

"Ministerstvo ji zadrželo v jejím domě. Touto dobou ji nejspíš převážejí do Azkabanu."

 

Víc říct nestihl. Salamandra propukla v hlasitý pláč. Byla si jistá, že ji neposlechla a dál vyhrožovala Rohypniovi. Určitě se to nějak zvrtlo. Salamandřino průsvitné tělo se otřásalo vzlyky.

 

Brumbál ale přesto pokračoval: "Zdá se, že zneužila magie k mučení jedné mudlovské dívky."

Salamandra na chvíli přestala plakat a vzhlédla: "Dívky?"

"Ano, říká vám něco jméno Vendetea Krolewski?"

"Ne, nic. Kdo je to?"

"A Rohypnius Witchcrook?"

O Salamandru se pokoušely mdloby. "Víte, pane řediteli, o něm bych raději mluvila na nějakém bezpečnějším místě."

"Dobrá. Jen byste měla zřejmě vědět, že je mrtev."

 

Salamandra zalapala po dechu. "Snad ho ta bláznivá holka nezabila!", zděsila se v duchu.