Lotte - 26. kapitola

Anotace: ...

"Sal, nauč mě nějaké kouzlo."

 

"Co prosím?" Salamandra zůstala zírat na svou zvídavou malou dcerku.

 

"Mě už ty písmenka prostě nebaví.", zakňourala Lotte.

 

"Nemůžu tě učit kouzla."

 

"Proč ne?"

 

"Protože od toho jsou Bradavice. Mě to taky nikdo neučil, dokud jsem nezačala chodit do Bradavic."

 

"Proč?"

 

Salamandra se zamyslela. Proč vlastně? Protože její otec byl v Azkabanu a matka mrtvá. Třeba proto. Jestli ovšem její otec ještě žil. Nechtěla to vědět. Považovala ho za zrůdu a styděla se za něho. Od chvíle, kdy zjistila, co to bylo zač, se modlila, aby náhodou nebyla také taková. Nemohla by se sama na sebe ani podívat. Milovala experimenty s magií, to ano. Ale provádět pokusy na lidech? Navíc na mudlech, kteří se magii nemohou účinně bránit. Bylo jí z toho zle. Když se na to tehdy přišlo, nebyla ještě na světě. Její matka byla v sedmém měsíci. Zbláznila se z toho. U svatého Munga ji museli držet připoutanou k lůžku, aby si neublížila.

 

Uvědomila si, že se na ni Lotte stále dívá a zřejmě očekává odpověď.

 

"Ani nevím, moje chůva mě prostě naučila číst a psát, a tím to haslo. I tak jsem ale byla v kouzlení jedna z nejlepších v ročníku."

 

"Tys měla taky chůvu?", vyvalila na ni Lotte oči.

 

"Ano."

 

"Jak to?"

 

Salamandra tu otázku začínala nenávidět. Copak musí mít všechno nějaký důvod a vysvětlení? Nevědomky se usmála. Vzpomněla si, jak ona sama kdysi rozčilovala svou poručnici a chůvu v jednom svými neustálými dotazy. O rodinné historii mluvila nerada. Nebylo o co stát. Nicméně Lotte má právo znát svůj původ. A kdo ví, třeba by je to trochu sblížilo.

 

Zhluboka se nadechla a pak řekla laskavě, ale zároveň neústupně: "To ti povím, až to budeš mít všechno opsané."

 

***

 

Severus Snape za sebou zavřel dveře svého kabinetu a zakroutil hlavou. Jak může být někdo tak neuvěřitelně tupý? Je-li řečeno "pomalu míchejte po směru hodinových ručiček", jak, pro lásku Boží, může někdo ušlehat přísady do pěny? Ještě, že šlo o jednu z prvních fází přípravy, kdy byl kotlík dotyčného umělce z velké části prázdný. Kdyby ne...to si radši ani nechtěl představovat. Pokud by musel kvůli tomu neumětelovi znovu uzavírat laboratoř, navrhne okamžitě jeho vyloučení. Opakovat ročník by nemělo smysl. Ten člověk už by nikdy nepřekročil práh jeho lektvarové svatyně. Leda přes jeho mrtvolu.

 

Vyskládal si na stůl několik svitků pergamenu, které nesl v podpaží a chystal se, že si připraví svou oblíbenou kávu. Pořád nechápal, že něco tak výtečného může někdo nazývat takovými nelichotivými přezdívkami jako "trolí moč" nebo "skřetova žluč". Jediná osoba, která kdy jeho kávu dovedla ocenit, byla Estelle. Zvláštní, že právě ona. Na chvíli se zarazil. Ta otázka mu připadala zajímavá. Nakonec ale jen pokrčil rameny a pokračoval ve svém kávovém rituálu.

 

"...a nakonec pár kapek roztoku glaukonitového jílu. Tomu říkám káva!", brebentil si Snape sám pro sebe, když usedal k řádce pergamenů. "To zas budou bláboly.", povzdechl si a vzal do ruky první z nich.

 

Se svraštělým obočím pročítal obsah první eseje a usrkával ze svého oblíbeného poháru. Většina kouzelníků podávala kávu v šálku či menším hrnku, stejně jako mudlové. To však nebylo přípustné pro tak znamenitý nápoj, jakým byla JEHO káva. I přes dokonalou chuť svého oblíbeného životabudiče se cítil poněkud zklamán. První esej se prozatím zdála být kvalitně zpracovaná. Rád dával za příklad své talentované oblíbence při hodinách, ale číst jejich dokonalé a bezchybné práce ho nebavilo. Mnohem více se vyžíval v opravování chyb a udělování špatných známek. Už léta si přál udělit někomu T. Žel nazvat někoho trollem není tak jednoduché.

 

Sova prorazila sklo svým zobákem a profesor Snape málem převrhl pohár. Mohutný výr za oknem nevypadal příliš přátelsky. Proč zrovna jemu nemůže jednou přinést poštu nějaká normální sova? Neochotně a na výsost opatrně otevřel okno. Výr vlétl dovnitř a mohutnou perutí vysypal zbytek okenní tabulky. Severusi Snapeovi se protočily panenky. Alespoň zaměstná toho pitomce Filche něčím užitečným. Leštit hradní podlahy může od rána do večera. Výr ku podivu vydal svou zásilku dobrovolně. Zůstal však sedět na starožitné temně hnědé komodě a koulel na Severuse oči.

 

Severus Snape ignoroval výra a rozbalil balíček. Zběžně přelétl očima dopis ministerstva o tom, že slečna Grenadina Douxinne Chattybabblerová zemřela, v jejím osobním trezoru byl nalezen tento balíček adresovaný jeho chráněnce a spousta dalších oficiálních ministerských žvástů. Když se probojoval vrstvami papíru, objevil zkumavku se štítkem "NEPORUŠITELNÝ SLIB" a v ní stříbřitou tekutinu. Myšlenka.

 

***

 

Lotte dotáhla poslední písmenko, odložila brk a hrdě oznámila své matce-učitelce: "Mám hotovo!"

 

"Vážně?", zeptala se Salamandra s úsměvem a jala se prohlížet jednotlivé archy. Lotte se psaní docela dařilo. "Dobrá práce, zlato.", pochválila ji.

 

"A teď už mi to budeš vyprávět?"

"Co se dá dělat, slíbila jsem to. Od malička mě vychovávala chůva. Rodiče jsem nepoznala. Nikdy jsem je neviděla. Alespoň o tom nevím. Moje chůva mě sice naučila číst, psát a starala se o mě, ale o kouzlení nechtěla ani slyšet. To prý až ve škole. Později mi řekla, že nechtěla riskovat, že se jí nějak vymknu z ruky."

 

"Vymkneš z ruky?" "Můj otec, tvůj dědeček, je zavřený v Azkabanu za nebezpečné experimentování s magií. Azkaban je kouzelnické vězení. Tam se posílají ti, kteří porušují kouzelnické zákony."

 

"Co je to experimentování?"

 

"Pokusy."

 

"To se nesmí?", zeptala se Lotte udiveně.

 

"Ale to víš, že smí. Jinak by nikdo nikdy neobjevil nic nového, jenže tvůj dědeček...řekněme, že při svých pokusech ohrožoval některé, ehm, lidi."

 

"Jaké lidi?"

 

"Mudly. Na nich ty pokusy prováděl. Když se na to přišlo, poslali ho do vězení. Azkabanu. A tam je dodnes. Pokud mezitím nezemřel. To nevím."

 

"A co babička?"

 

Salamandru potěšilo, že Lotte použila to slovo babička. Přeci jen tedy věří tomu, že je její matkou. Možná je to jen otázka času, než ji začne oslovovat mami.

 

"Babička to neunesla. Skončila u Svatého Munga. Nebyla schopna se o mě ani starat. Zemřela do půl roku po porodu."

 

"To je hrozný." Lotte posmutněla.

 

"Je, ale nebylo to zase tak strašné. Tvůj dědeček pocházel ze zámožné rodiny, takže jsem mohla mít poručnici a vyrůst v jejich domě. Ta mi dělala zároveň i chůvu. Rodiče tvého dědečka se mě zřekli, protože tvá babička byla z mudlovské rodiny."

"To nechápu.", zamračila se Lotte.

 

"Tvůj dědeček pocházel z čistokrevné rodiny. To znamená, že všichni jeho předkové byli kouzelníci. Má matka byla z mudlovské rodiny. To se jeho rodině nelíbilo. Když se odstěhoval za tvou babičkou do Británie, několik let s ním sotva promluvili. Později se ale ukázalo, že tvému dědečkovi pomáhali při experimentech a zavřeli je, i přes vysoký věk, do Azkabanu taky. Zemřeli poměrně záhy a všechen jejich majetek přešel na mě."

 

"To byli ale zlí lidi."

 

"Do jaké koleje chodili?"

 

"To nevím, nestudovali tady v Británii. Ani tvůj dědeček, ani jeho rodiče. Nicméně tvá babička i já jsme chodily do Havraspáru."

 

"Já chci chodit jako do Zmijozelu jako strejda Severus!", řekla Lotte vesele.

 

Salamandra hlasitě polkla. Tedy pokusila se o to, trochu vykulila oči a kůže na krku jí zacukala, ale zvuk se neozval žádný. Nehmotné tělo holt nenadělá tolik hluku. "Snad si to ještě rozmyslí, než jí bude jedenáct.", zadoufala v duchu.

 

***

 

Bradavický školník pan Filch se pekelně soustředil na to, aby nerozbil sklo, které nesl do kabinetu profesora Snapea. Funěl a koulel očima, jako by se mu každou chvíli měla rozskočit hlava. Doufal, že se nikde najednou nezjeví některý student, který by jeho úpěnlivou snahu (donést sklo do sklepení celé) překazil. Před sebou však viděl otevřené dveře, v nichž profesor Snape stál s rukama založenýma na prsou a otráveně vyhlížel ani ne tak pana Filche jako novou okenní tabulku. Bez ní měl totiž v kabinetu docela slušný průvan. To se těžko hledají chyby v esejích, když musíte neustále hledat něco na zatížení dalších a dalších svitků a lejster.

 

Přemýšlel o tom, co viděl před několika okamžiky v myslánce. Takže Rohypnius Witchcrook. Kdo to asi je? Kde by ho tak našel? Ví vůbec o tom, že má dceru? A stojí o to mít dceru? Přál si, aby se to nedozvěděl. Ale musel se podívat. Nemohl přece jen tak ukázat šestiletému dítěti něčí myšlenku, aniž by se nejprve přesvědčil o jejím obsahu. O slečně Chattybabblerové četl poslední dobou v Denním věštci hrozné věci, musel přece zkontrolovat, CO je obsahem dědictví pro jeho chráněnku.

 

Stál teď před těžkým rozhodnutím. Má se snažit hledat toho Witchcrooka? Je pravděpodobné, že o existenci Lotte nemá vůbec ponětí. Ale co když to bude nějaký ničema, nějaká pochybná existence nebo dokonce zločinec? Co když to bude pijan a násilník jako byl jeho otec. K smrti ho nenáviděl. Nikdy mu nedokázal odpustit bolest, kterou způsoboval denně jeho matce a jemu na těle i na duši. Modřiny možná časem zmizely, ale v nitru člověku zůstal krvavý šrám, v lepším případě jizva. Nemohl snést pomyšlení, že by i Lotte měla něco takového zažít. On by na ni v životě ruku nevztáhl.

 

A kdyby to byl náhodou dobrý člověk? Posměšně si odfrkl. Proč by jinak slečna Lendwirtová tak úzkostlivě tajila jeho jméno? Rozhodně to nebude žádný svatoušek. Možná, že by si ze všeho nejdříve o tom měl pohovořit právě s ní. Koneckonců, je to Lottina matka. Ať tedy ona rozhodne, jak s takovým dědictvím naložit. Sám pro sebe se usmál. Spíš to vypadalo, jako by se napil leštěnky na nábytek. Měl radost, jak dobře to vymyslel a byl zvědavý, co mu k tomu slečna Lendwirtová asi řekne.

 

***

 

Už to skoro vypadalo, že se Lotte podaří vyhnout se trestu od svého poručníka, ale ten měl na takové věci paměť jako slon. Právě ji vlekl do skleníku. Profesorka Prýtová tam zrovna opečovávala své milované rostlinky. Profesor Snape si hlasitě odkašlal.

 

"Výborně! Vedete mi pomocnici, Severusi?", usmívala se Pomona Prýtová od ucha k uchu.

 

"Má to za trest, Pomono.", odtušil.

"Jistě. Tak pojď, Lotte. Uvidíme, s čím bys mi tu mohla pomoct.", nepřestávala se usmívat, zatímco Lotte obracela oči v sloup, kdykoliv měla dojem, že se profesorka Prýtová nedívá. Její netopýří poručník to však viděl velmi dobře.

 

"Lotte, já to viděl!", napomenul svou chráněnku.

 

Profesorka Prýtová se na něho překvapeně otočila, protože vůbec netušila, co vlastně viděl. Nehodlala se tím však příliš zabývat, a tak se jen zeptala: "A kdy vám mám tady slečnu přivést zpátky, Severusi?"

 

"Stačí tak, aby byla včas v Casa Lotte na večeři."

 

"Ale Severusi, to jsou bezmála tři hodiny!"

 

"Jak už jsem říkal, má to za trest.", řekl Severus Snape bez sebemenšího projevu slitování a opustil skleník.

 

"Já mu dám za trest. Copak může být péče o rostliny trest? Vždyť je to balzám na duši!", rozhořčila se Pomona Prýtová. Lotte se na ni jen tázavě dívala. Co si na ni asi tahle tlustá ženská vymyslí. Lotte se zdála docela vtipná. Vypadala jako zvětšenina zahradního trpaslíka.

 

"Jé, a co je tohle?", vykřikla Lotte a rozběhla se ke keříku v rohu skleníku. Byla na něm malá jablka, která nádherně voněla.

 

"To je, milá zlatá, rousičník žlutý. Ta jablka se o půlnoci mohou proměnit na zlatá. Promění se však jen na hodinu, takže je to spíš taková libůstka si to vyzkoušet. Tady v Británii je vzácností, protože mu nesvědčí zdejší podnebí. Málokdy se ho podaří převézt bez úhony.", vysvětlila jí profesorka Prýtová.

 

Lotte jí její výklad jen odkývala. Vypadalo to na velice dlouhé odpoledne.