Ranyt: Proměna; Část VII.

Anotace: Sedmá část z ponurého fantasy příběhu o Ranytovi.

Sbírka: Ranyt: Proměna

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„To si nemůžeme dovolit!“ Taler udeřil pěstmi do stolu uprostřed audienční síně. Panovník se postavil, urovnal si královský šat a odešel k oknu. Opět se trochu uklidnil, když pokračoval v řeči, stále se díval z okna: „Ten Průsmyk potřebujeme, nemůžeme ho nechat nějakým banditům či komu. Kontakt mezi severní a jižní částí naší země musí být neustále udržován a průsmyk volný pro průchod armády, kdyby byly potřeba posily. Dobře víme, že si na jižní Arfarii již nějakou dobu brousí zuby Straie,“ panovník pohlédl na všechny přítomné. U stolu seděl jeho poradce Ean společně se zástupcem jižní části Arfarie, sirem Gelderem, jenž zde zastupoval Talerova bratrance. Ten měl správu nad druhou částí království. O dveře se opíral mohutný válečník ve zlatostříbrném brnění. Byl to generál armády, jemuž se podle síly jeho těla i duše přezdívalo Onyx. Král si ho velice cenil, vždy mu byl věrný, navíc se svou obrovskou dvoubřitou sekerou nikdy nechyběl v první linii, čímž zvyšoval morálku mužů. V rohu místnosti stála v kápi lesní barvy zahalená elfská vyslankyně Wiana.

„Pokud Straie zaútočí na nyní odříznutou část vašeho království, Vaše Veličenstvo,“ elfka udělala krok vpřed a pokračovala, „lesní elfové i naši vznešení bratři vám budou k dispozici. Nemůžu mluvit za naše temné bratry, jelikož stále brání naši vlast před zrůdami z Ga'Bairu.“ Král si velice cenil spojenectví s elfy – při Válce bohů se ukázali jako cenní spojenci a byl to jejich nápad vytvořit Stěnu mezi částmi kontinentu. „Děkuji, velice si toho cením, ale my…“

Jeho řeč přerušil hluboký hlas generála Onyxe: „Ga'Bair...“ řekl posměšně, „celou dobu říkám, že ta země nemá právo existovat, ani to není země! Jen jakési uskupení skřetích, orčích a bůhví jakých ras pod vedením nějakého jejich černokněžníka. Měla by být vymazána z mapy, králi, navíc má veliké nerostné bohatství, jehož ty zrůdy nejsou schopny využít!“

Panovník pozvedl ruku, aby jej utišil. „Prosím, generále, máte pravdu, jenže jakmile přesuneme naši armádu, Straie zaútočí a kdo ví, jestli se k ní nepřipojí i Krua. Musíme se zaměřit na Průsmyk v Bílých horách. To je problém číslo jedna.“

Královský poradce Ean povstal a odkašlal si, „Jestli k tomu také mohu něco říci, tak má panovník pravdu, ekonomika naší země musí zůstat stabilní. Do průsmyku bych proti těm… banditům někoho vyslal, nějakou družinu nebo oddíl armády, co mě ale také znepokojuje, je to, že druidi hlásí stále častěji ve svých hvozdech přítomnost skřetů a jiných zelenokožců, to samé farmáři a v podstatě všichni obyvatelé. Možná je na čase zajistit v každé osadě alespoň nějakou posádku vojáků, nebo alespoň mužů cvičených do boje. Jedná se jen o malé skřetí tlupy, do dvaceti členů, nic, co by nemohlo zvládnout třicet nebo čtyřicet mužů,“ uctivě se uklonil, čímž ukázal svůj vděk, že byl vyslechnut, a zase se posadil.

„Mluvíš velice moudře, Eane,“ přikývl král. Wiana se ve stínu své kápě uculila, Ean se jí líbil, o jejích citech ani úsměvu však nikdo neměl ani tušení. „Vyšlete tedy do každé osady, kde není stálá vojenská posádka, alespoň dvacet cvičených vojáků, kteří jsou schopni vycvičit místní muže k boji. Zároveň musí civilistům přivézt i nějaké zbraně. Onyxi, postaráš se prosím o ten průsmyk?“ král si ani neuvědomil, že při oficiálním jednání použil oslovení, které pro generála užíval, jen když spolu seděli u džbánku piva nebo sklenky vína.

„Kolik mám k dispozici mužů, můj pane?“ tázal se válečník.

„Vezmi si, kolik potřebuješ, nečekáme v příštím týdnu válku. Do týdne musí být ta záležitost s průsmykem vyřízená, aby karavany zase mohly jezdit sem a zase zpět! A nyní můžete jít...“

Když všichni opustili místnost, usadil se Taler na pohovku, zavolal sluhu a nechal si přinést víno. Poslední dobou se skutečně bál sousedního království Straie, bylo nebezpečné, navíc od Války Bohů nemělo s Arfarií dobré vztahy. Válka bohů... Strašná událost, na kterou by bylo nejlepší zapomenout. Událost, kdy bohové museli sestoupit do jejich světa, aby jej zachránili před úplným zničením. Kdysi mocný a uznávaný čaroděj Quirard se pokusil o podmanění všeho živého. Ačkoli tento úmysl zní hrozivě, nebylo by to nic proti tomu, co se stalo. Kouzelník k tomuto činu potřeboval pomoc někoho mnohem mocnějšího, než byl on sám, požádal tedy o pomoc samotného pána démonů, vládce pekla.

Ten jej však zneužil ke svým záměrům, čaroděje ovládl, chtěl se naplno zmocnit jeho duše při onom dávném rituálu. Quirard byl ovšem natolik mocný, že mu dokázal nějakou dobu vzdorovat, za tu dobu ale zmučil svět natolik, že země začala chrlit žhavou lávu, začala se lámat, na obloze se ve vteřině střídalo spalující slunce, noc, neskutečná bouře blesků, mrtví začali vstávat z hrobů. A i když kouzelník brzy zemřel a jeho duši si vzal Pán démonů, válka a následky trvaly několik dní. Těchto pár dní stačilo k tomu, aby se postavila rasa proti rase, soused proti sousedovi, syn proti otci. Ničení a počet mrtvých nabyly takových rozměrů, že samotní bohové museli sestoupit na svět a vše urovnat. Severní části kontinentu však následky poznamenaly, jelikož právě tam byl prováděn rituál. Nejmocnější elfští, lidští, trpasličí čarodějové, dokonce i draci poté vztyčili napříč kontinentem Stěnu. Zeď z čisté magie, která navždy rozdělila světadíl na dvě poloviny – co se dělo na té severní nikdo netušil, nebylo tam nic kromě nemrtvých, démonů a ještě horších zrůd.

Stěnou jde projít tam, ale zpátky už ne. Od té doby se na Novém světadíle – jak pojmenovali to, co zbylo obyvatelné z Iahu – se všichni pokoušeli dát vše zase do pořádku. Děd mu často vyprávěl o černém nebi, které hlásalo záhubu a zánik. V jedné z bitev tohoto konfliktu mu zemřel předek, který stejně jako Taler Druhý nechyběl v žádné z jím vedených bitev. Ačkoli nemuseli, účastnili se bojů všichni z jejich rodu rádi, zvyšovali si tak reputaci a pozvedali morálku mužů.

Dnes už toho bylo moc, pod vlivem několikáté skleničky vína došel do svých komnat, kde se nechal potěšit sličnou služkou, po jejímž boku usnul. Věděl, že už u něj ráno nebude, přál si, aby u něj někdo zůstal. Připadal si osamělý, ale pokud chtěl být silným panovníkem, nesměl na sobě dát nic znát.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz