Lotte - 27. kapitola

Anotace: ...

"Hobbline!"

 

Estelle pozorně naslouchala, jestli uslyší nepravidelný rytmus skřítčiných kroků. Napínala uši. Skoro i přestala dýchat, aby nic nepřeslechla. Její snahu však odměnilo pouze ticho.

 

"No tak, Hobbline!", zavolala znovu a hlasitěji. "Kde ta pajda, sakra, vězí?", dodala ještě potichu.

 

Konečně se prázdnou chodbou za dveřmi její ložnice ozvaly kroky. Ten známý rytmus. Dveře se potichu otevřely a Hobbline vstoupila dovnitř. Byla trochu zadýchaná. Sloužila rodině Rosebloodyových už dlouho. Poslední dobou ji práce v domě čím dál více unavovaly. Už jí to nešlo všechno tak pěkně od ruky jako dřív.

 

"Přejete si, slečno?", uklonila se.

 

"Procházela jsem svoje věci a narazila jsem na tuhle krabici. Chci, abys to všechno zlikvidovala.", řekla Estelle naprosto věcně.

 

"A-ale slečno Estelle, to je přece ta krabice-", Hobbline se zarazila v půlce věty. Nemohla pochopit, že ji její paní pověřuje úkolem zničit právě tuhle krabici. To není možné. Nikdy se jí nesměla ani dotknout. Dokonce i v době, kdy byl dům opuštěný, nedotkla se jí ani špičkou prstu. Při průběžném úklidu krabici vždy kouzlem vznesla do vzduchu a pak ji zase vrátila na původní místo. Dávala si dobrý pozor. I prach z ní jen sfoukávala. A ona chce, aby tu krabici zlikvidovala? Nemožné.

 

"Ta krabice? Jaká krabice? Co tím myslíš?", zeptala se Estelle nechápavě a trochu povýšeně. Takhle s Hobbline nikdy nemluvila.

 

"To je přece ta krabice. Nedotknutelná krabice, ve které jste si vždy schraňovala všechno, co vám připomínalo pana Severuse." Hobbline na ni upřela své veliké oči. Leskl se v nich zmatek. A také starost.

 

"Tak to je ten muž, o kterém se tam tolikrát píše! Kdo je to? Nějaká studentská láska mé matky?"

 

Hobbline zůstala na svou paní zírat s pusou dokořán. Několik vteřin se vůbec nedokázala pohnout. Asi by měla poslat sovu ke svatému Mungovi. Nemohla to pochopit.

 

Estelle zase absolutně nerozuměla Hobblininu rozčarování a zděšeně se zeptala: "Ne! Byl to tajný milenec mého otce!"

 

Jeden šok vystřídal druhý. Tentokrát ale Hobbline rychle nabyla zpět své kognitivní schopnosti a odpověděla potichu: "Byla to vaše studentská láska."

 

A tentokrát byla v šoku Estelle.

 

***

Salamandra se vznášela ve Snapeově kabinetu u okna. Po tvářích jí stékaly slzy. Třásla se. Takže už to ví. On už to ví. Viděla tu myšlenku. Viděla písmo na popisku. Je to Grenadiny práce. Ta zrádkyně. Nebyla si tak úplně jistá, co ji sžírá víc. Fakt, že ten umaštěnec Snape zná její tajemství nebo kamarádčina zrada? A co teprve, jestli to ten bídák poví Lotte? Co může vlastně o Rohypniovi vědět?

 

"Co o něm víte?", skoro zašeptala.

 

"Znám jméno.", odpověděl Severus Snape chladně.

 

Salamandra na něho zkoumavě hleděla. A to je všechno?

 

"To je všechno. Víc o něm nevím.", řekl, jako by jí četl myšlenky. Ne, že by mu v tom snad něco bránilo.

 

"Aha.", hlesla dívka a nedůvěřivě na něho zahlížela. Pořád čekala, kdy přijde nějaká zákeřnost.

 

"Co je to zač?"

 

"Co byl zač." Salamandra se zajíkla a hlas jí přeskočil.

 

"Prosím? On je-?", nedokončil.

 

"Mrtvý."

 

"Přijměte mou soustrast.", řekl, stále ještě zaskočen. Takže je mrtvý. Lotte zůstává v jeho poručenství. Zavřel oči. Jeho tělo prostoupil pocit úlevy.

 

Salamandra neodpověděla. Jen potichu přikývla a rozplakala. Věděla, že ji nikdy skutečně nemiloval. Jinak by neutekl. Jinak by odpověděl na některý z jejích dopisů. Postaral by se o ni i o dítě. Alespoň o Lotte mohl projevit trochu zájmu. Čím ta se provinila?

 

Severus Snape přerušil ticho: "Zhypnotizoval vás."

 

Salamandra jako by na chvíli zkameněla.

 

Snape pokračoval: "A proto se to stalo."

 

"Měl bych mu být vděčný. Za to, co udělal i za to, že už není mezi námi.", pomyslel si Snape. Bezděčně se sotva znatelně usmál.

 

"Neříkejte jí to, prosím. Je na to příliš mladá. Nepochopila by to." Salamandra na něho prosebně upírala své dívčí oči zmáčené slzami. Netušila, jak velkou šanci na úspěch může tato metoda mít v případě někoho tak citově plochého, ale musela udělat všechno pro to, aby mu zabránila sdělit Lotte hořkou pravdu o její matce. Chtěl to udělat sama. Jenom ne teď. Copak z toho teď může mít rozum?

 

"Nechám to plně na vás.", přislíbil se značnou nevolí v hlase a rty našpulenými. Rád měl věci pod kontrolou. Tohle se mu vůbec nezamlouvalo. Sám však uznal, že má-li se kdy vztah mezi těmi dvěma urovnat, je více než žádoucí, aby alespoň tuto záležitost nechal v rukou Salamandry.

 

Ani si nevšiml, kdy Salamandra opustila jeho kabinet.

 

***

 

Marcus Spokes by měl sice právě sepisovat hlášení pro svého šéfa, ale měl něco lepšího na práci. Tedy jemu se to zdálo lepší. Takže otec malé Lotte už není neznámý! A on se to dozvěděl jako první! No to je úžasné! Musí tu informaci neprodleně prodat dennímu věštci. Co když to někdo zaslechl a skásne prachy sám. Chachá, za tohohle sólokapra by mu mohli vysolit pěknou sumičku.

 

Ale co se bude spoléhat na sovu! Odnese to tam sám! Osobně. Okamžitě!

 

***

 

"Sal? Chtěla bych napsat dopis Ghandi. Stýská se mi po ní."

 

Salamandra se usmála. Ghandía strávila se s její dcerou mnohem více času než ona. Měly spolu moc hezký vztah. Škoda, že odešla. Vyslechla několik rozhovorů mezi Ghandíou a Snapem. Bylo mezi nimi zvláštní napětí. Atmosféra by se dala krájet. Ne že by takové situace vyhledávala. Ovšem, že ne. Je přece slušná dívka. I jako duch si hodlala udržet svou morální úroveň. Nemohla ale popřít, že jí vůbec nevadilo zůstat a ve skrytu poslouchat. Zvědavost prostě zvítězila nad všemi zásadami.

 

"Proč ne? Bude mít radost. A co bys jí chtěla napsat?"

 

Lotte se zamyslela. Chvíli zamyšleně vraštila obočí a pak vykřikla: "Nech se překvapit, mami!" a pustila se do psaní. Brk pomalu přejížděl po pergamenu a Lotte se do svého prvního velkého písařského dobrodružství natolik pohroužila, že si vůbec neuvědomila, jak vlastně Salamandru oslovila.

 

Salamandra to však vnímala velice jasně a do očí jí opět vstoupily slzy. Tentokrát slzy štěstí.