Ranyt: Proměna; Část XXX.

Anotace: Pohled do temné posedlé duše na pozadí strhujícího fantasy příběhu.

Sbírka: Ranyt: Proměna

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Snad poslední ráno je uvítalo teplé slunce vysoko na obloze. Ranyt se v pokrývkách převalil. Zoufale se mu nechtělo vstávat, přinutil se jen silou veškeré vůle. Nakonec jej opět povzbudila touha po krvi jednoho muže. Vedle něj už balila druidka veškeré věci. Než vylezli do sedel, vyměnili si několik slov. Pak pobídli jezdecká zvířata a vyrazili na cestu. Jeli neúnavně vpřed a zastavovali se, jen když už nebylo zbytí.

Zanedlouho si byli jistí, že to, co vidí před sebou, jsou bájné zasněžené plochy. Po nějaké době se mohli sami přesvědčit, že počasí i země se tu mění doslova po pár krocích. Elf zastavil své zvíře, aby sledoval, jak se půda pod ním mění: nevelká louka, jež se po několika krocích celá pokryje sněhovou pokrývkou. Nechápavě na sebe s druidkou pohlédli, prý je to způsobeno magií ze Stěny. Podíval se zase na bílou zemi. Oblékl si teplé oblečení, koutkem oka viděl dívku udělat totéž. Nasucho polkl a vyjel kupředu.

První dojem z nového okolí nebyl nijak pěkný. Během okamžiku jako by se ocitli v úplně jiném světě. Všude kolem bylo bílo. Už nepokračovali takovou rychlostí jako dosud, jak se zvířata musela brodit sněhem, tempo výrazně ochablo. Ačkoli zde teplota byla mnohem nižší než před sněhovou hranicí, stále nebyla taková zima, aby nemohli pokračovat. Panter i kůň se rychlejším pohybem zahřejí, bude je to však stát mnohem více energie. Sami nejlépe věděli, že v takovémto prostředí se síly ztrácí velmi snadno a rychle.

Sairen s hnědákem si však na zimu záhy zvykli. Téměř jako by jim nevadila, což bylo velmi dobré zjištění. Mohli tak opět cestovat skoro stejně rychle jako předtím, když si na těžší styl pohybu navykli. Při každém výdechu šla všem od pusy pára. Celý den vypadal jednotvárně, jeli stále po stejně vypadající zemi, na které byly jen občasné nerovnosti. Na horizontu byly vidět obrysy mohutných hor. Tyčily se do výše tak majestátně, že byly vidět i několik set mil daleko. Ranyt se ani neodvažoval představit, do jaké výše by se tyčily, kdyby stál přímo u nich. Ani jednomu z jezdců se zde nelíbilo, chápali to jako nutné zlo, kterým je třeba projít, než dokončí, co začali. Lépe řečeno co začal elf.

Došlo mu, že vlastně ani neví, odkud Danira pochází, nebo kolik jí je let. Tázavě se na ni podíval, jako by měla jeho otázku vyčíst z očí. Odpověděla ale jen nechápavým natočením hlavy. Rozhodl se, že to pro tentokrát nechá být a zůstal potichu. Zaměřil svou pozornost zpět na cestu. Nikde žádné stopy, cesta, stromy, nic. Jen holá plocha. Nechápal, jak zde může někdo žít.

Museli navíc také řešit otázku potravy pro jejich zvířata. Danira se, dík všem bohům a duchům přírody, dokázala postarat o svého hnědáka. Vždy dokázala probudit kousek přírody pod sněhem, který odkopala k životu, aby se kůň mohl alespoň trochu napást. Sairen měl situaci mnohem horší, Ranyt jej sice často pouštěl na lov, stávalo se ale, že se vrátil s nepořízenou.

Několik dalších dní vypadalo skoro stejně jednotvárně. Přespávali, kde se dalo, většinou pod převisy nebo ve výklencích menších skalek. Nakonec se však krajina začala poněkud měnit – počaly sem tam nacházet i nevelké jeskyně, které se daly využít k přenocování. Nakonec se Severní pláně neukázaly jako zas tak špatné místo k životu. Sice zde byla celý rok zima, dalo se tu ale s námahou obstarat vše potřebné. Řídké porosty podivných keřů poskytovaly dostatek dřeva pro táborový oheň. Druidka chodila k zakrslým stromkům a žádala je o ovoce, zatímco elf se pokoušel ulovit něco z místní fauny, vždy se pak sešli večer v tábořišti.

Nemělo ani cenu počítat dny. Strávili zde týden, dva, měsíc? Nevěděli. Pomalu si začínali zvykat na nomádský způsob života. Stále v pohybu, nikdy se nezastavit, ani nikam nepatřit. Ranyt mžoural do mlhy ve snaze najít slibovanou pevnost. Proč zde byl? Bůh mu od posledního kontaktu nedal žádnou zprávu, netušil tedy, jestli stále drží správný směr, jestli se náhodou nevzdálil od svého cíle a neputuje stále hlouběji do bílého pekla. Nenáviděl to tady.

Nyní však nevěřil svým očím. Zdá se mu to, nebo skutečně vidí siluetu věže? Vypadala, že trčí ze středu obrovského kráteru ležícího přímo před nimi. Díru v zemi sledoval už dlouho. Byla široká snad několik stovek sáhů. A teď se zdálo, že se z prohlubně čouhá špička věže. Upozornil na podivuhodný objekt svou společnici a vydali se k němu. Čím více se blížili, bylo jasnější, že to není blud, stavba vypadala víc než skutečně.

Hladká kopule odrážela mdlé sluneční světlo. Vypadalo to, že základy věže jsou položeny kdesi hluboko v prohlubni. Pohled, který je čekal na okraji kráteru, jim vyrazil dech. Dokud se člověk nekoukal přímo do nitra, ničeho si nevšiml, nyní ale viděli vše úplně dokonale.

V proláklině bylo vystavěné celé město. Prostor měl tvar kužele. Nahoře byl kulatý a nejširší, čím hlouběji však klesal, tím víc se zužoval. Na dně se pak nacházely základy pro mohutnou věž. Celé město bylo postaveno až do hloubky několika set sáhů. Budovy stály okolo stěn přírodního útvaru a tvořily kaskády směrem do středu. Z každého patra vedlo několik mostů do stavby ve středu, jež se vypínala nad povrch osady, nebo do jiných pater. Ranyt si myslel, že štíhlé vysoké stavení slouží hlavně jako spojnice mezi jednotlivými patry, aby obyvatelé nemuseli obcházet celý obvod kráteru.

Vše bylo postaveno z tmavě šedého kamene, který musel pamatovat doslova tisíce let, nejspíše ještě Válku bohů. Domečky připomínaly kvádry vystupující ze skály za nimi. Všiml si, že všechny domky jsou stejné. Žádný nebyl větší, menší nebo honosnější. Byly postavené do řad, z nichž každá tvořila jedno patro a vinula se po obvodu. Obyvatelé tak chodili po střechách sousedů pod nimi. Celý komplex působil ohromujícím dojmem.

Několik dlouhých okamžiků oba jen hleděli na celý objekt s otevřenými ústy. Nikde nikdo nebyl, což je v tak velkém městě zvláštní. Ani na jednom mostě či chodníku nebyl náznak života. V žádném z oken se nesvítilo. Jedinými obyvateli zde byly sníh, který postupem času přikryl všechny stavby, a skučivý vítr prohánějící se prázdnými ulicemi kdysi zřejmě bohatého a důležitého střediska. Celý kolos musel pojmout několik set tisíc obyvatel a ještě by zbylo dost místa pro chov dobytka a jiných zvířat, za předpokladu, že zde v době, kdy město mělo obyvatele ještě nebyly nehostinné Severní pláně.

Po nějaké chvíli se odvážili vstoupit na první linii řadových domků, níž přecházela země. Ostražitě se rozhlíželi, odkudkoli na ně mohlo něco zaútočit. Ranyt si pro jistotu nesl v ruce připravený meč. Panterovy rozvážné kroky nechávaly ve sněhu na střechách otisky tlap. Jemně sněžilo. Vločky tančily ve vzduchu. Kus před sebou uviděli schody, které se táhly shora až k samotnému dnu. Došli až k nim. Rozvážně sestupovali, a o dvě patra níž již zase vešli na chodník.

Elf ze zvědavosti zaklepal na jedny z mnoha dveří. Ticho. Zkusil zaklepat znovu. Zase nic. Vzal za kliku, otevřel dveře, dovnitř ale ještě nešel. Zatím se jen díval dovnitř, když nespatřil žádnou viditelnou nástrahu, vstoupil.

Spolu s Danirou se octli uvnitř jednoho z místních příbytků. Množství věcí, které v něm stále byly, mohlo vypovídat o stálém využívání, tlustá vrstva prachu smíšeného s jinovatkou však svědčila o opaku. Bylo zřejmé, že výbavy domácnosti se možná celá staletí nikdo nedotkl. Kam ale mohli obyvatelé jen tak zmizet? Nezdálo se, že by odešli nečekaně nebo násilně, vše bylo na svém místě a na první pohled řádně uklizené.

Prozkoumali několik dalších stavení. Všude našli podobné vybavení, ale žádnou stopu nebo vysvětlení, proč zde nikdo nebydlí. Vyšli opět ven, zvědavost jim nedala, aby se nepodívali i do jiných úrovní. Vydali se směrem k nejbližšímu mostu. Jako jeden z mnoha dalších vedl i tento do jednoho z pater věže. Než se Ranyt odvážil na most stoupnout, jemně na něj zadupal jednou nohou. Ačkoli vypadal bytelně a byl postaven z kamenů, přesto mu úplně nedůvěřoval. V rychlosti se dostali až ke vstupu do středového objektu.

Jednalo se jen o kamenný průchod s lomenou klenbou bez dveří. Zvířata nechali venku a vešli dovnitř. Elfův první předpoklad byl správný, skutečně viděl jen dlouhé točité schodiště nahoru i dolu s množstvím vchodů v různých výškách. Začali stoupat. Chtěli vyjít až do vrchní kopule, něco jim říkalo, že pokud bude odpověď na podivné prázdné stavby, měla by být právě tam. Nebo možná i někde úplně dole, nahoru však bylo blíž, takže se nejdřív vydali tam.

Zanedlouho stáli před dveřmi, jejichž umístění na nejvyšším ze všech schodů bylo poněkud netradiční. Ranyt je zkusil otevřít. Byly zamčené. Usmál se, jelikož si vzpomněl na nástroj, který se mu už jednou velmi hodil. Sáhl do svého zavazadla pro páčidlo. Znovu, stejně jako u stáje hostince, zarazil jeho kratší konec mezi panty. Zhluboka se nadechl a trhnul. Dveře se zaskřípěním odhalily své tajemství.

Krátká chodba vedla k dalšímu točitému schodišti. Bez zaváhání se k němu vydali. Mělo jen pár otoček, než je zalila oslepující vlna světla, po tom co si jejich oči si již zvykly na přítmí zbytku pochmurné stavby. Dívali se na místnost s rozmanitým vybavením. Měla kruhovitý tvar jako celá stavba, bylo zde několik stolů různých velikostí, sedačky, křesla a skříně. Nejzajímavější byly stěny a strop. V první chvíli mysleli, že jsou pod širým nebem, vzápětí ale zjistili, že kopule je ze skla.

Nabízel se jim nádherný výhled na celou okolní krajinu. V těchto místech jistě bývaly hlídky a možná i nějaké úřední prostory. Elf tak soudil podle mnoha desítek stolů, jež tu stály. Začal po místnosti procházet, prohlížel si prázdné vázy a poháry. Ani zde však nebyl jiný než pracovní nepořádek. Ano, některé věci, by v pracovně být asi neměly, například talíře, ale veškeré knihy a pergameny byly srovnány podle udržovaného pořádku, stejně jako brka a sklenky na inkoust.

„Ranyte?“ Elf uslyšel Daniru a hned k ní přispěchal. Dívala se na otevřenou knihu. Ležel u ní brk s dávno zaschlým inkoustem, několik kapek bylo i na pracovní desce. Samotná kniha pak byla otevřena zhruba v polovině a text končil v polovině stránky. Prolistoval jí. Vypadal, jako by do ní někdo psal ve chvíli, kdy musel z neznámých důvodů ihned skončit a obdivuhodné dílo, vyznačující se dokonalou grafickou úpravou, pokazit několika velikými kaňkami tmavého písařského inkoustu.

Spis pojednával o jakési válce. Byly v něm popisovány bitvy až neskutečných rozměrů s nadpřirozenými bytostmi. Elf jen velice těžko poznal, že se jedná o Válku bohů. Ve škole mu museli říkat lživé informace, jelikož zde, v originálním dokumentu, se psalo něco docela jiného. Základ byl téměř stejný, průběh a další děje a události se však zcela lišily od dosavadních poznatků, které si odnášel ze vzdělávacího ústavu, největší nesrovnalosti však byly v záměrech a motivech jednotlivých válčících stran, kterých bylo mnohem více, než jej učili. Vypadalo to, jako kdyby všichni válčili proti všem.

Dohodli se s druidkou, že dnes už pokračovat nebudou. Zvířata zavedli alespoň do chodby věže. Oba tvorové byli spokojeni, měli tu mnohem větší teplo než venku. Dostali svou denní porci jídla, jezdci se zatím odebrali zpět do kopule a nechali je hodovat. Ranyt byl dívce zavázán víc, než tušila nebo než by jí kdy přiznal. Bez ní by totiž asi nebyl schopen obstarat si potravu, natož jídlo pro velkou černou kočku, která právě nyní dole žrala kus uloveného zvířete.

Díky ní se skutečně měli o mnoho lépe, než kdyby byl každý sám. Vystavoval ji však neustálému riziku, což se mu zrovna dvakrát nelíbilo. A ačkoli jí dával bezpočet příležitostí k návratu domů, nevrátila se. Na jednu stranu jí rozuměl, vždyť se vlastně ani neměla kam vrátit. On také ne, v jeho rodném městě jej nic nedrželo, naopak ho odpuzovaly trudné vzpomínky.

Nyní byl čas i na jejich večeři. Den se pomalu, ale jistě chýlil ke konci. Užívali si nečekaného pohodlí. Ani ve snu by je nenapadlo, že lze postavit město jako toto, natož že ho najdou. Uvnitř kopule bylo ještě ke všemu teplo. Rozvalovali se v pohodlných měkkých sedačkách a krátili si čas konverzací. Skleněným stropem bylo vidět oblohu posetou hvězdami. Otočil hlavu nalevo, aby se podíval ven. Sníh měl v noci tajemný nádech. I nehostinné kraje, jako třeba tento, dokázaly vypadat na pohled úžasně.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz