Vlčí smečka / Kapitola 10.- Další problém.

Anotace: „Rychle! Abby má teplotu. Máte ten list a vodu?“ Ptá se Sabina. Kývám hlavou a podávám jí ty věci......

„Rychle! Abby má teplotu. Máte ten list a vodu?“ Ptá se Sabina. Kývám hlavou a podávám jí ty věci. „Tak fajn. Podejte mi ten hadr, který je na tom stole.“ Řekne Sabina. Hned pro něho běží Elena. Podá ho Sabině. Sabina si vzala do ruky hadr a namočila ho do vody. Pak vzala list a na něj něco dala. Obvázala list kolem ruky hadříkem a řekla: „Bacha! Teď to bude síla!“ Raději jsem odstoupila a Elena taky. „Pět, čtyři, tři, dva“ Odpočítává Sabina. „Jedna!“ Řekne Sabina. Zmáčkne ruku a z ruky vystříklo strašně hodně jedu a hnisu. „Fuj!“ Křičí Elena a běží se do křoví vyblinkat. „Uf!“ Řekne Sabina. Já na ni koukám jako bych spadla ze stromu. V tom se Abby probudí. „Fuj! Co to je? Hnis?“ Zeptá se Abby a Sabina přikývne. Abby se udělalo blbě a šla za Elenou se vyblinkat. „Pojď Kate, musím ti jít něco ukázat.“ Řekne Sabina. Asi po 2 minutách jsme došli někde k velkému stromu. Vylezli jsme nahoru a tam vidím uvnitř listů veliký kokos. „Wow, on září?“ Řeknu. Sabina kývá. „Říká se, že ten kdo ten kokos rozbije, bude nesmrtelný a bude moct léčit. Ale ten kdo má špatné svědomí ho může potkat bída a neštěstí“ Řekne Sabina. Hm.. pokud bych měla špatné svědomí tak bych byla chudá a měla bych neštěstí. Ale co když mám dobré svědomí? Říkám si v duchu. „Jdeme na oběd, co říkáš?“ Navrhne Sabina a já kývnu. Asi po 2 minutách jsme došli k domečku, kde na nás už čekaly holky. „Oběd už je na stole.“ Řekne mile Abby.

Hned jsme běželi ke stolu, kde na nás čekala velká hostina. „Hm. Ale když na to tak myslím kde je ta bouřka?“ Ptám se. „Ona zmizela!“ Říkám nahlas. V tom se podívá Elena přes okno a vidí, že začalo pršet. „Sakra!“ Řeknu. Vtom i sněží. Sopka se začíná třást. „Co se to děje?“ Ptám se. „No. Bylo to svámí fajn, ale tohle je bouře a ta sopka začne soptit.“ Řekne smutně Abby. Vtom začala sopka soptit. Sabina, Elena a já jsme běželi někde, kde bychom mohli přežít. Asi po 5 hodinách jsem se probudila. „Ach co se stalo?“ Ptám se. „Usnula jsi.“ Řekne Elena. „Aha a kde je Abby?“Ptám se znovu. „No. Ta je asi někde schovaná nebo…“ Řekne Sabina. „Mrtvá?!“ Ptám se. Sabina a Elena se rozplakaly. Přisednu si knim a snažím je uklidnit. „Vím, že máte těžké dětství. Není to jednoduché zvlášť pro vás.“ Říkám. Najednou nám začaly svítit náramky. „Co to je?“ Řekne Sabina vzlykáním. „To nevím.“ Řeknu. „Perla!“ Říkám velmi nahlas v duchu. „Moje milé holčičky. „Perla mi řekla, holčičko?!“ Říkám si v duchu. „Splnily jste test. Abby si půjčila loď a doplula v bouři až na pevninu. Máte fakt štěstí, že jste tady přežily. Tak a teď vás dám, kde jste byly naposledy. Měla jsem vás ráda.“ Řekne Perla a zmizí. Vtom se to všechno dalo do stejných kolejí. Zjevily jsme se na půdě, kde jsme byly minule a to zrcadlo bylo za námi. Náramky nám zmizely. A všechno bylo stejné. Všechny se na sebe díváme asi 2 minuty. Potom řekne Elena: „Hele sněží!“ Podívám se z okna a skáču radostí.

„Ehm… Kolikátého je dneska?“ Ptá se Sabina. „Pátého prosince“ Odpovím a skáču radostí. Elena je nějak zklamaná. „Proč jsi zklamaná?“ Ptám se. „No… To naše dobrodružství skončilo?“ Ptá se smutně Elena. „Ale ne. Určitě nějaké zase bude. Teď si ale jdeme koupit kapra a nazdobit stromeček, protože jsou vánoce.“ Říkám nadšeně. Všechny jdeme domů. Ale najednou… Vidím holku, která sedí na cestě a krvácí. „Co se ti stalo?“ Ptám se a běžím za ní. Ona ale na to nic a křičí bolestí. „Neboj se. Já ti neublížím.“ Řeknu. „Střelil mě nějaký pán a strašně moc mě bolí noha auuuuuuuuu!!!“ Křičí holčička. „Kolik ti je?“ Ptám se. „Je mi 11.“ Řekne holčička vzlykáním. „Kde bydlíš?“ Ptám se. Holčička ukáže na dům. „Vezmu tu holčičku do nemocnice“ Informuju je. „Jdeme s tebou.“ Řekne Sabina a já kývnu. Beru ji do náručí a ona sebou škube tak musím spěchat. Asi po 10 minutách jsem doběla do nemocnice. „Rychle ošetřete jí!“ Křičím na sestru. Sestra vzala malou holčičku a hned volala doktory. Doktoři přiběhli hodně rychle a vzali holčičku do ordinace. „Bude v pořádku?“ Ptá se smutně Sabina. „To nevím. Měla tu ránu velmi hluboko. Jestli nestratila moc krve.“ Řeknu a sedneme si do čekárnky.

*Pokračování příště.*