Aztécký poklad: Kapitola druhá

Anotace: „Kryštofe, nevíte kde jsem nechal brýle?“ zeptal se smutný...

Sbírka: Aztécký poklad

„Kryštofe, nevíte kde jsem nechal brýle?“ zeptal se smutným, roztřeseným hlasem profesor Hugo Schwarz svého pobočníka Kryštofa Ryse. „Nechal jste je asi na stolku, pane.“ odpověděl Kryštof hlasem mladého, nadějného pobočníka, kterému ke štěstí stačí štěstí druhých. „Á, máte pravdu!“
Profesor Hugo Schwarz byl šedesátiletý vědec. Měl řídký plnovous a ze zásady a trochu z recese nosil cvikr. Jeho celoživotní zálibou byly předkolumbijské civilizace, šachy a pravé šampaňské víno. Narodil se v Berlíně. Od svých sedmnácti let však pobýval v Čechách, kde se učil na Karlově univerzitě. Díky příbuzenským vztahům se dostal až do Paříže, kde dlouho přednášel na Sorbonnské univerzitě. Pak si jednou na schodech ve škole zlomil nohu. Dlouho se léčil. Noha nakonec srostla, ale zůstala částečně ochrnutá. Profesor pak učil jen částečně. Když ho během přednášek chytaly silné záchvaty bolesti, odešel raději do předčasného důchodu. Prodal byt v Paříži, který byl až v osmém patře, a odstěhoval se do Marseille. Najal si pobočníka a dál v teple rodinného krbu zkoumal pralesní indiánské civilizace a jejich tajemství.
Jeho pobočník, Kryštof Rys, pocházel původně také z Čech. Jeho rodiče však emigrovali, když mu byly sotva tři roky a on vyrůstal už zde v Marseille. Matka však trvala na tom, aby se naučil mluvit česky. Kryštof si odmala přál pomáhat lidem. Na profesora narazil náhodou, a to když mu pomáhal ven z vlaku. Jelikož začalo pršet, zašli s profesorem na kávu a od té doby dělá Kryštof profesorovi pobočníka. Jeho rodiče už bohužel nežijí. Otec zemřel na selhání ledvin a matka při dopravní nehodě, dva měsíce po otcově skonu.
"Máte už hotový ten čaj,Kryštofe?" zeptal se profesor. "Už ho nesu profesore" ozvalo se z kuchyně a za chvíli se ve dveřích objevil mladý asi pětatřicetiletý mládenec, nesoucí na podnosu cukřenku a šálek s čajem.
"Zjistil jste něco zajímavého?" zeptal se po chvíli mlčení.
"Ano, ano" přitakal profesor, zabraný do jednoho odstavce v na první pohled velmi staré knize, "Zajímavý příběh jedné truhly Aztéckého zlata. Aztéčtí kněží, vyznavači boha slunce, je nechali vyrobit na ozdobu oltáře slunečního boha. Hodně si ho vážili. Kvůli tomu že bylo určeno jako dar bohovi. Tady čtu, že bylo tak ceněné, že jeho ztráta by způsobila rozpad Aztécké říše."
"Tak to ale mohli ozdobit čím chtěli, ne? Ten oltář?“ zeptal se logicky smýšlející Kryštof.
"Ba ne!" oponoval profesor, "Pomník byl přesně zhotoven, tak aby jednotlivé mince o různých velikostí, zapadly do připravených otvorů. Také tu čtu, že to nebylo obyčejně zlato. Mělo v sobě šupinky slídy a skla. To je další záhada, proč bohovi slunce neobětovali pravé čisté zlato."
"Tak třeba to tak nechtěl!?" navrhnul Kryštof.
"Všechny nalezené výzdoby a oběti byly z pravého zlata. A i kdyby chtěli boha oklamat, tak by to nedali vědět. To co zde čtu je překlad rytin nalezených poblíž Tenochtitlánu. Stojí tu ještě zmínka o jakémsi obřadu slunce. Prý měl být proveden podle návodů starých Aztéků"
"Má to co dočinění s tím pomníkem a zlatem?"
"Ano má! Ten člověk píše o jakési bronzové sošce boha slunce, která prý uskuteční obřad slunce, když se vloží na vrchol oltáře. Je na ní prý i vyryto přesné datum, kdy má obřad slunce proběhnout. Obřad slunce se prý podle sošky prováděl jednou za dva roky. Stařešina vesnice se nechal i s plodinami, semeny a zbožím postavit na oltář a pak..."
"A pak?"
"Pak proběhl obřad. Dál už nevím. Tady je další pokračování! Ale to je jen o té sošce. Že prý zmizela při dobývání Aztécké říše. Dnes by měla být v držení rodu Cortésů. Hernando Cortés kdysi dobyl Aztéckou říši. Zřejmě získal i tu sošku."
"Profesore měl byste přestat číst a vypít si ten čaj."
"Prý si i vedl deník své výpravy..."
"Profesore!"
"A v té knize stojí i přesný popis obřadu slunce."
"Profesore, poslouchejte mě!"
"Aztécké zlato prý stále ještě je u oltáře. Stačí získat tu knihu i se soškou a mohli bychom provést obřad slunce."
"Profesore!"
"Ano?" vzpamatoval se konečně profesor.
"Budete to mít studené." ukázal Kryštof na čaj.
"Aha čaj, děkuji." rozvzpoměl se profesor, "Co říkáte, Kryštofe, není to úžasné?"
"A co?" zeptal se rádoby nepřítomný Kryštof.
"To s tím obřadem slunce. Mít tak tu sošku. Mohli bychom zjistit k čemu obřad slunce vlastně sloužil."
"Bohužel, profesore. Žádného Cortése neznáte a v Mexiku také nejsme."
"Máte pravdu." odpověděl nabručeně zklamaný profesor a opět se chopil čaje.