Lotte - 34. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

Zahrada přiléhající ke starému kamennému sídlu Rosebloodyových se pomalu ztrácela v houstnoucí tmě. Estelle seděla na lavičce pod starou smuteční vrbou a na klíně držela krabici, kterou našla v kumbálu po Hobbline. Rozhodla se jej probrat, než si opatří nového skřítka. Za normálních okolností se úklidem neobtěžovala. Od toho jsou přece domácí skřítkové. Ona je přece čarodějka! Proč by se měla přehrabovat ve špíně a prachu? Dnes však měla výjimečně dobrou náladu, a tak ji to najednou nějak popadlo, že se pustila do úklidu.

 

 

 

Šlo jí to docela dobře. V matčině pokoji našla příručku s kouzly pro úklid, a tak jí stačilo jen mávat hůlkou a pronášet zaklínadla. Kdyby všechno v lidském životě bylo tak jednoduché. Pak ale narazila na tu starou krabici. Byla nadepsaná ozdobným stříbrným písmem. Bylo tam jméno. Mužské jméno. Jméno toho muže, který ji dnes zachránil z trosek zdi, kterou si na sebe nezamýšleně sama strhla. Ještě dnes večer se chtěla vrátit do Obrtlé ulice a pořádně to tomu upířímu zmetku vytmavit, ale tohle ji momentálně zajímalo víc. Nebude náhoda, že má doma krabici nadepsanou jménem svého statečného zachránce.

 

 

 

"Kdo sakra jsi, Severusi Snape?", zeptala se tiše večerního ticha a opatrně začala zvedat víko staré krabice. Prsty se jí chvěly. Měla pocit, že tu krabici otevírá snad věčnost. Z nějakého důvodu si ale nemohla pomoct. Měla pořád pocit, že by ji neměl otevírat. Její nitro jako by jí našeptávalo, že to vlastně nechce vědět, co ta krabice obsahuje. Zvědavost ale byla nakonec silnější. Musí prostě zjistit, co je to zač. Navíc si vzpomněla, že jí ani nevysvětlil, odkud zná její jméno. Byla zřejmě natolik otřesená, že se nechala lehce odvést k jinému tématu. Ten prohnaný slizoun!

 

 

 

Konečně. Krabice je otevřena! Opatrně položila víko vedle sebe. "Tak se ukaž, ty stará škatule! Copak mi prozradíš o mém zachránci?", mumlala si sama pro sebe a těkala očima po směsi fotek a útržků pergamenu. Ale to je přeci ona! Tak moment, jak je možné, že zde nachází tolik společných fotografií a přitom si na něho absolutně nevzpomíná. Byla by přísahala, že dnešní setkání bylo první. Prohlížela prázdninové dopisy. Nebylo jich mnoho, ale přesto! Museli být přáteli! I když soudě podle tohoto kousku pergamenu, ona chtěla víc. Kde se v ní braly ty verše? Takový přeslazený brak! Estelle se tvářila, jako by spolkla jednu z Bertíkových fazolek s nějakou opravdu nepříjemnou příchutí. Snad to tomu Snapeovi nedávala číst! To by se mu stěží mohla kdy podívat do očí! A že by chtěla se mu znovu podívat do očí.

 

 

 

Dál se prohrabovala krabicí. Našla nějaké bezcenné amulety, nějakou hedvábnou stuhu, malou skleněnou dózu s nakládanými slimáky a jiné artefakty, které jí celou tu záhadu staré krabice rovněž nijak více neosvětlily. Musí se s ním zase vidět! Tedy ne, že by předtím o další schůzku nestála… Tohle se však musí vyjasnit! Přece není pitomá, aby si nevzpomínala na svou školní lásku! V tom bude něco jiného a ona zjistí co. Kdo by ale proč na ni ušil takovou věc? Jaký by to vůbec mělo smysl? Nevadí. To na věci nic nemění. Pošle mu sovu a snad se ten kavalír nechá přesvědčit k další schůzce. Zatím si promyslí, jak to z něho vypáčí, pokud by se mu náhodou do objasňování nechtělo.

 

 

 

***

 

 

 

Lotte seděla ve školní knihovně zavalená knihami. Stěží ji za těmi horami svazků bylo vidět. Severusovi by se to nelíbilo. Ani trochu by se mu to nelíbilo. A taky by se mu nelíbilo, že musela madame Pinceovou zhypnotizovat, aby se k těm knihám dostala. Jak dostane bradavickou knihovnici z hypnózy se snad brzy dozví v jedné z těch šílených knih. Někde přece musí existovat návod, jak hypnózu ukončit. Dokud hypnotizovala nevědomě, hypnóza zřejmě odezněla sama. Přemýšlela. Od strýčka dostala vynadáno už nesčetněkrát za nejrůznější prohřešky, ale nikdy ne "za tu námahu s ukončováním jejích hypnóz". Takže to zřejmě vždy samo odeznělo. Ale co potom paní Norrisová? Kdo ukončil její hypnózu? Zdá se, že hodný strýček Severus to vyřešil, aniž by se zmínil. Samozřejmě. Ponořila se opět do zažloutlých stránek. Někde prostě musí být návod! Nebo tak něco…

 

 

 

Už tam seděla několik hodin, začínala mít docela i hlad. Chtělo by to zjistit, jestli tu náhodou někdo nemá s sebou svačinu. Který z těch šprťáků vypadá tak nenažraně, že by si vzal sváču i do knihovny? Vůbec se už nemohla soustředit. Koho by napadlo, že těch knih bude tolik. Původní plán byl mnohem jednodušší - zhypnotizovat madame Pinceovou, zjistit potřebné informace, ty si poznamenat (kdyby náhodou, ať to nemusí hledat znova), uplatnit nově poznaný postup na madame Pinceovou a zmizet do Casa. Tam by stačilo už jen vysvobodit Stannyho ze zakletí. Realita ale vypadala jinak. Spíš se zdálo, že si měla s sebou do knihovny vzít také spacák a kartáček na zuby.

 

 

 

"Ach jo.", povzdechla si nahlas.

 

"Ale ale, její výsost Lotte von Bradavice!" Hlas Freda Weasleyho ji zaskočil natolik, že div nespadla ze židle, jak leknutím nadskočila.

 

"No zdravíme uctivě, milostivá!", nenechal se zahanbit George a zároveň tak poskytl Lotte krapet času na to, aby se vzpamatovala z leknutí.

 

"Budižte též pozdraveni, pánové z Weaslebergu.", odvětila Lotte s naprosto vážnou tváří. Pronesla to tak přesvědčivě, že se oba zrzaví výtečníci na chvíli zarazili. Několikavteřinové ticho bylo ovšem brzy to tam, když se všichni tři najednou rozesmáli.

 

"Schovávačka v knížkách? To víme tedy o lepších, dámo!", pokračoval Fred ve vtipkování.

 

"Potřebuju něco zjistit.", odbyla ho Lotte. Nebyla si jistá, že se chce dvojčatům svěřovat se svou schopností. Ne, že by na to nemohli přijít sami. Stačilo by si prohlédnout knižní hradbu kolem ní. Lotte doufala, že to její společníky nenapadne. Pokusila se tedy změnit téma: "A jak jste se vlastně dostali zpět do Nebelvíru tehdy ráno? Neviděl vás někdo?"

 

 

 

Dvojčata nejdřív jen zakroutila hlavou a George se pak ujal slova a vylíčil Lotte podrobně, jak jejich první školní ráno probíhalo. Lotte napjatě poslouchala a nezapomněla projevit patřičné zděšení z faktu, že pánové dostali školní trest za pozdní příchod do hodiny profesorky McGonagallové. Jak se ale později ukázalo, školní trest byl bohatě vyvážen.

 

 

 

"Šlohli jsme Filchovi v kabinetu něco parádního! Ale tady to vytahovat nebudeme. Je tu moc očí. Co takhle zase někdy dát nějakou noční výpravičku?"

 

"No, proč ne, ale dneska rozhodně ne. Musím se probrat tímhle!", zakňourala Lotte zničeně.

 

"A co se to vůbec snažíš tady vyzjistit?", zeptal se zvědavě Fred a začal si prohlížet hřbety objemných svazků, které pokrývaly Lottin stůl.

 

"Historie hypnózy. Dopady hypnózy na kouzelníky a na mudly - komparace. Prokletí hypnózy. Rozhodla ses naučit hypnózu nebo co?" George na Lotte upřel tázavý pohled.

 

"Ehm, potřebuji si prostě o hypnóze zjistit jednu konkrétní informaci. Pánové, nechci být nezdvořilá, ale mám toho ještě hodně před sebou.", snažila se Lotte vykličkovat.

 

"Tak hele, ty nám řekneš, co hledáš a my ti s tím pomůžeme. Vzhledem k tomu, jak se vykrucuješ, tak to bude totiž dooost zajímavý.", udeřil na ni Fred.

 

"No dobře.", rezignovala Lotte a pustila se do vysvětlování.

 

 

 

***

 

 

 

Bylo to tak zvláštní ji dnes vidět. Vypadala stejně nádherně, jako si pamatoval. Vždycky obdivoval její krásu, ale spíš jako umělecké dílo než jako ženu. Nikdy k ní necítil nic víc. Nic hlubšího, ani intimního. Byla jako krásná skleněná váza, kterou si vystavíte v obývacím pokoji, ale nikdy do ní nedáte květiny, protože je prostě příliš krásná a umělecká. Protože to je především okrasa! Smyslem její existence je zdobit tento prostor. Není určena pro praktické užívání. Na to je příliš křehká. A dokonalá. Raději se tedy kocháte její krásou, aniž byste pocítili sebemenší potřebu ji skutečně použít. A stejně tak mu připadala Estelle. Byla krásná. Rád se na ni díval, ale nic víc. Jeho srdce a všechno jeho mužství navždy patřilo té jediné ženě, která nejenže už nebyla mezi živými, nýbrž nikdy nepřijala ani jedno, ani druhé.

 

 

 

Držel v ruce dopis, který mu psala Estelle ještě v době, kdy v Bradavicích teprve studoval. Úplně z něj křičela ta pubertální zamilovanost, ačkoliv se to pisatelka snažila všemožně zamaskovat. Dnes jej poprvé četl s úsměvem a nostalgií. Připadalo mu docela roztomilé. Do koho se asi jednou zamiluje Lotte? Bude se mu ten mladík líbit. Už teď věděl, že ne. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale miloval Lotte jako by skutečně byla jeho dcerou. Proto na ni byl často tak tvrdý, proto jí už nyní vštěpoval všemožné znalosti. Chtěl, aby excelovala. Aby byla nejlepší. Přál si na ni být hrdý. Odložil dopis stranou a vzal poslední vzkaz, který od Estelle dostal předtím, než zmizela. Bylo tam její nové jméno a výzva, aby ji kdykoliv kontaktoval, bude-li chtít.

 

 

 

Nikdy jí nenapsal. Však mu to taky pěkně vytmavila, když pro něho pracovala. Nechápala to. Pro něj byla jen přítěž. Holka, co se mu pořád lepila na paty. Ačkoliv někdy mu její společnost byla vhod. Uměla náramně utěšovat. A když od sebe odehnal tehdy Lilly, byla Estelle jedinou dívkou, která s ním byla ochotná vůbec mluvit. Pro ostatní dívky byl jen odpudivým podivínem. Čím asi tak tu bláznivou ženskou okouzlil? To už se nejspíš nikdy nedozví. S Estelle se totiž muselo něco stát. Jak jinak si vysvětlit, že jej vůbec nepoznávala. Že by amnézie způsobená ranou do hlavy, když na sebe sesypala ty cihly?

 

 

 

Každopádně byla jiná. Ne, že by se někde nějak zvlášť zajímal o její garderobu, nicméně tohle nešlo přehlédnout. Vždyť vyměnila svá pestrobarevná sárí za černé gotické šaty! Tak trochu jako by se inspirovala v šatníku Bellatrix. Tedy aspoň, dokud byla ta megera na svobodě. Co slyšel, tak v Azkabanu si na módu zrovna nepotrpí. Škodolibě se uchechtl. Usrkl si své oblíbené kávy a pohodlně se zabořil do křesla. Před očima se mu znovu zformovala její tvář, která jako by ztvrdla a pozbyla všechnu vlídnost. Jen její oči okouzleně zářily. Stejně jako ten večer v zahradě jejího domu.

 

 

 

Vážně tomu chtěl tenkrát dát šanci. Říkal si, že to zkusí a třeba konečně zapomene. Ale ne. Jen co se jeho rty přiblížily k jejím, viděl před sebou zase jen Lilly. Krásnou a hodnou Lilly s jejíma hlubokýma očima a úsměvem, který působil jako balzám na všechny strasti a bolesti jeho duše. S ní se cítil naživu. V její přítomnosti jako by zapomněl na všechen ten hnus ze svého dětství. Nikdy nedokáže zapomenout. Ani s Poppy nezapomněl, a to měl v sobě tolik alkoholu, že by si sotva dokázal vybavit své vlastní jméno. Ne, není o čem rozjímat. Tohle už je dávno uzavřené. Nikdo nedokáže s jeho duší to, co dokázala ona. "Lilly…", zašeptal a po tváři se mu skutálela slza.

 

 

 

***

 

 

 

"Luciusi, ty ses dočista zbláznil!", skoro křičela Narcisa na svého manžela.

 

"Cissy, drahoušku, už jsme o tom přece mluvili. V Kruvalu Draco získá mnohem lepší vzdělání než v Bradavicích. O tom snad není třeba diskutovat.", snažil se ji přesvědčit Lucius. Stačil ovšem jediný pohled do očí jeho ženy, aby věděl, že ještě ani zdaleka nevyhrál.

 

"Nedovolím, aby můj syn studoval na tak vzdálené škole! Máš snad v Anglii málo škol? Vyber si, kterou je ti libo!"

 

"Drahoušku, ale v Kruvalu je ředitelem Karkarov. Stačí pár sugestivních sov a zajistíme Dracovi veškerou protekci, kterou jen může potřebovat.", pokračoval Lucius úlisně.

 

 

 

Narcisa jen významně mlčela. V očích zalitých slzami se jí blýskalo. Lucius Malfoy už teď cítil svou prohru. Zase zvítězí Cissy a ta její zatracená mateřská láska. Ale copak by se s ní dalo vydržet pod jednou střechou, kdyby nebylo po jejím?

 

 

 

"Říkám ti naposledy, Luciusi! Můj syn neopustí Anglii. Chci mít svého chlapečky na dosah. Tečka!", cedila Cissy mezi zuby a Lucius jen obrátil oči v sloup. Bylo to jako by zamával rudým praporem býkovi před očima. Jeho manželka k němu přiskočila a namířila mu hůlkou na hrdlo. Bývalý smrtijed skoro ani nedýchal. Přece ho ta mrcha neoddělá!

 

 

 

"Opovaž se ho poslat do Kruvalu!", sykla a stáhla svou hůlku.

 

"Miláčku, a co tohle?", začala koktavě Lucius. "Mohl by tam jet jen na čas. Na zkoušku. Domluvil bych s Karkarovem něco jako studentskou stáž. A Draco by se pak rozhodl sám. Co ty na to?", navrhl a slizce se na svou ženu usmál.

 

"Jakože bych poslala svého desetiletého syna samotného do Kruvalu na stáž? Ani omylem!", trvala Cissy na svém.

 

"A co kdyby nejel tak úplně sám?"

 

Narcisa jen tázavě zdvihla obočí.

 

"No, mohl se domluvit se Snapem, aby tam poslal tu svoji holku s ním."

 

"Jistě! Dvě děti si v Kruvalu náramně poradí! Luciusi, posloucháš se vůbec?"

 

 

 

Narcisa pomalu začínala pochybovat o manželově příčetnosti. Takže on jako pošle Draca s tou Severusovou malou holkou do Kruvalu na studentskou stáž? Jedině přes její mrtvolu! Tedy Severus si může svou chráněnku poslat, kam se mu zachce, ale Lucius bez jejího souhlasu nepošle Draca ani za humna!

 

 

 

Tu se v Luciusově mysli zrodil geniální nápad: "A co kdybys, drahoušku, jela s nimi a na vše dohlédla?"

 

 

 

"To by bylo perfektní! Dvě mouchy jednou ranou! Klid od děcka i od manželky!", zaradoval se Lucius v duchu.

 

 

 

"Zvážím to.", odvětila mu Narcisa chladně a opustila místnost.