Lotte - 36. kapitola

Prskolet Romány » Fantasy

Percy Weasley se naposled důležitě rozhlédl po společenské místnosti. Chtěl mít naprostý přehled o všech a o všem. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Pohlédl ještě letmo ke krbu. Někdo by měl ty plameny raději uhasit., pomyslel si a chystal se ujmout toho přezodpovědného úkolu s odhodláním sobě vlastním. Cítil se jako hrdina. Nebýt jeho, mohla by celá věž třeba vyhořet! Jeho ego už počalo dosahovat nebeských výšin, když spatřil své oblíbené sourozence. Odhodlání se změnilo v otrávenost.

 

 

"Co tady děláte?", osopil se na ně.

 

 

Fred a George naoko překvapeně vzhlédli a tvářili se na výsost dotčeně. "Učíme se, když dovolíš!", vyjel na něho Fred.

 

 

"Učíte?", zeptal se Percy pomalu s nechápavě vytaženým obočím.

 

"Jo! Kluci nahoře dělají šílený virvál. Absolutně se nedalo soustředit. Vždyť to sám znáš!", mávl George rukou a s teatrálním povzdechem se sklonil zpět ku knize.

 

 

"Ehm, dobře. Tak se učte. Dobrou noc.", blekotal Percy.

 

"Dobrou noc!", odpověděla dvojčata sborově a zároveň podrážděně.

 

 

S hlavami stále skloněnými upírali oči ke schodišti, které vedlo k chlapeckým ložnicím. Ještě aby si to tak ten tatar rozmyslel a vrátil se! To by tak scházelo, aby takzvaně nechali dámu čekat! Snape konečně přestal blokovat dveře Casa Lotte, a tak se mohla jejich kamarádka zase jednou přidat. Na školní pozemky byla už zima. Vždyť příští měsíc budou Vánoce! Bradavický hrad byl ale naštěstí tak rozlehlý, že měli stále kam pořádat výpravy. Zdálo se, že všichni už šli skutečně spát. Odložili knihy a vyrazili.

 

 

Nikým nezpozorováni vyšli do prostor hradu. Buclatá dáma se ani nevzbudila. Teď už to měli dávno natrénované, ne jako prvně. Rozeběhli se opuštěnými chodbami k místu, kde se měli s Lotte setkat. Zatímco se řítili tmou, do nebelvírské společenské místnosti vstoupila dívka. Černé vlasy, které jinak nosila úhledně stažené do culíku, jí volně spadaly na ramena. Sedla si ke krbu a zamračila se na dvě veliké knihy, které vypadaly, že je tam někdo zapomněl. Otevřela jednu, aby se podívala, komu kniha patří. G. WEASLEY stálo na předsádce knihy. Otevřela i druhou. "No jistě.", řekla sama sobě tiše a usmála se na F. WEASLEY vyvedené téměř identickým rukopisem.

 

 

***

 

 

Uprostřed náměstí se náhle objevila žena. Indka. Většina kolemjdoucích nehnula brvou, jako by se lidé takhle z ničeho nic objevovali denně. Několik zvědavců se ohlédlo, ale ženu neznali, a tak se vrátili zpět ke své činnosti. K rozhovorům, k práci nebo prostě pokračovali v chůzi. Estelle uchopila pevněji své cestovní zavadlo a rozhlédla se kolem. Nebyla tu už tak dlouho. Moc to tu nepoznávala. Kterým směrem asi tak jsou Dvě košťata? Nevadí, prostě zkusí první hostinec, který potká.

 

 

Raději šla hlouběji do města, dál od náměstí. Měla ráda klid a ticho. Ten každodenní mumraj by ji zabil. Možná tu bude muset pár dní zůstat. Severus Snape alias Pan Záhadný, jak mu v duchu začala přezdívat, absolutně ignoroval všechny její sovy. Neposlal ani písmenko. Byla by se s tím smířila, že o ni nemá zájem. Považovala by to za drzost, ale přenesla by se přes to. Už není žádná školačka, aby se jí hroutil svět kvůli takovým malichernostem. Ale prostě životně nutně potřebovala vědět, co znamená ta krabice, co našla v Hobblinině kumbálu. Proč si ji tam ta skřítka schovala? Proč ji nevyhodila, jak jí Estelle přikázala? Jaký měla důvod vzepřít se své paní?

 

 

Nemohla to pochopit. Položila krabici na noční stolek vedle chatrné postele. Ještě jednou si ten historický kus nábytku prohlédla. Jestli se to pod ní v noci nerozsype, bude to učiněný zázrak! Uložila si oblečení do truhly pod oknem a chystala se sejít dolů na večeři. Musí si rozmyslet, co zítra řekne, až přijde k hradu a bude se dožadovat vstupu dovnitř. Připadala si jako malá holka. Bylo to směšné. Ale ona to prostě musí vědět!

 

 

***

 

 

"No, to je dost!", vyhrkla Lotte na své dva kamarády místo pozdravu.

 

"Taky tě rádi vidíme!", odsekl jí Fred nakvašeně.

 

"No jo, abyste se nepotento!", zabrblala Lotte a dodala: "Máte plánek?"

 

"Myslíš NÁŠ, ÚŽASNÝ A JEDINEČNÝ POBERTŮV PLÁNEK?", George pečlivě odděloval každé slovo. Jako by hovořil s někým hluchým nebo alespoň mimořádně natvrdlým.

 

"Ještě trochu víc nahlas by to nešlo?", rýpnul si Fred. "Já, že bychom ho šli rovnou odevzdat!"

 

"Klídek!", zašeptala Lotte. "Tak co máte v plánu?"

 

 

Všichni tři spiklenci se sklonili nad plánkem. Fred a George ho ukradli ve Filchově kabinetu hned ze začátku školního roku. Pan Filch byl přesvědčen, že jeho kabinet je jako trezor. Co tam uloží, to už nikdy nespatří světlo okolního světa. To se ale šeredně přepočítal. Dvojčata Weasleyova jen tak nějaký zámek nezastavil. Než se bradavický školník do kabinetu vrátil, stačili několik zásuvek nejen odemknout, ale také důkladně prošmejdit. Většinou tam byly samé staromódní nesmysly. Musel tam to harampádí schraňovat celé věky, ale tenhle plánek; to bylo něco jiného. Byl to poklad. Neuvěřitelný objev. Perla mezi kouzelnými předměty. Alespoň dvojčatům to tak připadalo. A jak by ne! Kdo by nechtěl mít možnost sledovat pohyb kohokoliv na celém hradě.

 

 

Oba chlapci nadšeně zasvěcovali svou kamarádku do jejich plánu. Lotte je ale poslouchala jen na půl. Byla myšlenkami někde jinde. Věděla, že tahle výprava bude na několik měsíců jednou z posledních. Ačkoliv se Severusovi zapřísahala, že už s hypnózou experimentovat nebude, trval na tom, že pojede na nějakou stáž. Neměla ponětí, co to slovo znamená, ale rozhodně od toho nečekala nic dobrého. Zvláště když tam pojede společně s tím blonďatým nafoukaným ulízancem. Tetu Narcisu měla docela ráda, ale toho malého ukňourance teda ne. Místo nočních výprav po Bradavicích s dvojčaty bude pořád poslouchat: "Mamíííí, ona už zase dělá to s těma očima."

 

 

"Lotte?", Fred se tvářil nanejvýš zmateně.

 

"Je tvůj duch přítomen v tomto vesmíru?", utahoval si z ní George.

 

"Jasně, omlouvám se.", blekotala Lotte. "Tak vyrazíme, ne?", dodala tak nadšeně, jak jen dokázala a vyrazila přesně na opačnou stranu, než kam jí předtím její přátelé ukazovali. George na ni zůstal nechápavě zírat. Fred jen zakroutil hlavou, vzal ji za ruku a odtáhl ji tím správným směrem. Lotte zrůžověly tváře a rychle svou ruku odtáhla. Naštěstí už v tu chvíli běželi tmou a nebyl čas věnovat pozornost takovým věcem.

 

 

***

 

 

Dobré účty, dělají dobré přátele., pomyslel si Vincentius Reilig a s úšklebkem se dál skláněl nad Petriho miskami. Konečně se mu podařilo odebrat vzorek DNA tomu ohnivému zázraku. Sice ho to stálo jednoho obyčejného vazala, ale vem to čert. Musel toho divočáka nějak zabavit, aby ho mohl uspat, aniž by se vystavil jakémukoliv riziku. Za celý svůj nesmrtelný život nikdy nepřemýšlel, co asi udělají s upírem plameny. V jednom měl jasno, určitě to nehodlá zkoušet sám na sobě. Doufal, že uvidí, jak bude na plameny reagovat kůže toho ubožáka, kterého předhodil svému vazalímu klenotu. Doufal marně. Ten zmetek na něj nevyšlehl jediný plamínek. Z nějakého důvodu se tím slizkým mrtvolně bledým tvorem necítil ohrožený. Proč taky? Ta kreatura se jen krčila v koutě a prskala jako kočka. Ohnivý vazal prostě jen přiskočil, jednou ranou mu přerazil obě hnáty, kterými se ten chudák do té doby snažil bránit, a pak ho prostě zakousl. Jako pes kočku.

 

 

Vincentius zakroutil hlavou. V čem je tenhle tak jiný? Tedy rozdíl by evidentní. Žádná slizká kůže, ale spíš tvrdý krunýř, plameny, jistá vychytralost. Tenhle jediný exemplář je jediný schopný trochu myslet. Jak se snažil obejít Vincentiův obranný štít! Ti ostatní pitomci do kouzelného štítu jen bušili, škrábali nebo naráželi. Ještě, že před lety vysál toho mudlovského vědce. Jeho vědomosti se mu teď narámně hodí. Zasmál se. Jeho smích zněl jako porouchaná motorová pila.

 

 

***

 

 

Lotte byla toho dnes dosti ospalá. Však také půlku noci strávila pobíháním po hradě. Ne, že by na svých výpravách s dvojčaty někdy něco objevili, ale byla to legrace. Už jen fakt, že se jim podařilo dvakrát nepozorovaně proklouznout kolem Snapea, je naplňoval pocitem vítězství. Studenti, kteří nechtěli dnešní sobotu strávit v Prasinkách, si ještě klidně lebedii v postelích. Fred i George oddechovali tak synchronizovaně, že měl člověk nutkání zkontrolovat, jestli skutečně dýchají oba. Vážně to znělo jako by dýchal jeden. Tak dokonalá byla jejich souhra.

 

 

Za to v Casa Lotte už nikdo nespal. Domácí skřítek Stanny doslova vytáhl Lotte z postele a navzdory všem jejím protestům a brblání ji odvlekl do koupelny, kde už měla připravenou hromádku čerstvě vyžehleného oblečení. "Dveře nechám otevřené, slečno, abych poznal, jestli jste zase neusnula.", pravil přísně a odkráčel zpět do kuchyně, aby dokončil snídani. Lotte se zamračila a promnula si unavené oči. Nesnášela, když skřítek využíval jejího chrápání proti ní. Při její poslední hypnotické eskapádě jí praskla v nose cévka. Jelikož její poručník nebyl ochoten navštívit madame Pomfreyovou, rozhodl se to napravit sám. Ačkoliv léčení různých zranění měl relativně v malíku, s něčím tak maličkatým jako cévka v nose zatím neměl ještě tu čest. Tudíž podcenil složitost lékouzelnického zákroku, jeho snažení se poněkud zvrtlo a Lotte od té doby chrápala jako dřevorubec. Netušila, co jí v tom nose provedl, ale každé ráno ho za to proklínala.

 

 

Když se oblečená šourala ke stolu se snídaní, její poručník už na ni čekal. Popíjel kávu, kterou si výjimečně nechal připravit od Stannyho a netrpělivě těkal očima po místnosti. Už měli přece dávno vyrazit. Lotte rostla jako z vody, a tak jí už zase byla půlka šatníku malá. Domluvil se tedy s madame Malkinovou v Příčné ulici, aby otevřela hned ráno. Chtěl mít tuhle nudnou záležitost s krku co nejdřív a hlavně dřív, než městem začnou proudit davy. Severusův šálek už byl dávno prázdný, když Lotte konečně ohlásila, že je připravena vyrazit.

 

 

Šli mlčky. Když stanuli za hranicí školních pozemků, Snape beze slova natáhl svou chladnou bledou ruku ke své chráněnce, aniž by se na ni obtěžoval pohlédnout. Ta velmi neochotně vložila svou drobnou ručku do jeho. Nenáviděla přemisťování. Bylo to podobné, jako když ždíme mokrý ručník. S tím rozdílem, že tím ručníkem se na několik okamžiků stala ona. Naposledy se zhluboka nadechla a chystala se zavřít oči, když si všimla postavy, která se k nim pomalu přibližovala.

 

 

"Severusi! Koukej!", vykřikla. Její poručník si instinktivně stoupl před ni, napřáhl svou hůlku a čekal. Lotte se držela jeho hábitu a zvědavě zpoza něj vykukovala. Postava už byla dost blízko na to, aby člověk mohl rozeznat tvář. Podle chůze to byla nejspíš žena. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby neměla kápi.

 

 

"Stůjte! Okamžitě zastavte a sundejte si tu kápi!", volal Snape a snažil se působit, že je odhodlaný úplně ke všemu, aby ochránil dívenku, kterou měl s sebou. K jeho překvapení se tajemná postava zastavila a pomalu si sundala kápi z hlavy.

 

 

"Estelle.", vydechl sotva slyšitelně.

 

"Ghándi!", Lotte se vyřítila zpoza svého ochránce a vrhla se Estelle do náruče. Ta ji prudce odstrčila, až dívenka upadla na zem. Hleděla nechápavě nahoru na svou milovanou chůvu, v jejíchž očích se zračil odpor. Nemohla to pochopit.