Lotte - 37. kapitola

Celé sklepení bylo v plamenech. Prostor vyplňoval žár, kouř a řev vazalů. Jen ten ohnivý stál uprostřed laboratoře a chrlil další a další plameny. Vypadal trochu jako malé dítě, které má hysterický záchvat. Jen místo křiku a pláče z něho tryskaly obrovské ohivé jazyky. Vincentius sprintem vyběhl schodiště do svého obchodu a zapečetil dveře. Tohle předčilo všechny jeho fantazie a představy. Bude to paráda, až to spustí naostro. Jen co vymyslí, jak toho neřáda zastavit.

 

Zjistil už, že plameny mu neublíží. Jeho vazalové se zdáli také odolní. Řvali sice jako pominutí, ale na pohled se nezdálo, že jim způsobují nějaké zevní poškození. Přesto řvali jako pominutí. Mohli cítit bolest? On sám měl pocit jako by se mu vařily všechny orgány, každá žíla a céva, každé svalové vlákno. Bylo to na hranici snesitelnosti. Vincentiovi dalo hodně práce, aby nedal bolesti průchod stejně jako jeho nepovedené potomstvo. Musí toho zmetka dostat pod kontrolu. Čert vem celou laboratoř a všechno vybavení. Vzorky si odebere nové, ale byl by rád, aby jeho klenot ve finále neobrátil v popel celou Obrtlou ulici.

 

Zhluboka se nadechl, rozpečetil dveře a připravil se na nejhorší. Tedy aspoň si to myslel. V okamžiku zrušení kouzelné pečeti dveře vyletěly z pantů a připlácly jej na zem. Požár se bleskurychle rozšířil po celém prostoru. Kromě neutichajícího řevu uslyšel také dusot. Přibližoval se. U posranejch Merlinovejch vousů, procedil mezi zuby jen několik málo vteřin předtím, než ucítil, jak mu pod nárazy jejich chodidel praskají kosti. Tak trochu si teď přál být normálním obyčejným smrtelníkem. Ten už by dávno zemřel nebo alespoň ztratil vědomí.

 

Už toho měl dost. Zařval na celé kolo zaklínadlo a vše jako by zamrzlo. Čas se zastavil. Věděl, že to nebude trvat dlouho, a tak začal spěšně mumlat všechna léčivá kouzla, na která si jen vzpomněl, aby se dal trochu dohromady. S nově nabitou silou odhodil těžké dveře stranou a vyskočil na nohy. Bylo tak tak. Nestačil se ani narovnat, když kouzlo přestalo působit a běh času okolo se znovu rozproudil. "Aqua erupto maxima!", zvolal a zběsile kolem sebe máchal hůlkou. Plameny postupně mizely pod přívalem vody, která proudila z jeho hůlky.

 

"Mdloby na tebe! Mdloby na tebe, ty hajzle! Na tebe taky!", křičel a vazalové se káceli jeden po druhém k zemi. Sešel dolů. Brodil se po skoro po kolena ve vodě. Tam našel svého oblíbence jak se vznáší na hladině, tváří dolů. Pro jistotu seslal mdloby i na něj, než se k němu přiblížil a zkontroloval, jestli je mrtvý. Nebyl. Přetáhl ho na stůl, jehož deska sice byla jedna velká kaluž, ale přeci jen čněla pár centimetrů nad hladinou. "Petrificus totalus.", řek už klidně jako by na rozloučenou a dodal: "To abys mi tu nenadělal moc nepořádku, až se probereš z mdloby, ty jedna ohnivá nádhero."

 

***

 

"Musím s vámi mluvit.", řekla Estelle potichu, zatímco Severus sbíral Lotte ze země. Ta malá chuděrka vůbec nechápala, co se děje. A už už se chtěla vrhat zpět k dospělé čarodějce, tisíce otázek na srdci. Severus ji ale zadržel.

 

"Ne.", řekl a pevně ji stiskl předloktí. Obrátil se k Estelle: "O čem? Co máte tak naléhavého?"

"Je to soukromé.", řekla tajemně a znechuceně loupla očima po Severusově chráněnce.

"Máme na spěch.", odpovědl jí úsečně a v duchu dodal: "A taky na tebe absolutně nemám náladu."

"Ráda si počkám.", odsekla čarodějka. Tvářila se nanejvýš uraženě. Co si o sobě ten chlap vůbec myslí? Ona se za ním přitrmácí až sem a on je ještě dotčený. Pche!

"Dnes večer u Prasečí hlavy. Sbohem. Jak jsem řekl, máme na spěch.", zasyčel, uchopil Lotte za ruku a přemístil se.

 

"Nuže dobrá, slizoune.", ušklíbla se Estelle a vydala se pomalu zpět do Prasinek. Měla moře času. Co by si tak asi měla večer vzít na sebe?

 

***

 

Fred a George se právě hrnuli k východu z nebelvírské společenské místnosti. Přece nebudou sedět na zadku ve věži, když se mohou se svým kamarádem Leem prohánět venku na košťatech. Všichni tři sotva vnímali, co se děje okolo, jak se nadšeně překřikovali a dohadovali, kdo umí letět rychleji a kdo dostane camrálem po hlavě. Lee se chvástal, že jim to natře oběma, že je i Percy polituje a vlastní matka nepozná. Dvojčata se mu však vysmála s tvrzením, že naopak jeho budou muset jeho rodině znovu představovat a že i Angelina si ho všimne, jak bude zmalovaný. To Leeho naštvalo, ale neřekl ani slovo. Jen se falešně zasmál a čekal na příležitost, kdy jim ten nemístný žertík oplatí. Nemusel čekat dlouho.

 

"Kluci! Kluci! Počkejte!", volala na ně Angelina Johnsonová a hnala se k nim s nějakými velikými knihami v náručí.

"Co je?", řekli dvojčata jako jeden a Lee Jordan jen zamumlal: "Ahoj Angelino."

"Ále, tuhle večer jsem našla nějaké zapomenuté učebnice u krbu."

"A co jako?", předstíral George, že netuší, kam tím míří.

"Jsou podepsané, ty chytráku.", vysmála se mu Angelina.

"Jo, ty jsou naše. Díky. Už nám začínaly chybět.", vzpamatoval se Fred jako první.

"Ne tak rychle, chlapče. Viděla jsem vás.", řekla a když se ani jeden z nich neměl k odpovědi, polohlasem dodala: "Viděla jsem vás v noci odcházet ze společenské místnosti."

 

Lee Jordan měl co dělat, aby se nezačal smát. Angelina byla poslední, kdo by se jim v tom pokoušel zabránit, ale rozhodně si nemohla nechat ujít příležitost, aby si z nich chvilku utahovala. Ti náfukové si mysleli, že je nikdo neviděl. To se ale spletli.

 

"Co chceš?", zeptal se George rezignovaně.

"To si ještě rozmyslím. Zatím budou u mě jako v trezoru.", odvětila Angelina s úsměvem a odkráčela.

"Ne, že by vám ty učebnice moc chyběly, ale rozhodně se těšte, že jí budete tak měsíc nosit brašnu s knihami a leštit koště. Ta holka má za ušima!", posmíval se Lee dvojčatům.

"Jdi k šípku. Zahrajem si i bez tebe.", odsekl mu Fred a oba bratři pokračovali ve své cestě.

"Mucus ad Nauseam, smradi!", zavolal za nimi Lee mávaje hůlkou tak, aby kouzlo ideálně zasáhlo oba dva jeho přátele.

 

Dílo se podařilo. Fredovi i Georgovi okamžitě začalo téct z nosu. A jak! Brzy měli hleny všude na svetrech, kalhotách, na svých košťatech a nedalo se to zastavit. Z očí jim tekly slzy. Jednak je dost pálilo v nose z toho nečekaného průtoku a jednak vzteky a ponížením.

 

"Já-, pro někoho dojdu.", blekotal Lee a vystřelil do chlapeckých ložnic najít někoho, kdo by mu byl ochoten pomoct. "Asi jsem to trochu přehnal.", řekl si ještě cestou sám pro sebe.

 

***

 

V krčmě U Prasečí hlavy bylo toho večera narváno. Estelle ale stačilo trochu zamrkat na hostinského a hned se stůl našel. Do tohohle lokálu moc přitažlivých žen obvykle nezavítalo. To hrálo Estelle značně do karet, a tak jako mávnutím kouzelného proutku bylo pár opilých skřetů vypoklonkováno ze svého rohového posezení k baru a ona si mohla užívat nadstardní hostinské péče. Hostinský dokonce poslal jednoho ze svých učňů, aby stůl utřel a nějakým zázrakem dokonce někde našel i čistý hadr. Estelle jen spokojeně pokyvovala hlavou a přijímala všechny poklony, ale v duchu se smála. Kdyby všechno bylo tak jednoduché...

 

Objednala si víno a z kabelky vytáhla starou krabici. Díky Bohu za zvětšovací kouzlo, pomyslela si. Pohladila něžně víko. Jako by k tomu muži už dávno něco cítila. Jak je možné, že si ale nevzpomíná, že se kdy předtím viděli? Nerozuměla tomu. Ale všechny ty básně, fotky, věci. Něco to muselo znamenat. Proč je k ní nyní ale tak odmítavý? Udělala mu v minulosti něco? Měla v hlavě tolik otázek. Dnes se ale vše vyjasní. Donutí ho, aby jí řekl pravdu. Použije k tomu všechny svoje přesvědčovací schopnosti. I kdyby měla riskovat Azkaban, prostě to z něj vytáhne.

 

Večer se nekonečně táhl. Už tu seděla bezmála tři hodiny a ten mizera pořád nikde. Už ji opustila všechna nervozita, nadšená zvědavost. Pozorovala ostatní hosty téhle takzvaně čtvrté loupežnické a začínala se už solidně nudit. Třeba vůbec nepřijde. Možná to řekl jen tak, aby od ní měl pokoj a mohl se věnovat svým záležitostem. Kdo ví, co mu v minulosti provedla. Tím, že ji tu nechá zbytečně čekat se jí chce pomstít. Zřejmě si myslí, že ji něčím takovým může odradit. Minimálně pro dnešek toho ale už měla plné zuby. Dopije a půjde.

 

***

 

Bradavický učitel lektvarů byl už unavený ze všech otázek své chráněnky. Proč to Ghándi udělala? A proč nešla nakupovat s námi? A proč jsi na ní byl tak protivný? A proč jsi nechtěl, abych s ní mluvila? Můžu jít s tebou do té Prasečí hlavy? A proč nemůžu? Bylo to k zbláznění. Sám nevěděl, jestli tam skutečně půjde. Co chce vlastně Estelle vědět? Vždyť není ani o čem mluvit. Ona do něho byla zamilovaná nebo co. Chtěla, aby byli přátelé. On o to nestál. Byla mu ukradená. Vždycky miloval Lilly. Na nějakou Estelle se mohl vybodnout. Copak se mohla Lilly rovnat?

 

Hlavně potom, co z toho minule zase vycouval. Jak s ním vůbec může chtít mluvit? Zřejmě se při té nehodě v Obrtlé nějak uhodila do hlavy a má teď porušenou paměť. Jinak si to nelze vysvětlit. Jinak to nedává smysl. Na druhou stranu, kdyby se chtěla vrátit a starat se zas o Lotte... Zamyslel se. To by vůbec nebylo špatné. Už by ho nevolalli ke každé blbosti, co ta malá potvora vyvede. Jen by si o tom pak poslechl večer při šálku kávy.

 

Možná by i nakonec přistoupil na nějaké ty pletky. Sice stále miloval Lilly, ale měl přece také svoje potřeby. Možná, že by nebylo špatné konečně přijít o panictví. A Lotte by měla chůvu. Ačkoliv Estelle se k Lotte vlastně vůbec neměla. Naopak. Byla docela surová. Jaktože si nepamatuje ani ji? Vždyť ji měla tak ráda! Lotte ji přímo zbožňovala. Těch dopisů, co jí pak ještě měsíce posílala. Bylo mu jí líto. Několikrát plakala, že jí její chůva neodepsala. Na pouhou ránu do hlavy je ten výpadek paměti nějak podezřele selektivní. Zřejmě to bude celé jinak.