Dívka příběhů - 3. kapitola

Anotace: Trochu kratší kapitola s Itzaleanem.

Sbírka: Dívka příběhů

Ocitla se uprostřed překrásného starověkého města. Po široké, nepřehledné ulici proudili stovky simikijců. Koně zapřažené do kočárů nespokojeně řehtali a snažili se najít si cestu okolo ostatních, děti přebíhaly od jednoho konce ulice ke druhému a jejich matky se je neúspěšně snažili dohonit a do toho ještě obchodníci s křikem vychvalovali své zboží.

Uprostřed ulice stála Talia, ani nechápala, co se vlastně děje. Najednou se ocitla v centru města, co nemělo ani existovat. Simikijci byli na pokraji vymření a ze všech jejich měst zbyly jen trosky. Jak tu mohla být? Snažila se někoho zeptat, kde alespoň je, ale jako by byla pro ostatní neviditelná. Přebíhala od jedné strany ulice ke druhé, ale všichni ji jen tak mimoděk obešli, jako by tam vůbec nebyla.

Po víc jak hodině se ztracená a nešťastná postavila doprostřed ulice, seslala obrovské hromobití, které otřáslo snad celým městem, aby si jí někdo všiml. Blesky se ale jen vsákly do země a ani jeden jediný simikijec si toho nevšiml. Posadila se k nejbližší zdi a snažila se vymyslet, co dělat dál. Dalších několik hodin strávila plánováním, co udělat dál. Bohužel ji nic nenapadlo.

„Tohle nedává žádní smysl! Tohle nemůže přeci být pravda!" postavila se a nakopla větší kousek chleba rozdrobeného pro ptáčky vedle ní. Ani jeden z nich si toho nepovšiml.

„Tohle neexistuje! Nemůžu tu být! Proč tu jsem?!" začala křičet a strhla jednoho z procházejících simikijců na zem. Ten se jen trochu podivil své nešikovnosti a pokračoval dál svou cestou.

Talia byla tak bezradná a naštvaná, že se rozběhla ulicí pryč. Bylo jí jedno, kam běží, hlavně chtěla jinam, než sem. Připadalo jí to jako sen, noční můra, ale všechno bylo tak skutečné. Už ztratila přehled o tom, kolikrát vlastně odbočila a také kam, prostě utíkala dál a dál. Pro všechny ostatní byla stále jako duch.

Doběhla až k nějaké svatyni. Byla ze šedého mramoru, do kterého byly vytesány pro ni neznámé značky. Nahoře byl velký ornament zobrazující dívku s rukou obtočenou břečťanem, ale zároveň v ní držela dýku a po předloktí jí z dýky stékala krev.

„Břečťan je pro simikijce znamení mírů a milosrdenství. Krvavá čepel je jasným znamením zrady, krutosti a vraždy," ozval se hlas za Taliou. Ona ho ignorovala, ale hlas pokračoval, „Občas, i když ne moc často, představují tyto dva symboly dobro a zlo, život a smrt, milost a popravu," Talie najednou došlo, že ten ornament zná. Viděla ho, když byla před čtyřmi lety na výpravě do trosek hlavního města simikijců. Do tohoto města. Neměla na to ale nijak šťastné vzpomínky.

Prudce se otočila a spatřila Itzaleana, vypadal teď o dost normálněji. Měl nedbale přistřižené namodralé vlasy a velice vlídné a klidné modré oči. V jeho úsměvu sice byly stále dva ostré zuby a měl kolem sebe tu příšernou zneklidňující auru nesprávnosti, ale jinak působil velice sympaticky.

„To mluvíš se mnou?" bylo jediné, co byla Talia schopna říct.

„Ovšem, že ano. Jsme tu přeci sami, nebo snad ne?" rozhodil rukama, ale davy simikijců kolem mu tvrzení spíš vyvracely. Když si to uvědomil, doplnil se, „Nikdo jiný nás nevnímá, ani nemůže, tohle je něco jako vzpomínka. Nejsou schopni vnímat ani jednoho z nás,"

„Tvoje vzpomínka?" potichu se zeptala Talia, Itzalean jen přikývl a znovu upřel zrak na ornament.

„Jen jsem si myslel, že bys ocenila menší prohlídku tohoto města za dob, kdy bylo něco víc, než jen nebezpečné trosky," poslední slova řekl velice zatrpkle a na jeho tváři se objevil nenávistný výraz. Ale brzy ho opět vyměnil za svůj předešlý, vyrovnaný a přívětivý.

„Ty jsi tu žil?" Itzalean jen přikývl a dál si prohlížel ornament, "A pracoval tu, bavil se, měl přátele a všechny tyhle věci?" nad touhle otázku se zarazil, jeho oči se odtrhly od svatyně a začaly studovat Taliino malé tělo s jejím celkem nevinným a roztomilým výrazem.

„Nejspíš jsi mladší a hloupější, než jsem si myslel," řekl nakonec, jeho oči se opět vrátili ke svatyni. Talia nenávistně zavrčela a odešla pryč. Všichni ji ale stále nevnímali a tak se nakonec vrátila a zůstala stát jen několik metrů od Itzaleana. Ten si povzdechl, otočil se k ní a přišel blíž.

„Já nejsem jako ty, ani jako kdokoliv jiný, koho znáš. Jsem spíš jako oni," rozhlédl se po davu proudícím ulicemi, „Pouhý stín něčeho, co bylo předtím. Nejsem skutečný, ne ve stejném slova smyslu jako ty. A na rozdíl od nich, já ani nikdy nebyl. Jsem pouhý stín bytostí, které kdysi žily, a které vedly váš národ po celou dobu jeho existence," ta podivná aura něčeho nesprávného najednou zesílila a Itzalean zase vytvářel spíš dojem toho zlého a hrůzu nahánějícího přízraku ze zkoušky Skyggen. Opět byl v jeho tváři ten zlostný a nenávistný výraz. Byl teď už nepříjemně blízko Talii.

„DAL JSEM TI MOŽNOST TO NAPRAVIT!" celé město se opět proměnilo v trosky a Itzalean se byl zase tou hrůzu nahánějící zvráceností. Talia opatrně udělala krok zpátky, ale Itzalean ji chytil za ruku a přitáhl k sobě, jeho tvář se téměř dotýkala její, "Měla to být naše zachránkyně, která by povstala z popela svých předků a znovu obnovila naši slávu. Simikijci se měli opět vrátit, jen díky této jediné dívce!" řekl nepřirozeně klidně. V jeho výrazu se objevila další nenávist a on chytil Taliu za krk a zvedl do úrovně jeho očí, "Ale celá století snažení, celý náš odkaz, celá rasa jsou teď odsouzeny k záhubě jen kvůli tobě!" procedil mezi zuby. Talia už nemohla dýchat a opravdu se dusila. Snažila se dostat z Itzaleanova sevření, ale bylo moc pevné. Zavřela oči a modlila se.

„Nikdy mi neunikneš!" bylo poslední, co slyšela. Nevěděla, co se to dělo. Byla ztracená. Nejspíše padala v nekonečné temnotě, tedy pokud tam vůbec mohla padat. Nikde nebylo nic. Tohle musel být sen, ale kdy se z něho probudí?