Dívka příběhů - 4. kapitola

Anotace: Po půl roce má Talia nové problémy, novou misi a nové, trochu nesourodé společníky.

Sbírka: Dívka příběhů

Někde v lesích Felgrudu, 6 měsíců po zkoušce Skyggen

Talia se nejspíš probudila, ale svět se pro ni moc nezměnil. Všechno kolem rozmazané, příšerná bolest hlavy a stále si připadala, že padá. A pak doopravdy spadla. Její smysly se opět trochu zlepšily a ona zjistila, že je v táboře.

Edrei, celkem dost škodolibý elf držící noční hlídku, se trochu zasmál nad Talininým pádem, ale zbytek tábora stále tvrdě spal. Stále trochu vystrašená Talia se rozhodla si raději vzít výzbroj a vyrazit k řece, aby se trochu uklidnila, a také si konečně vyčistit výbavu.

Dej se dohromady, byl to jen špatný sen, nic víc, pomyslela si. Klekla si k řece a začala čistit zaschlou krev a jiné nečistoty z mečů. Už je to půl roku, co byly zkoušky, a navíc jsi před nimi dost pila, určitě se ti to všechno jen zdá, potichu si pro sebe zašeptala a vyleštila první meč, až se v něm mohla vidět. Jen se ti stýská po Pelgai a Itrisovi, nic víc. Být delší dobu od domova by začalo lézt na mozek každému, začala si mumlat pro sebe a pustila se do čištění všech dýk, co měla schované ve zbroji. Začalo ji to bavit, průzračná voda v potoce byla celkem chladná a pro Taliu velice příjemná. Vydrhla si koženou zbroj do větší čistoty, než ve které ji dostala, a díky jednomu snadnému kouzlu ji i hned vysušila. S úsměškem si vzpomněla na svoje společníky a jejich hodinové sušení prádla. Být mágem má přeci jen něco do sebe.

Převlékla si dlouhou košili na spaní do o něco méně pohodlného trička pod zbroj, ale vtom si všimla tetování na její pravé ruce. Poprvé ho viděla to ráno po přijetí mezi Skyggen. Neměla ponětí, kde se tam vzalo, ale nevypadalo špatně, a tak ho nechala být. Nakonec, v té době to bylo jen malé tetování na zápěstí. Nicméně teď bylo kolem celého předloktí a slabě světélkovalo.

Přestávalo se jí to líbit a pomyšlení, že Itzalean je pro ni skutečná hrozba, ji děsilo. Rychle si vzala promáčenou košili a vydala se zpátky do tábora. Ještě cestou si oblékla zbroj a nátepníky přes předloktí, aby tak mohla prozatím ignorovat celou tu záležitost s podivnou věcí na ruce ještě o trochu déle.

Do tábora dorazila celkem brzo, stále kromě Edreie všichni spali. Šla najít mapu, aby naplánovala nejlepší trasu na další den. Jedna z věcí, co opravdu nesnášela na tom být velitelem i takto malé skupiny, bylo to, že všechno musela plánovat jen a jen ona. Začínaly jí chybět dny, kdy jen dostala rozkaz co a jak udělat.

„Když půjdeme touhle cestou, skončíme jako svačina medvědům," Edrei svým hlubokým hlasem poznamenal, celou dobu jí koukal do mapy.

„Tak kudy tedy?" Talia mu ji podala, Edrei jen ukázal na větší cestu asi půl kilometru od té Taliiny. „Teď si ze mě prostě děláš srandu. Nemůžeš vědět, kde na metry přesně budou a nebudou medvědi!" zamračila se Talia a studovala podrobněji mapu, jestli něco nepřehlédla.

„Je začátek jara, takže touhle cestou jezdí obchodníci s obranou před bandity. Kterákoliv šelma se k té cestě jen přiblíží, zabijou ji. Medvědi to vědí, takže drží svoje mladé dál od hlavních cest, jako je tahle. A i kdyby, neútočí bez důvodu, takže bychom měli být v pořádku," vysvětlil Edrei, jako by to byla ta největší samozřejmost. Když viděl Taliu, jak se to usilovně snaží celé nějak dobře zpracovat, zasmál se.

„Dobře, ale pokud se vyhneme medvědům, můžeme narazit na bandity, a to by mohlo dopadnout ještě hůř. Je nás jen šest," nedůvěřivě poznamenala Talia.

„Viditelně ozbrojení, na první pohled zkušení v boji a nemáme skoro žádné cennosti. Alespoň já bych dal přednost přepadnou dobře zásobený vůz s jedním nebo dvěma najatými žoldáky ze zapadlé hospody, než nás," řekl Edrei a zkoušel, jak dobře má natažený svůj luk.

„Ještě něco, na co si dát pozor?" zeptala se Talia.

„Nejspíš nás zdrží vojáci, jestli nejsme my bandité. Takže se na to připrav a naplánuj trasu dost krátkou, abychom stihli dnešní část cesty do západu slunce,"

„To je vše?" trochu podrážděně se zeptala Talia. Neviděla žádnou cestu, která by vyhovovala všem podmínkám a existovala. Edrei se na ni jen usmál a pokračoval ve výčtu všech možných nebezpečí a zdržení, dokud to Talia nevzdala a prostě nevybrala nějakou náhodnou cestu. Elf vydal svůj obvyklý opovržlivý zvuk, ale souhlasil.

Nicméně Edrei pracoval asi nejvíc z celé skupiny. Vždycky to byl on, co našel místo pro tábořiště a rozdělal oheň. Chodil na lov, a kdykoliv se naskytl nějaký problém, co nemohli ostatní vyřešit, ujal se ho. Údajně vyrůstal v jednom elfském kmeni, a tak uměl skvěle zacházet s lukem, stopovat a znal i dobře les. Talia si ale nikdy nebyla jistá, proč tohle všechno vlastně dělá a proč se přihlásil zrovna do téhle mizerně placené expedice. Někdo jako on si mohl vybírat. Ale i když ji dost znejišťovaly ty jeho smaragdové oči, co ji vždycky sledovaly, musela uznat, že bylo fajn mít někoho, kdo jí vždycky hlídal záda. I když to znamenalo snášet jeho časté poučování. Ať už byly jeho důvody jakékoliv, ten vysoký hnědovlasý elf byl asi jediný důvod, že se dostali tak daleko bez většího problému.

Při východu slunce se probudili i ostatní, většina celkem mrzutě. Gen, postarší žoldák víc jak dva metry vysoký s horou svalů, vstávání při východu slunce zvládal ještě celkem dobře. Jen ostatním dal výraz „Asi tě brzo zabiju!" a řekl si pro sebe v duchu, jak by to udělal. I když občas to řekl i nahlas. Na rozdíl od něho, Timido nikdy neměl zálibu v násilí a vždycky se snažil být co nejpřívětivější. Ale probudit ho byl skoro nadlidský úkol. Byl to velice vzdělaný bard putující po světě, aby našel inspiraci pro své písně. Na této výpravě byl, aby analyzoval a zdokumentoval všechno, co najdou v ruinách. Naštěstí on po probuzení byl zase usměvavý a pozitivní jako normálně, ale k tomu ho Talia většinou dostala, až když na něho vylila vodu. Wenrana většinou nebylo tak těžké probudit, ale vždy ještě nějakou chvíli ležel a proklínal své rozhodnutí vstoupit do armády. Potom vstal, najedl se a byl zase ten normální, chladný Wenran. Taliu vždycky napadlo, jestli by takhle proklínal každou práci, kterou by měl, nebo jen tuhle. Dalena většinou vzbudil jen hluk z ranního brblání zbytku skupiny, nespal moc tvrdě. Bohužel mu trvalo několik hodin, než se skutečně probudil a začal zase normálně pracovat. Bylo mu sedmnáct, jako Talie, ale na rozdíl od ní, tohle byl jeho první rok v armádě a byl z toho celkem dost vyplašený. Ke kráse celého rána tam byl ještě Edrei s jeho kyselým výrazem a neustálým popoháněním.

-------------------------

Byly tu chvíle, kdy si Talia užívala být vůdce, a chvíle, kdy by raději skočila z útesu, než jím být. Chvíle jako tahle patřila do té druhé kategorie. Edrei si opět neodpustil poznámku o Timidově neužitečnosti, a tak začala dlouhá hádka o tom, kdo z nich je méně důležitý. I když Edrei se spíš jen bardovi vysmíval, než by se hádal. Také Gen a Wenran opět vedli tichou válku vražedných pohledů. Dalen se nalepil na Taliu a snažil se z ní dostat nějaké bojové techniky Skyggen a neposlouchal její námitky, že je to tajemství, a navíc by musel být mág. A když si prostě myslela, že to nemůže být horší, Timido utrousil poznámku o nečestnosti elfských kmenů. Edreiovi se v tu chvíli objevil ve tváři ten nejvražednější výraz a vytáhl svůj lovecký nůž na Timida.

„Okamžitě to vezmeš zpátky!" vztekle vyprskl elf. Najednou z něho šla docela hrůza, vypadal spíš jako nějaké divoké zvíře, než civilizovaná bytost.

„Jen když ty vezmeš zpátky tu věc o zbabělém škrabálkovi!" Timido se usmál, konečně měl navrch, a dokonce si i stoupl na špičky, aby byl blíž k Edreiově výšce.

„Jen tu žereš jídlo, co jsem JÁ ulovil, sedíš u MÉHO ohně a spíš, když JÁ držím hlídku a hlídám ti zadek! Nejsi tu k ničemu!" Edrei šťouchl do Timida tak silně, že málem upadl.

„Pokud dobře vím, tak tohle není mise o žití v lese jako podlá zvířata a zabíjet všechno, co se dá. Tohle je mise o poznání starodávné kultury, a proto jsi tu k ničemu leda tak ty!" zamračil se Timido.

„Phe! Kdyby jsi to tu měl pod velením ty, tak hned první den všichni umřou! Myslíš si, že tě všichni nechají být jenom proto, že si jdeš prohlédnout nějaké ruiny?! Jestli jo, tak jsi fakt ztracený případ," Edrei si ofrkl a probodával barda pohledem.

„Opravdu? A co jsi pak ty? Byl jsi někdy mimo les, elfe? Tvůj celý život je jen o zabíjení zvířat a nenávisti k lidem, nic jiného vy elfové neznáte! Kde je vlastně ten tvůj kmen? Neměl bys s ním někde běhat po lese a střílet po jelenech nebo provolávat smrt ostatním rasám? To tě z něho vyloučili?" Když Timido dořekl poslední větu, Edrei jen párkrát zamrkal, z jeho výrazu na moment zmizel všechen vztek a vystřídal ho smutek, ale to jen na malou chvíli. Když se vzpamatoval, znovu namířil svým nožem na Timida a přes zaťaté zuby procedil pár nenávistných slov v elfštině. Timido si vzal svoje kopí, připraven bojovat o svoji čest. Talia právě pochopila, co se děje, a chtěla je zastavit, ale předběhl ji Dalen, který se mezi ně postavil a snažil se je uklidnit.

„Nepleť se do toho!" oba bojovníci na něj jen sykli a snažili se ho odstrčit.

„Nechápu, proč je nenechá si to vyříkat. Alespoň by se ti dva idioti přestali hádat," Gen jen klidně poznamenal.

„Jasně, že to říkáš. Žoldáci milují zabíjení, nepřátel i spojenců," Wenran s úšklebkem pronesl. Gen se na něj v tu chvíli obrátil a najednou byli ve stejném pozici jako Edrei a Timido.

Nepleť se do toho, nestojí to za to, ozval se ten hlásek rozumu v Taliině hlavě, ale ona neposlouchala. Seslala obrovské hromobití, všichni úplně ztuhli a zanechali tak na chvíli svých hádek. Dělej, že to bylo jen omylem, a nic se nestane, nemusíš se do toho míchat, pokračoval hlásek, ale ona ho stále ignorovala, stoupla si před ně a snažila se udělat ten nejvíce rozčilený výraz, jakého byla schopna.

„Konec," řekla nakonec klidným a vyrovnaným hlasem, ale dost hlasitě, aby to bylo zřetelně slyšet.

„Myslíš si, že budu poslouchat malou míšen-" Gen posměšně začal, ale Talia stvořila o trochu menší hromobití a opět ho umlčela.

„Já jsem velitel a mám i zodpovědnost za celou misi. Už nikdy tu nechci tohle vidět. Ruiny Forbannetu mohou být plné bůhví čeho a bude potřeba každý. Takže se tu nepozabíjíte ještě dřív, než tam dorazíme!" zamračeně řekla.

„Takže tam ho můžu zabít?" Edrei se zasmál a rozcuchal Timidovi vlasy.

„Ne!" naštavaně ho okřikla.

„Hele, a kdo tě jako udělal velitelem?" Gen se postavil před Taliu, připadala jsi vedle něho jako mravenec. „Ustrašená malá holka se nezdá být jako dobrá volba. Bez ohledu na to, jak moc je ctižádostivá,"

Talia nějakou dobu jen mlčela, pohledem si měřila Gena. Byl to přesně ten typ, ze kterého zamrzne krev žilách, jen když se na vás křivě podívá. V hlavě se jí vybavily všechny ty chvíle, kdy stála proti někomu takovému. Všechny ty chvíle, kdy skončila poražená, potlučená a byla vděčná za vlastní život. Na jednu stranu mu chtěla ustoupit a nechat si dělat, co chce, ale její hrdost a strach ze Skyggen jí to nedovolily.

„Pokračujeme!" řekla se zaťatými zuby a málem to vypadalo, že opravdu půjdou. Edrei i Timido uklidili svoje zbraně, Dalen vstal ze země a i Wenran vypadal, že by se nejraději dostal co nejdál od toho místa. Gen ale zamířil špičkou jeho obrovského meče na Taliu.

„Dej mi důvod, proč bych tě měl poslouchat," řekl se škodolibým úsměvem.

Talia na chvilku zavřela oči, chtěla se uklidnit a trochu si to vše promyslet. Ale ten odporný, potměšilý smích jí to nedovolil. Bez rozmyslu zasáhla toho odporného obra několika blesky.

Gen klečel na všech čtyřek a popálená tvář mu silně krvácela. Talia nevěděla, co dělat: omluvit se, nebo využít situace? Nakonec se rozhodla jen předstírat, že se nic z toho nestalo, a pokračovala v cestě. Gen se po chvilce dokázal dostat na nohy a s nenávistným výrazem na tváři ji následoval.