Dívka příběhů - 6. kapitola

Anotace: Kratší kapitola s Itrisem.

Sbírka: Dívka příběhů

Mezitím, hlavní město Denguv

Itris by mohl říct, že je šťastný. Nakonec mohl dělat svoji vysněnou práci léčitele i jako Skyggen. I když občas ho to neskutečně nudilo a otravovalo - většinu času trávil vyráběním léčivých látek a obvazů pro jiné léčitele a převážná část jeho pacientů ho brala jako méněcenného. Ale bylo to určitě lepší než výcvik Skyggen, v tom dal Talie zapravdu.

Uprostřed noci někdo lehce zaklepal na dveře kliniky a Itris ho automaticky pozval dovnitř, mezitím se snažil co nejlépe sbalit všechny ty stovky obvazů.

„Co vás trápí?" nonšalantně se zeptal, ani se na svého pacienta nepodíval.

„No,... tohle..." Itris se obrátil a uviděl mladou dívku s několika řeznými ranami, hlavně na pažích, a zdravější rukou si držela šíp zabořený v hrudi. Itris jí okamžitě podal židli, aby se posadila a začal zkoumat, jak nejlépe vytáhnout šíp.

„Děkuji. Jsem vám moc vděčná, že mi pomůžete," řekla roztřeseným hlasem.

„Proč bych neměl?" překvapeně se zeptal a dal jí poměrně čistý hadr k ústům, aby ho skousla.

„No asi jste spíš zvyklý na šlechtu s jinými problémy. A navíc je dost pozdě," usmála se, ale Itris se na ni jen přísně podíval a znovu jí zamával před obličejem hadrem. Neochotně si ho dala do pusy, ale snažila se tvářit naštvaně. Itris jí jedním tahem vytrhl šíp a ona bolestí zakřičela. Potom jí rychle uzdravil menším kouzlem ránu, aby nekrvácela. Pak si došel pro načatou roli obvazů a nařídil dívce, aby si sundala zakrvácené tričko.

„To žádáš každou, která sem přijde, nebo jsem výjimka?" zaflirtovala.

„Každého, kdo má zabořený šíp v hrudi," řekl nezaujatě.

„A už to byla někdy krásná dívka?" Dívka se snažila znít co nejvíc nemravně a vypnula hruď. Itris k ní stál zády a hledal ve stole něco, čím by pak mohl obvaz ustřihnout.

„Párkrát. Neboj, jsi v dobrých rukách," pořád trochu nepřítomně řekl a prohledával rozházené papíry. Když pak našel menší nožík, otočil se a zalitoval volby svých slov. „Sedni si normálně!" okřikl dívku, ale trochu se červenal.

„Ale no tak, to se ti ani trochu nelíbí, co vidíš?" Přitiskla se k Itrisovi, ale ten ji jen odstrčil a rozmýšlel, jak nejlépe ošetřit hluboké rány na břiše.

„Mám v úmyslu tě jen ošetřit, dobře?" otráveně řekl a natáhl se pro lahvičku lihu a hadřík.

„Já ale nemám žádné peníze. Budu se ti tedy muset odměnit jinak." Najednou se vymrštila ze židle a políbila ho na rty. Itris málem upustil líh, ale rychle se vzpamatoval a znovu ji posadil, předstírajíc, že se to nikdy nestalo.

„Nemusíš tu platit, dostávám peníze od města i armády." Navlhčil hadřík a očistil jí první ránu, dívka přitom skučela bolestí. Itris se jí snažil trochu pomoci, a tak ji chytil za ruku, aby měla nějakou oporu. Když mu ji ale drtila a zarývala do ní nehty kvůli své bolesti, začal toho litovat.

Po asi půl hodině a nespočtu bolestných zakvílení z obou stran byly všechny rány čisté a za pár minut je Itris i zašil. Natáhl se pro obvazy a snažil se obvázat dívčiny rány tak rychle, jak mu jen jeho nevyspalá mysl dovolila.

„Kde jsi vlastně přišla k ranám, jako jsou tyhle? Vypadají, jako by byly z boje," zeptal se.

„Udržíš tajemství?" Podívala se mu přímo do očí. Nebyl si jistý, co v nich bylo, ale neměl z toho dobrý pocit.

„Nejspíš?" nejistě ze sebe dostal.

Chvilku si ho měřila pohledem a pak pomalu začala: „Snažila jsem si vzít trochu jídla ze stánku, ale jeho majitel nesouhlasil. Nešlo se s ním domluvit a já měla opravdový hlad, takže na mě povolal nějaké chlápky ve zbroji a... zbytek už si asi domyslíš..." Dívka se smutně dotkla bolavé rány na hrudi, kde měla předtím šíp. Itrisovi jí najednou bylo líto, opatrně jí posunul ruku, aby jí ránu mohl obvázat.

„Jestli chceš, můžu ti dát zbytek svého. Jen doufám, že máš ráda sýr a chleba," usmál se.

„Já... děkuji. To je od tebe velice laskavé." Dívka vypadala víc překvapeně, než čekal.

„Mimochodem, jsem Itris. A až budeš mít příště hlad, tak raději přijď za mnou. Nerad bych tě tu viděl znovu v tomhle stavu." Podal jí ruku a nešikovně se snažil druhou pořád obvazovat.

„Viael," jenom kývla.

Itris už byl konečně hotový, usmál se na Viael a podal jí její tričko. S úsměvem jí sdělil, že může jít a znovu se vrátil k balení obvazů. Viael tam ale jen mlčky stála a sledovala ho. Itris se na ni znovu otočil a s trochu unaveným úsměvem jí řekl, že může jít. Pak se vrátil ke své práci, ale ona tam pořád jen stála.

„Nemusíš se bát, ty rány nebyly moc vážné. Nic se ti nestane, jen si možná vyměň obvazy, pokud budou až moc nasáklé krví." Už se ani neotáčel. Strávil s ní dost času a teď měl spoustu práce a málo energie. „Opravdu, nic se ti nestane. Můžeš jít domů," řekl po chvíli, ale ona tam pořád stála. „Hele, já mám zrovna tak trochu hodně práce. Takže, ošetřil jsem tě, můžeš jít domů. Dobře?" snažil se to říct co nejvlídněji, ale byl dost nevyspalý a neměl na podobné věci náladu.

Dívka se na něj dívala a pak potichu zašeptala: „Já nemůžu."

„Jak to myslíš? Jestli máš strach, že tě zatknou stráže za krádež, tak se neboj. Neradi by slyšeli, že někdo málem zabil bezbrannou dívku pro trošku jídla. Určitě to ani nenahlásil," usmál se.

„Já... prostě nemůžu. Nemohla bych tu přespat?" Se slzami v očích mu prosebně stiskla ruku. Itris se nad tím delší chvíli přemýšlel, ale nakonec souhlasil. Připravil jí na jedno z lůžek prostěradlo jako přikrývku a ona za chvilku usnula. I on byl velice unavený a málem usínal, ale musel dokončit balení obvazů. Část z něho byla naštvaná, že s ní ztratil tolik času, když se ale podíval, jak spí s tím nevinným výrazem, připomenul mu trochu Taliu a všechny ty noci, co usnula někde jinde a on ji musel nosit do postele. Trochu se mu po ní stýskalo. Viael byla nakonec skoro stejně bláznivá a nelogická, ale uvnitř spíš nevinná a ustrašená jako Talia.