Dívka příběhů - 15. kapitola

Anotace: Talia konečně vstoupila do ruin samotného Forbannet, ale najde tam něco naprosto odlišného, než čekala.

Sbírka: Dívka příběhů

Překrásné velké katedrály, vysoké zlatavé věže, dokonalé fresky. To vše a mnohem víc se skrývá v obřím městě, skrytém tak hluboko, že ho žádná zkaženost světa nemohla zasáhnout. Přesně takhle si Talia představovala Forbannet, ale když do něho skutečně vstoupila, zjistila, že pravda je úplně jiná. Ve skutečnosti bylo město rozpadlé až do základů a celé ruiny byly pouhé rozházené kameny, spoustu prachu a opravdu pár malých, oprýskaných svatyň, které zub času ještě nezničil úplně.

Za pár hodin už mohlo být ráno, i když kvůli absenci jakéhokoliv náznaku denního světla to nebylo jisté. Talia měla poslední hlídku, takže jakákoliv naděje na to, že po bláznivém snu se jí ještě podaří získat pár minut spánku, byla nadobro pryč. A i když byla velice unavená, nebyl to její hlavní problém, tím byly neustále myšlenky nad celou její situací, kterým se poslední dobou celkem neúspěšně snažila vyhnout.

Prohrabovala se ve svém batohu, aby našla cokoliv jiného, nad čím by mohla přemýšlet a po několika minutách hledání se jí to skutečně podařilo. V ruce držela dopis od Itrise, už víc jak pět měsíců starý. Opatrně rozložila pomačkaný papír a sotva se trochu začetla, ne jejím obličeji se objevil malý, upřímný úsměv, jako už tolikrát předtím.

Dopis byl psán klasickým Itrisovým stylem, prvních pár řádek krasopisně a velice knižně, ale poté se všechna slova začala naklánět a ke konci dopisu už byl text plný výrazů, které by mohl použít jen devatenáctiletý kluk jako on a vlnky v písmě byly dost odbyté, přesto svým způsobem milé.

Spíš jen přejela očima po popsaném papíru, už znala obsah dopisu nazpaměť. Itris psal o jeho první misi, podle jeho slov pouhé nudné hlídání jedné hraběnky, přesto z toho ale dokázal udělat napínavou historku o poražení asi jen dvou nájemných zabijáků při jejich cestě z hlavního města. A poté tam byla samozřejmě drobná zmínka o jeho ne tak kladném názoru na šlechtu a i malý náznak toho, že mu tahle práce nesedne. Na konci byly klasické poznámky o tom, že Talia by to určitě učinila o dost zajímavěji a i pár jeho odhadů, co by nejspíš jeho polosimikijská kamarádka mohla právě dělat.

„A tady to máš, celá stránka je popsaná a to jsme se neviděli ani ne měsíc. Ale prostě jsem už nedokázal vydržet čekat ty poslední dva týdny, než přijedeš. Asi se mi tak trochu stýská. Takže budu se těšit a určitě tě nenechám zas jen tak odjet samotnou, na další misi musíme být oba dva!

Hodně štěstí a brzy na shledanou.
̷A̷i̷r̷i̷s̷ Itris Elmory"

I když se tolikrát předtím přeškrtnutému Airis u jeho podpisu zasmála, jelikož to byl odkaz na zkomoleninu, kterou ona před tím několikrát napsala, tentokrát to v ní vyvolalo spíš smutek. Začínalo se jí tak moc stýskat po jejím domově, Pelgai, ale hlavně po Itrisovi a všech těch bláznivých vzpomínkách, které měla na dobu, kdy byli ještě rekruti. Za ty čtyři roky jí tenhle často nejistý, ale celkem milý knihomol dokonale přirostl k srdci, že ho už spíš vnímala jako svého staršího bratra než pouhého přítele.

Opatrně dopis zase složila a vrátila do batohu, snad už se po téhle misi bude moct vrátit domů. Z myšlenek ji ale po chvíli vytrhl Dalen mluvící ze spaní. Nejdřív to bylo jen nesrozumitelné, zpanikařené blekotání, ale později měla Talia dojem, že zaslechla i pár normálních slov, přesto si neodkázala představit, co se v jeho snu právě dělo.

Mladý rekrut se s křikem v sedě probudil a rozklepaně se rozhlížel kolem sebe. Po chvilce se trochu uklidnil a s už si jen potichu opakoval „Byl to jen sen". Vyděšeně ale ztuhl, když si všiml poloelfky, která celou scénu sledovala a jejího rozpačitého výrazu.

„Mlč!" vyštěkl rozrušeně, přišel si tak poníženě, že ho přistihla v takovém stavu.

„Jsi v pořádku?" snažila se být milá.

„Jo!" nepřátelsky odpověděl. „Prostě jen špatný, nedělej z toho vědu," trochu se omluvil, když si uvědomil své nedospělé schování.

„Dobře, chceš něco k jídlu?" nonšalantně se zeptala Talia a vytáhla z batohu zbytky sušeného masa. Dalen si je s menším váháním vzal.

„Je tohle normální?" zeptal se po menší chvíli mladík.

„Nevím, nikdy předtím jsem to nejedla. Ale taky mi přijde trochu podivné," pokrčila rameny poloeflka.

„Ne, nemyslím to jídlo. Jen... Ty jsi byla u armády déle než já, ne? Je normální riskovat život a dát tolik úsilí do něčeho tak nedůležitého jako je tohle? Nebylo to vůbec k ničemu..." trochu rozpačitě se na ní podíval Dalen.

„Našli jsme tu knihu ve věži," poznamenala Talia.

„Jasně, ale k čemu je to dobré? Ano, pár lidí jako Timido to možná ocení, ale jinak jsme tohle všechno dělali pro nic," trochu nejistě se zamračil.

„Tak ta možnost je nejspíš u každé takovéhle mise, bylo nakonec i dost pravděpodobné, že se sem ani nedostaneme," odpověděla prostě poloelfka. „Ale to jsou jenom tyhle mise, jinak je armáda především o ochraně obyvatel," trochu se usmála, sama sice sloužila jen na těch nedůležitých misích, ale to byl asi úděl Skyggen.

„Hm," jen nepatrně pokývl hlavou mladík a díval se do prázdnoty před sebou.

„Proč ses vlastně na tuhle misi přihlásil? Nezdáš se mi jako někdo, kdo by měl nějaký vztah k simikijcům nebo ruinám," zvědavě se zeptala Talia.

„Nevím, prostě jsem si myslel, že to bude třeba snadné. Ten Skyggen, co měl původně vést tuhle misi, se zdál tak sebejistý, a prostě... Nevím, přišlo mi to jako dobrý nápad," nejistě ze sebe dostal Dalen.

„Nikdy nejdi na stejnou misi jako Skyggen, vážně, nemáme žádné dobré. Možná pořád žiješ v domnění, že jsme ti šlechetní zachránci Denguvského soustátí, ale popravdě jsme jedna z nejvíce nečestných jednotek, co kdy v historii Elosu byla. Ano, velitelé se snaží udržet nám dobré jméno a občas pošlou pár těch nejlepších na nějakou misi pro dobro soustátí, ale věr mi, to je pouze proto, aby se nikdo nechtěl hrabat v tom, co se opravdu ve Skyggen děje," trošku hořce se zasmála Talia.

„Co tak špatného se může dít?" nechápavě se zeptal Dalen.

„No, nerada bych se dostala do problémů. Ale trochu se nad tím zamysli, která skvělá jednotka by se skládala z většiny z mágů odsouzených na smrt? Sice nesouhlasím s Wenranem, že by všichni mágové měli být bráni jako vrazi, ale musím uznat, že kouzla dokážou ve špatných rukách nadělat o dost více škody nežli meč," přiznala Talia.

„Um, dobře, dávat si na Skyggen pozor, chápu," trochu nejistě řekl rekrut.

„Jojo, jsme sice občas fajn, ale také tak trochu sadisti a sakra hodně nestabilní," zasmála se poloeflka při vzpomínce na všechny ty bláznivé chvíle.

Dalen se pak jen přátelsky usmál a šel znovu spát, nebyl si jistý, jestli mu jeho rozhovor s Taliou nějak pomohl nebo ho spíš ještě víc rozhodil, ale alespoň už přestal přemýšlet na všemi těmi příšerami tady, které mu narušovaly jeho obvykle poklidné sny.

-------------------------  

Bylo už pozdě ráno, když se v jedné z chodeb nedaleko od tábora ozvaly hlasité, podivné zvuky. Celá skupina přestala snídat, popadla své zbraně a čekala, co se stane. Nicméně se nic nedělo, pouze hrobové ticho. Taliu to přivádělo k šílenství, rozhodla se se jít podívat, co se dělo.

S mladou poloelfkou vyrazil i Wenran, ti dva se sice málokdy shodli, ale také oba patřili do armády a tak dokázali být skvěle sladění. Téměř neslyšeně souběžně opatrně našlapovali a rozhlíželi se kolem sebe, ale v nekonečné temnotě kolem nich toho moc neviděli.

Ve zlomku sekundy proti Talie vyletěla salva kamenů. Její tělo ztuhlo v hrůze a ona se jen s vyvalenýma očima a otevřenou pusou dívala smrti do tváře. Wenran byl však rychlejší a štítem rychle ochránil sebe i dívku, takže místo bolestivých zranění bylo slyšet jen cinkání kamínků o kov štítu a vojákova brnění.

Když se konečně vše opět ztišilo, Talia se zmateně rozhlédla kolem sebe. Zbytek skupiny stál za nimi, se zbraněmi v rukou a připravena k útoku. Přesto nikdo neměl ponětí, kdo byl jejich protivník.

„Vylez, ty srabe! Nezmůžeš se na nic víc než střílet na malou holku?!" zakřičel z plný plic Wenran do prázdnoty.

Zavládlo další dlouhé, nepříjemné ticho. Všichni se jen zmateně rozhlíželi kolem, Talia rozsvítila pár malých světýlek, ale nijak moc nepomohly. Celá skupina stála blízko u sebe v menším kruhu, aby je nemohl nikdo překvapit zezadu.

Čekání bylo nekonečné, ale přesto všichni vytrvali, i když stres z celé situace je pomalu ničil. Stačil zvuk malého kamínku, který zrovna spadl na zem, aby to všechny rozhodilo. Nicméně věděli, že dokud zůstanou pospolu a nebudou dělat nic unáhleného, budou méně zranitelní.

Ticho najednou prořízl zvuk tětivy, když Edrei vystřelil lukem do prázdnoty. Ale nebylo to pouze do náhodného místa, elf uviděl v temnotě siluetu postavy a k jeho menšímu překvapení se dokonce ani nemýlil.

Šíp rychle vzplanul a místo toho, aby postavu zranil, se jen proměnil na hromádku popela. Přesto však to chvilkové světlo odhalilo pozici jejich tajemného nepřítele, čehož Talia hned využila a malým kouzlem konečně vytrhla postavu z nekonečné temnoty.

Před nimi stál podivně usměvavý simikijec. Jeho výrazné lícní kosti, poklidné oči a stříbrné vlasy mu sice trochu dávaly dojem moudrého a vlídného muže, ale oblečení s fleky od krve a dlouhá kouzelná hůl s bodákem na konci z něho dělaly na první pohled nebezpečného jedince.

„Ty parchante! Jednou jsi mi dokázal utéct, ale tohle bude tvůj konec!" procedil mezi zuby Gen. 

„Dal jsem vám varování, ale neposlechli jste. Nejen, že máte tu drzost se vloupat až do samotných ruin našeho města, ale také jste vstoupili do jednoho z našich nejposvátnějších míst, zničili ho a vykradli!" zamračil se Arvan.

„To... byla nehoda," hloupě se zasmála Talia, simikijce to ale moc nepobavilo. „Notak! Tohle nemusí skončit nijak špatně, můžeme si o tom promluvit jako dospělí. Urovnat naše spory a nikdo se při tom nemusí zranit," snažila se všechny trochu uklidnit.

„Ten. Chlap. Musí. Zemřít," procedil mezi zuby Gen a vytáhl svůj obří meč.

„Souhlasím, nenechám ho odtud jen tak odejít. Musí zaplatit za to, co udělal," Edrei to řekl sice klidně, ale v jeho očích byla spoustu vzteku. A když se Talia podívala na velkou jizvu na jeho obličeji a pořád trochu pochroumanou nohu, nemohla se mu divit.

I zbytek vyjádřil svůj nesouhlas, i když o dost více tiše. Poloeflka se ale jen nevinně usmála, „Notak, přeci není tak špatný. A třeba jsme i my dva příbuzní, minimálně jsme stejné rasy," stoupla si vedle něho a snažila se být na pohled co nejvíce přátelská, přesto si jednou rukou za zády vytahovala dýku ze zbroje. 

„Ty ses zbláznila?" naštvaně se zeptal Edrei.

„Ale notak, buďme trochu milí. Je přeci simikijec jako já," stále se miloučce smála, ale už se připravovala bodnou Arvanovi ostrou dýku do zad. Ale simikijec si toho všiml dost brzy a chytil dívku za ruky tak silně, že překvapené elfce málem zbraň vypadla.

„Ty jsi ostuda pro nás všechny! Pouhá napodobenina simikijce! Už nikdy se nenazývej jednou z nás!" jedním rychlým chvatem jí ruku zlomil a dívka s bolestným výkřikem spadla na zem.

Zbytek skupiny neváhal ani sekundu a vrhl se na mága. Wenran se po něm ohnal svým mečel, minul. Genově čepeli se Arvan elegantně vyhnul stihl ještě chytit Timida za ruku, než ho mohl svým oštěpem zasáhnout. Všechny Edreiovy šípy shořely ještě ve vzduchu a překvapenému Dalenovi dokázal mág zmrazit řemdih tak, aby byl naprosto nepoužitelný.

Bylo až k neuvěření, jak rychlý Arvan byl, všem útokům se bez jakýchkoliv problémů vyhnul a pomocí pár ohnivých a ledových kouzel dokonce i velkou část z nich odzbrojil nebo dočasně zneškodnil. Po pár minutách byl na nohách jen Edrei bez šípů a Wenran se zničeným štítem.

Voják na elfa jen pokynul a oba běželi na simikijce z jiných stran, doufajíc, že ho takhle dokáží zasáhnout. Ale Arvan ještě srazil Edreie k zemi ještě než se k němu dostal a tak už zůstal jen Wenran. Už unavený voják chtěl probodnout svého nepřítele v běhu, ale zlomek sekundy předtím, než měl tu možnost, ucítil příšernou bolest v oblasti břicha.

Zmatený a už ani ne moc při smyslech se překvapeně podíval dolů a zjistil, že simikijec se nejen vyhnul jeho útoku, ale také ho dokázal probodnout malou dýkou, kterou předtím vlastnila Talia. S nechápavým pohledem se podíval Arvanovi přímo do tváře, chtěl něco říci, ale v puse už měl moc krve a tak se s bublavým naříkáním se svalil k zemi.

Simikijec si klekl k tělu umírajícího vojáka a pomalu zašeptal pár nesrozumitelných slov. Voják stále bledl více a více, přesto kolem moc krve nebylo. Po chvilce mág opět vstal, rozhlédl se kolem a daroval zbytku překvapené skupiny pohrdavý a spokojený výraz.

Jednou mávl rukou a jeho stíny se začaly rozdvojovat, poté i roztrojovat až kolem sebe měl nakonec asi deset stínů, i přes to, že zdroje světla tu byly jen dva. Jedním rychlým gestem ruky je dokázal od sebe oddělit až to téměř vypadalo, že tyto stíny jsou živé sami o sobě.

Talia si hned uvědomila co se děje, o tomhle kouzle už slyšela, i když si myslela, že to byla pouhá teorie. Spousta lidí věřila v takzvané duchy, bytosti, které jsou neviditelnými pozorovateli našich životů. Chladný dotek na naší ruce, i když nikdo není poblíž, podivné siluety ve tmě nebo i nepravděpodobné náhody, které jsou pro nebo proti nám - to všechno měli mít na svědomí oni. Ale s trochou magie a pořádné dávky energie si tyto původně dobromyslné bytosti mohl někdo zotročit a používat je podle svého uvážení, což bylo většinou jako neviditelné zabijáky. Nicméně bez svých instinktů a vědomí se duchové již nedrželi pouze v temných místech a nebylo tedy až tak těžké podle jejich stínů zjistit, kde se právě nacházejí.

Rychle vyrazila, jelikož věděla, že pokud by Arvan dokázal tyto bytosti ovládat a zničit jakýkoliv zdroj světla, nebude tu žádná možnost, jak by se mohli bránit. Potichu se přikradla k Arvanovi zezadu a jedením rychlým kouzlem do něj pustila spoustu elektřiny.

Simikejec se dostal do příšerné křeči, rychle padl k zemi a nekontrolovaně se cukal. Sice to bylo jednoduché kouzlo, ale také při dobrém použití dost účinné. Jediné, co Talia musela udělat, bylo udržet směr blesků a zůstat při vědomí kvůli stále horším mrákotám přicházejících z nepřetržité ztráty velkého množství energie.

Byla si jistá, že už to nebude trvat dlouho, než Arvan podlehne svým zraněním a tak už jen držela klepající se ruku směrem k jeho tělu a polohlasem si pro sebe mluvila, aby se držela alespoň trochu vzhůru a při smyslech. Ale když ji někdo zezadu popadl, už to vyčerpání nevydržela a místo boje bezvládně padla do jeho sevření.

Po krátké chvíli jí ale došlo, že to byla chyba. Postava za ní byla totiž duch, který se ji snažil pouze zneškodnit, aby nemohla ubližovat jeho pánovi - Arvanovi. Ten se už dokázal trochu vzpamatovat a dokonce i dostat na nohy, což Taliu kapku ohromilo a hlavně zaskočilo. Simikijec se trochu upravil a daroval poloelfce jeden naštvaný výraz, než začal tvořit svou velkou kouli plnou ohně a elektřiny.

Těsně předtím, než pustil tuhle smrtící energii do Taliina těla, se za ním ale objevil Edrei. Rychle mu namířil ruku jiným směrem, takže kouzlo jen vyletělo vzhůru a narazilo do kamenného stropu. Oba se pak chvíli prali o elfovu dýku, která byla jediná ještě nezničená zbraň. Když ale začaly ze shora padat postupně stále větší a větší kamínky, Arvan se jen zamračil a jedním velice silným kouzlem odhodil elfa několik metrů daleko.

Ze stropu se už ulamovaly velké kusy kamene, bylo jasné, že se celá chodba zřítí. Edrei uviděl, že Talia je stále v sevření ducha u Arvana, ale mohl ji ještě zachránit? Možná kdyby byl o trochu rychlejší nebo méně vyčerpaný, ale teď určitě ne, musel být realista. Za pár sekund to tam oba pohřbí a nebude přeci k ničemu dobré, když tak zemře s ní...

Rychle se dostal zpátky na nohy a dal se do běhu, musel se dostat co nejdále od té hroutící se chodby, jak to jen šlo. Po cestě ještě chytil i Dalena, který jen nechápavě sledoval celou scénu a přidal se k nim i Gen. Nikdo z nich se neohlížel, šlo jen o to se zachránit.