Oceanborn

Anotace: Někteří lidé věří, že existují místa, kde se nachází úplné zapomnění. Taková místa, která ještě nespatřila světlo slunce. Existují různá místa, kde lidé ovládli sílu, postavili mohutné stavby, získali nadvládu a zapomněli věřit. Ztratili víru...

Proto se tito lidé vydávají do míst, kde ještě hoří plamen naděje a neskonalé víry, aby taková místa vyplenili a sebrali si pro sebe něco, co ještě má možný smysl.
Také existují lidé, kterým stačí málo k radosti a důvodu umírat pro víru. Není jich mnoho, ale jsou rozmístěni po celém světě. Každý, ačkoliv má jinou víru, je jedinečný a neposkvrněný.
Někteří totiž věří, že byli zrozeni z moře, že odtud pochází jejich těla, ale duše se po smrti vrátí a nechá se omýt od hříchu ve slané mořské vodě, kde plují slzy od samotného stvořitele. A právě tito lidé jsou možná posledními svého druhu....

Místo, jako je toto, nabízelo krásný výhled z útesu na širé moře. I když zde slunce svítilo celý den, vál chladný větřík. Zeleň zde byla tak pestrá až oko pálilo. Nedaleko se nacházela malá vesnička, neměla mnoho obyvatel, ale přesto zde lidé vyrůstali a umírali po staletí.
Pokud se v této vesnici narodil malý človíček byl pokřtěn v moři, stejný obřad se konal při svatbách, kdy novomanželé měli svázané propletené ruce stuhou, která byla předtím omytá v mořské vodě. Jakmile někdo zemřel, byl zabalen do hebké látky a vyslán po zapálené loďce na širé moře, zpět k počátku.
Každý den byl stejný, a přeci jiný svou výjimečností. Lidé zde obdělávali svá pole, chovali dobytek a spravovali a stavěli domy pro sebe a své blízké.
Domy, i když byly jednoduché nepostrádaly své kouzlo se slaměnou střechou.

Právě v tento den se na útesu kochala výhledem Lorna. Její dlouhé rovné hnědé vlasy poletovaly vzduchem a oči sledovaly dálku, kde se moře pojilo s nebem.
,,To ticho zde zbožňuji." Ozvalo se za jejími zády.
Lehce se pousmála, aniž by se otočila. Nathan se mlčky přiblížil a něžně chytil Lornu za pas. ,, Ano, nikdy to neomrzí." Přitakala.
Chvíle ticha bořil jen vánek a zpívající racci, kteří si hráli nedaleko moře.
,, Už si to oznámila?" Zeptal se Nathan.
,,Ne, ještě ne." Lorna se otočila k němu a zadívala se na jeho pokleslou tvář. ,,Ještě není správná doba. Navíc teď přišel na svět malá Anny, nehodilo by se pořádat svatební obřad a sebrat pozornost, která ji právem patří." Nathan tiše políbil Lorninu ruku.
,,Dojímá mě, jak vždy myslíš na ostatní." Úsměv ho zahřál, i když vánek byl více chladnější.

Lorna vyrůstala se třemi bratry. Každé ráno chodila s rodinou obdělávat pole, vyšívat potřebné obleky na zimní období a na slavnosti. Už v dětském věku se proháněla s bratry po lese, znala zde každý temný kout, kde se mohla schovat a kde mohla vyhlížet lesní zvěř, zatímco se klidně pásla.
Bratři si své sestry cenili, i když si ji občas dobírali. Byla sice nejmladší, ale síly a kuráže měla více, než jakákoliv jiná žena ve vesnici.
S Nathanem se znala od útlého věku. Kamarádil se s jejími bratry a brzy k sobě s Lornou začali mít bližší vztah.
Lorna byla dívka na vdávání, ke kterému mělo co nejdříve dojít a na které se již dlouho těšila.
Dnešní večer měla být oslava narozené Anny.
Tři dny. Pronesla v duchu Lorna, za tři dny oznámí zasnoubení s Nathanem.

,, Úkol je jasný," pronesl, spíše pro sebe, velitel králových jednotek. ,, Nad útesem náš věrný špeh nalezl další vesnici lidomilů." Obcházel stůl a pozoroval náčrtek na pergamenu, který byl značně poznamenaný cestou.
Kolem velitele stáli vyrovnaní vojáci.
,, Jaké jsou Vaše rozkazy, pane?!" Hlesl jeden z přítomných vojáků. Velitel se letmo ohlédl a svou pozornost nadále věnoval malé vesnici. Zamyšleně se pousmál. ,, Jakoby útok očekávali." Vojáci, kteří nerozumněli jedinému slovu a po sobě nechápavě zadívali.
,, Co jste právě řekl, pane?" Zeptal se znovu jeden z vojáků. ,, Říkal jsem," zvýšil hlas velitel a otočil se ke své jednotce.
,, Že tato vesnice barbarů je vystavěna tak, jakoby očekávaly vpád nepřátel." Ukázal prstem kamenné opevnění kolem celé vesnice.
,, Jako jediní, které jsme zatím přepadli mají jistý fortifikační systém."
Zastavil se přímo před velikým rudým erbem, který visel nad krbem. Prohlížel si jeho barvy, tak syté, které značily téměř jisté vítězství.
,, Ale i tak nemají šanci se ubránit, pane." Zachichotal se jeden z vojáků a ostatní se k němu přidali.
To velitele vyvedlo z míry, otočil se a zadíval se přísně na svou jednotku, která okamžitě zmlkla.
,, Ano, nemají šanci." Přišel blíže k vojákovi, který předtím promluvil nahlas. ,, Ale víte, co to znamená?" Zadíval se mu přímo do očí až to nebylo nikomu příjemné.
,, Ne, pane." Znejistěl voják.
,, Že tito barbaři," odstoupil a ukázal prstem na mapu. ,, Už vědí o našich útocích." Jeho hlas zněl překvapeně.
,, Že možná tito mají obraný systém," obcházel jednoho vojáka po druhém.
,, Možná ti ostatní už mají zbraně, jiní s nimi třeba už umí zacházet, takže se může stát..." Odmlčel se. Všichni se na něj letmo zadívali.
,, Že tato barbarská sebranka nás kdykoliv může napadnout." Zašeptal spíše pro sebe.
Opět se hbitě otočil ke svým vojákům. ,, Těchto je sice málo." Zvýšil hlas. ,, Ale mohou se spojit s ostatními," praštil pěstí do stolu až všichni povyskočili.
,, A máme zde povstání." Jeho oči žhnuly. ,, A budeme chtít, aby nás přemohli barbaři a vládli nám. Znásilňovali naše ženy a dcery, vyplenili naše domy?!"
Z velitelova hlasu tuhle všem krev v žilách.
,, Ne, pane!" Ozvali se vojáci jednohlasně. Velitel se zastavil u jednoho z nich a pyšně přikývl.
,, Přesně tak." Vrátil se zpět k náčrtu a začal jej opatrně rulovat.
,, Do příštího večera zde chci mít všechny barbary z této vesnice. Muže, ženy, děti, dobytek, obilí, zkrátka všechno, co najdete." Uložil srulovaný kus papíru do pouzdra a obrátil se ke své jednotce. ,, Ve jménu krále!" Zvolal a celá jednotka ho následovala.