Rose - Ochránkyně 1 str

Anotace: První strana románu Rosé- ochránkyní Zde naleznete jak mladá Ochránkyně plní svůj úplně první úkol.

Česká republika je známá svou zářnou démonickou minulostí. Je plná zákoutí a tajemství. Jedním z těchto tajemství skrývá i rod Haleů. V tomto rodu se narodili tři dívky. A náš příběh se týká jedné z nich.

Rose Haleová - ochránkyně lidu
Nyní je mrazivá noc. Jsem obklopená mlhou, která se mi vtírá pod kůži jako strach který cítím všude kolem. Je to strach utonulých lidí, který zde přišli o duši či tělo. Podle toho jestli si ty odporné pijavice z nich chtěli udělat spojence či jen dobrý oběd. Hustý porost lesa mi dost znepříjemňoval cestu. Čím hlouběji jsem šla tím více sílil pocit stísnění a toho že mě někdo či něco sleduje. Nemohla jsem uvěřit tomu že již jsem na své první missy. Byla jsem nadšená a vyděšená zároveň. Prošla jsem speciálním výcvikem, kterého se účasní všichni potomci rodu Haleů, Do dnes se u nás rodili jen samí muži až do chvíle kdy se narodili tři dívky. Já jsem nejmladší Rosse Haleová - Ochránkyně, prostřední sestra je Valerie Haleová - Měnička a ta nejstarší je Tara Haleová ta nemá žádné speciální schopnosti pokavaď vím.
Došla jsem na jakousi louku. Nevypadala moc vábně, ba naopak. Smrděla jak tucet rozkládajících se mrtvol. Možná to bylo tím že jste tu a tam narazili na části údů, končetin a občas se vám mohlo podařit zakopnout o něčí hlavu. Celkem humus. Ovšem na to že jsem zde měla najít upíry to tu spíš vypadalo na Ghůli či zombie. Otřásla jsem se. Opravdu jsem toho viděla docela dost ale nic mě nemohlo připravit na tak nechutné pole. Přála jsem si abych opětovně bloudila mlhou a nic neviděla. Naneštěstí jsem nemohla jinak nežli pokračovat v chůzi až ke kryptě která sídlila přesně uprostřed této ohavnosti. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit tak svůj rozbouřený žaludek. Ovšem jakmile jsem se pořádně nadechla málem jsem se zalkla. Fuj! Řekla jsem si v duchu, tohle už víckrát neudělám!
S žaludkem stále na vodě jsem se, se vztyčenou hlavou vrhla ku předu. A měla jsem pravdu. Vyřítilo se na mě deset Ghulu. Protočila jsem oči. Proč musím mít vždycky pravdu? Znuděně jsem vytasila svůj meč z pochvy. Prudce jsem se postavila do střehu. Ghůlové nemilosrdně zaútočili. Byli rychlí. Na můj vkus až moc rychlí. Sotva jsem postřehla jejich ohavnou kůži. Vypadali jako Glum z pána prstenů. Až na pár detajlů. Ku příkladu měli ostré zuby jako jehličky a místo očí hrozivě vyhlížející temné důlky. Navíc Glum oproti Ghůlům byl celkem roztomilí, ale na těchto potvorách bylo pra málo roztomilosti. Navíc hrozně smrděli! Snad dokonce víc než rozkládající se mrtvoli všude kolem. Zjevně tyto Ghůlové byli přežraný a tak si jenom hráli se svými obětmi.
Prvnímu útoku od ghůla jsem se sotva vyhnula. Díky němu jsem se vytrhla ze zamyšlení a provedla proti útok. Který byl zbytečný jelikož jak už jsem se zmiňovala Ghůlové jsou hodně rychlí. Musela jsem přijít s nějakou hodně dobrou strategií, nebo čekat na zázrak. Nu jelikož stratég zrovna dobrý nejsem tak jsem se rozhodla jim prostě a jednoduše bezmyšlenkovitě natrhnout prdel! A jak jsem si usmyslela tak se také stalo.
Bojovala jsem ze všech sil. Moc jsem jich bohužel už neměla. Jediné co mě drželo při smyslech, byl ten fakt že jestli zpomalím, či jenom zaváhám. Zemřu! První Ghůl konečně padl a mě to zvedlo sebevědomí. Do této doby jsem o sobě hodně pochybovala. Přece jen jsem byla dnes poprvé na opravdové missi a né na tréningu.
Každý sek mečem mě už stál hodně sil. Znamenalo to jediné. Bojuji už hodně dlouho. Již ze mě čpělo vyčerpání. Zato na těch bezcitných ohavnostech, nebyla stopa únavy ani znát. Musela jsem to vyřídit rychle, nehodlala jsem umřít hned na začátku své kariéry. Klíč k úspěchu byl celkem zjevný. Musela jsem využít svou tajnou zbraň. Vztek. A ku podivu to pomohlo. Vzpomněla jsem si na svého bývalého přítele. Který se rozhodl že mě utýrá k smrti. Vztek ve mě začal vzrůstat, jako plamen se živil mými vzpomínkami. A pak. Vzplála má duše rudým ohněm. Vykřikla jsem a rozeběhla se vůči zbývajícím Ghůlům. Neměli šanci přežít, můj vztek.
Ani né po pár minutách, bylo hotovo. Příště se raději rozzuřím hned. Víte co je na této práci nejhorší? Uklízet po sobě a po nepříteli stopy. Znamenalo to úklid celého tohoto pole. Všechny části lidských a Ghůlích těl jste museli dát na velkou hromadu a zapálit je. Pak jen zbývalo si k ohýnku sednout, vytáhnout buřty a kytaru.Nu a táborák mohl začít.