Vyvolená za kliknutí - 1. kapitola

Anotace: Jak dlouho je vůbec známo, magie a technologie vždy existovali pospolu. Co jedna nedokázala, to doplnila druhá, a třebaže nikdo nebyl všemocný, každému se v rukávu skrývalo eso, se kterým mohl nad ostatními vyhrát.

Krystalky sněhu ji sekaly do tváře jako malé břitvy a udržet se na nohou v prudkém větru se pro ni stávalo čím dál tím větší výzvou. Nohy jí zapadávaly do hluboké závěji sněhu, někdy je měla co znovu vyndat ven, a do tlustého zeleného kabátu jí zalézala ukrutná zima. Ale ze všechno nejhorší bylo to ticho, jež dokázalo narušit jen hučení bouře a její těžké oddechování.

Kde se to nacházela? Netušila, viděla jenom nekonečnou bělost planiny a vlastní pomalu se ztrácející stopy za sebou. Kam to mířila? Kamkoliv dopředu. Bez schopnosti se zorientovat svůj cíl neznala, věděla jen, že musela pokračovat. A co ji přivedlo k tomu, aby se ocitla ve smršti ledu a sněhu tak daleko od domova? Nazvala by to krátkozrakostí a hloupostí. Tolik toužená příležitost se špatným načasováním.

Koleno ji zradilo, a dřív, než se nadála, rychle padala k zemi. Obličej se jí zabořil do měkkého čerstvého prašanu, překvapivě pohodlného a daleko méně studeného, než by si myslela, a chvíli zvažovala, zda se chce vůbec zvedat. Od nejbližší silnice ji mohly dělit kilometry, daleko víc, než byla nyní schopna ujít, a i tak jí nic nezaručovalo, že by tam na kohokoliv narazila. Nohy ji už boleli a moci si jen lehnout a počkat, než to všechno přejde, se zdálo jako krásná představa. Ale stačila chvilka, aby jí došlo, že bez jakéhokoliv pohyby jí zima promrzne do kostí daleko rychleji, a už stála znovu na nohou. 

Zmrzlými, sotva poslouchajícími prsty vytáhla telefon z kapsy a podívala se, zda se nestal zázrak a nezískala nějaký signál nebo připojení k internetu. Naivní naděje. Mapy se pořád nedokázaly rozhodnout, kde že to stojí a zda se kouká na západ nebo na východ, a i kdyby si hlasivky vykřičela, nikdo by ji teď neslyšel. Se ztraceným pohledem se dívala do bělostné dráhy, při každém kroku musela bojovat proti silnému větru, vždycky foukající proti ní, ať šla jakýmkoliv směrem. 

Pevně sevřela ledový telefon v rukách a s falešným úsměvem spustila nahrávání. Nejspíš by měla investovat energii a pozornost do něčeho užitečnější, ovšem pokud by se odtamtud dostala živá, bude potřebovat video, co by všechno zachytilo, jinak jako by tam ani nebyla. A pokud tam umrzne, inu, pak, co záleží na tom, co kdy udělala?

„Takže..." Nemohla si pomoci a začala se smát. Zněla jako kdykoliv jindy, nicméně místo upřímného pobavení ji teď v hlasivkách lechtalo potlačené trápení. „Kdyby někoho zajímalo, jaké to je, když se stanete sněhulákem, myslím, že mu o tom za chvíli budu moct vyprávět." Ušklíbla se do kamery, a čím déle se na sebe v obrazovce dívala, jak se tak přesvědčivě culila, začalo jí docházet, že všechny ty bezelstné grimasy jejích oblíbených tvůrců nejspíš představovaly pouhé přetvářky pro fanoušky. Asi si to celé až moc zidealizovala. „Jsem tu trochu ztracená a... no, je mi zima upřímně, co mám říct jinýho? Ale věřím, že brzo narazím na to, pro co mě poslali, to bych fakt uvítala." S chvilkovou odmlkou, kdy se nenahrávalo nic jiného než šumění bouře, jí tvář zamrzla s pohledem ztraceným někde neznámo a ten hrozný pocit nejistoty se strachem se jí znovu vzepřel v krku, než se znovu probrala a se šarmantním mrknutím a krátkým „čauky" video ukončila.

Začala přemýšlet. Kdyby se jí podařilo dostat se zpátky domů, pokračovala by v tom? Od první chvíle, kdy se po internetu začaly šířit klipy s takzvanými „vyvolenými" - hráči podivné soutěže o to se stát obrovským hrdinou jako v pohádkách - zamilovala se do toho. Z těch desítek mladých lidí, kteří získali pozvánku se hry zúčastnit, se zrodilo několik skutečně charismatických hvězd. Tashia na tom zbožňovala úplně všechno, od několik drobných vtipů či roztomilých posunků zúčastněných, přes to napínavé soutěžení mezi vyvolenými, když dostali společný úkol, až po aktivní fan kluby plné podpory a občas více diskutabilní fanouškovské tvorby.

Zírala na černou obrazovkou telefonu ve své ruce, sledující sněhové vločky dopadající jí na ruku. Mohl ji skutečně někdo vinit na to, že sotva získala svou pozvánku, okamžitě se bezmyšlenkovitě vrhla ven splnit svou první misi, navzdory spousty znamení blížící se bouře? Ano, ona si to vyčítala víc než cokoliv jiného. Obrovská krátkozrakost, jakou si teď nesměla dovolit. Už tak ji snad každý ve hře přesahoval co se týče síly a inteligence, nemohla jim ještě pomáhat ve vlastní porážce. Musel existovat nějaký důvod, proč ji vybrali, a ona jim dokáže, že neudělali chybu.

Zavál daleko silnější poryv větru a donutil ji se znovu svalit do sněhu. Zamračila se na neproniknutelnou vířící bělost před sebou, její trpělivost nalézala své hranice. Odhodlaně se vyhrabala znovu na nohy, jenom aby si s ní povětří znovu pohrávalo a pokoušelo se jí zbavit rovnováhy. Opět spadla a poté znovu, pokaždé vstávajíc o trochu více naštvaná, než se rozhodla protestovat a se zaťatými zuby se proti vichru bezhlavě rozběhla. Dřív, než ji bouře mohla vůbec začít shazovat, zakopla o vlastní nohu.

S krystalky sněhu na nose jen zdolaně zvedla hlavu, ještě v leže, a sledovala tu nekonečnou smršť chuchvalců vloček před sebou. Přišla si jako ve snu, v noční můře s místem bez konce ani začátku, a tolik si přála se probudit. Když tu si všimla něčeho dalšího, dlouhé plachty zběsile povlávající v dáli - vlajky. Vzpomněla si na tolik chvil, kdy cíl úkol tak označily, a najednou získala tu potřebnou motivaci pokračovat.

A skutečně, když tam dorazila, pod velkým praporem nesoucí znak vyvolených ležela drobná zdobená a zamčená krabička, zatím bez způsobu, jak by ji otevřela. I tak ji u srdce zahřála čistá takřka dětská radost, třebaže mráz se jí pořád zažíral pod kůži, a neváhala ani chvilku, než si vytáhla mobil a začala vše opět natáčet, tentokrát s úsměvem na tváři a jiskřičkami v očích zcela upřímnými. Sotva ho však znovu schovala, musela si zodpovědět další otázku: co teď?

Její stopy stále ještě nezapadly a mohla by se podle nich vrátit zpátky, ovšem zopakovat si ten několika hodinový pochod se jí skutečně nechtělo. A tak jí oči spočinuly na té druhé řádce stop, daleko starších a méně znatelných, vedoucích k pásům od sněžného skútru. Se zlomyslným úšklebkem, že tvůrce hry takto dostihne a bude si s nimi moci promluvit z očí do očí jako nikdo jiný z vyvolených, se vydala na další cestu, doufaje, že tentokrát už daleko kratší.

Na tváři se jí pyšnil široký úsměv a v hlavě si domýšlela nejrůznější idealistické scénáře, co se stane, až přijde domů a všem slavnostně oznámí ty velké novinky. Nicméně, stejně jako bouře, i její pouť zpátky měla daleko od konce.