Katie a komplikace ve vztahu

Anotace: druhá epizoda, první části příběhu jenž se mi honí hlavou, celkem mám v hlavě myšlenek tolik, že by mělo být částí dvanáct.

Epizoda II

Po snídani jsem se rozhodla, že vyrazím. Ale neměla jsem žádná očekávání. Raději být mile překvapena než být znovu zklamána, jako včera. A stejně jako včera se i do této nemocnice jelo velmi dlouho. Musela jsem přes celé město (téměř). Po příchodu do nemocnice jsem se na vrátnici pojmenovala, že jsem ženou jednoho z nich, naštěstí se mě na nic neptali, a ještě mi poradili jaké patro. Byla jsem ráda, že to jde takto rychle a snadno.

Když jsem dorazila na patřičné patro, všude bylo sténání, nejen od policistů, ale i od hasičů, kteří měli výjezd v sobotu. Leželi tam čtyři zraněni. Šla jsem stále chodbou dál a dál až jsem dorazila k pokoji kde leželi policisté, ale ani jeden z nich nevypadal jako on. Znovu jsem si myslela, že si ze mě udělal legraci a že mě znovu napálil. Poté když jsem se vracela zpět tak jsem se byla podívat v místnosti s hasiči. A tam jsem ho našla.

Byl to George Huderbury, deseti letý člen hasičského sboru z okrsku pod, který spadal i můj byt. Měl na dvakrát zlomenou nohu, ale jinak mu nic nebylo. Padla jsem mu okolo krku a byl rád, že jsem ho našla. Hrozně moc ráda jsem ho viděla. Ale po krátkém okamžiku jsem ho pustila, usmáli jsme se na sebe, políbili se a řekla jsem mu, že se za ním po práci přijdu podívat,

Ale dnešní den měl zřejmé jiné plány. Po cestě domů jsem potkala v hromadné dopravě zvláštní individua. Bavili se neznámým jazykem takže jsem ani netušila co se bude nebo nebude dít.

Naštěstí mě tyto individua opustili hned další stanici, ale člověk je takový nesvůj když neví o čem se kdo baví.

Následující den, po práci jsem neudělala to co jsem klasicky dělala těch osm let co jsem pracovala v této práci.

Jela jsem do nemocnice, za mým Georgem, bylo mi ho líto, ale připadal mi nějaký zvláštní. Už se neusmíval tolik jako na prvním rande, něco bylo špatně, a nemyslím tím to, že měl zlomenou nohu, myslím tím, že bylo něco mnohem více špatně.

Domluvila jsem se s ním, že zítra za ním přijedu znovu, že mu budu dělat společnost a aby se tam nenudil, protože v pondělí propustili jeho kolegy domů.

Nevím proč si ho tam nechávali déle, ale (jsou to doktoři, ti ví co dělají).

Chodila jsem za ním den co den, a neustále vypadal hůř a hůř, až jednou ve čtvrtek o dva týdny déle, jsem ho nenalezla na stejném pokoji, ale poslali ho do patra s vážnými úrazy a nemocemi.

Dozvěděla jsem se, že do té zlomeniny se mu dostala infekce, neví prý z čeho. Každopádně o tu nohu přijde.

Druhý den ráno, jsem nešla do práce, ale vzala jsem si dovolenou kvůli němu. Šla jsem rovnou za ním, bez snídaně. Ale on dělal jako by mě neznal.

Nevím co se mu honilo hlavou, nebo co mu lékaři řekli, ale jediné co mi řekl bylo: opravdu ti děkuji za okamžiky, které jsme mohli strávit spolu. Cením si toho, ale myslím si, že máš na víc než na mrzáka.

Tato odpověď mě vyvedla z míry, musela jsem se posadit na nemocniční postel, a přemýšlela jsem co odpovědět.

Jediné co mě napadlo jsem mu nedokázala říci (mě to též mrzí, milovala jsem tě, opravdu moc, ale máš pravdu), na to jsem neměla srdce.

Rozhodla jsem se s ním vydržet, získala jsem si jeho důvěru a úplnou lásku, vozila jsem ho v křesle. Díky tomuto úrazu již nemohl být hasičem, ale měl skvělé kamarády od nich ze sboru a tak na něj udělali sbírku, přidala jsem se též, a povedlo se nám našetřit tolik aby měl šanci chodit zase po obou nohách.

Endoprotéza fungovala skvěle, po měsíci jejího používání by jste nepoznali rozdíl.

Ale nic není věčné ani štěstí. Po půl roce kdy jsme spolu chodili na procházky do parku, na večeře a tak.

Trávili jsme spolu téměř všechen náš čas (když nepočítám čas trávený v práci).

Jednou však, když jsme byly na naší klasické procházce po parku, se zjevil před námi mladík, opravdu mladý kluk s pistolí v ruce, můj George na nic nečekal a chránil mě před ním.

Padl výstřel a můj George se skácel k zemi, mladík který to spáchal utekl, nikdy jsem ho v tomto městě neviděla.

Ihned jsem volala sanitku, i když sanitka na místě byla brzy, tak na vnitřní krvácení George zemřel.

Byla jsem na jeho pohřbu, byl to nejhorší den v mém životě.

Snad se mi ještě do budoucna podaří někoho milovat tak jako jeho.