Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 5

Anotace: Romantická young/new adult fantasy.

Sbírka: Co když...

Víkendy jsem už dávno netrávila s mámou v lesích sbírajíce odpadky po zavrženíhodných turistech. Můj strýc vlastnil knihkupectví v centru, kde jsem od šestnácti let vypomáhala a velmi ochotně zde protáčela část výplaty. Součástí krámku byl i zaprášený antikvariát, kam mě to táhlo snad ještě víc. Dnes ráno se mi tam podařilo na pár minut zahlédnout tištěnou knihu vázanou v překvapivě bílém hladkém pergamenu. Jmenovala se Život Adamův aneb, jinak od starodávna Solfernus a byla vybavena jednoduchými dřevořezy s pekelníky a anděly podepsanými signaturou VS. Strejda mě odtamtud ale brzy odehnal. Prozatím jsem se musela spokojit s doplňováním nových knih do regálů v přední části knihkupectví, s radami zákazníkům a s balením namarkovaných položek do reklamního papíru. 

Rozhlédla jsem se po liduprázdné provozovně a přesunula se k počítači, na kterém jsem klikla na ikonku internetového prohlížeče. Vyhledala jsem databázi Knihopisu českých tisků do roku 1800 a vyjelo mi z ní pět vydání Života Adamova, nejstarší z roku 1553. Některé záznamy odkazovaly na digitální kopie. Část z nich byla ilustrovaná monogramistou MC, jehož řezby působily tvrdě a nekompromisně. Vydání s jemnějšími obrázky označenými signaturou VS jsem sice nenalezla, ale nejmladší neilustrovaný tisk z roku 1721 se mi podařilo nahrát do čtečky, kterou jsem vloni dostala od mámy k Vánocům. Zdobná fraktura působila na obrazovce Kindlu přímo nepatřičně, perex první kapitoly ovšem sliboval vzrušující obsah: kterak Pánbůh stvořiti ráčil Adama a rozkázal andělům všem jemu se klaněti a oni se klaněli, krom Světlonoše. Spěšně jsem čtečku odpojila a hodila ji do batohu pod pultem. Pak jsem pokračovala v práci. 

Právě jsem rovnala kapesní slovníky spadané do strany, když se kousek ode mě ozvalo: “Ehm, pomůžete mi?”

“Samozřejmě,” obrátila jsem se na zákazníka, který mi byl ihned povědomý. Bylo to totiž ten blonďák-surfař, kterého znal Ondřej z plavání. Ten, který viděl… Tamto. Odmítala jsem na to vzpomínat, protože jsem netušila, co bych si o tom měla myslet. 

“Jé, to jsi ty!” vyhrkl a v očích mu vesele zajiskřilo. Zdál se nesmírně milý, pozitivní, nabitý energií a připadalo mi, že to světlo předává i mně samotné. 

“Veronika,” připomněla jsem mu, kdyby snad zapomněl. Jeho jméno jsem ovšem lovila z paměti marně. Nebylo se čemu divit; mé myšlenky tenkrát opanoval Ondřej a nikdo jiný. 

“Jo, já vím,” usmál se po holywoodsku a mě z toho zabolelo v žaludku a jako blesk to sjelo až TAM. Tam dolů, vážně. Byla jsem z toho v šoku a nevěděla jsem, co si s tou vteřinovou zkušeností počít, takže jsem na něj zase zírala jako idiot. Proboha, měla bych se sebou něco dělat. Jsem přece plnoletá, vybírám si vysokou školu, během školního roku odmaturuji…

Naštěstí pokračoval sám: “Potřeboval bych nějaký Sparksův román.”

Okouzlení bylo totam. “Ale fuj!” Nečetla jsem nic přeslazenějšího než Zápisník jedné lásky. Další knihy už šanci nedostaly. Byla jsem romantička, ale mělo to své meze. 

Věnoval mi o něco širší úsměv než předtím a tvář mu ozdobily dolíčky. “Asi mě to nepřekvapuje. Ale samozřejmě to nechci pro sebe. Je to dárek k narozeninám.”

“Jasně,”přimněla jsem svět za závěsem k profesionálnímu chování. “Chceš filmovou úpravu, nebo nějakou běžnou?”

Evidentně mi nerozuměl, jelikož jeho milý úsměv trochu pohasl a oči mu začaly těkat po místnosti. Chytila jsem ho tedy za loket a vedla ho o dvě uličky dál do části s romantikou. Venku vládlo typické březnové počasí, přesto byl oblečený jen v jarně zeleném tričku s krátkým rukávem, zatímco bundu si ležérně přehodil přes druhou ruku. Jeho kůže se mi propalovala do prstů. 

“Některé Sparksovy knihy byly zfilmovány, proto vychází jak v běžné, tak ve fotografické obálce.”

“Jo tak!” zíral nerozhodně na různobarevné hřbety a ještě barevnější přebaly. “Co by sis vybrala ty?” 

“Jinýho autora,” neodpustila jsem si malý kousanec. “Ale když to musí být Sparks, šla bych to normálního vydání. Narozdíl od těch filmových mě neokrádají o vlastní představu o podobě hrdinů.” Řekla jsem to nahlas? Jak hluboké… “Až se rozhodneš, nezapomeň zaplatit,” zavtipkovala jsem a šla si po svých. 

Zatímco jsem se stavila ve skladu pro hromádku knih na doplnění a roznesla je po prodejně, myslela jsem na slunce, které z toho kluka sálalo. Už vím, jmenuje se Petr! Právě zaplatil kdoví za co a nesl si bílý balíček. Ke mně. 

“Něco jsi vybral?” zeptala jsem se přihlouple. Jistě, že něco vybral. 

Usmál se a přikývl. Proboha, ať se na mě nesměje. Třepe se mi to v žaludku a bolí to. A nebo jo, ať to dělá. 

“Nechtěla bys třeba někam zajít, až tu budeš hotová?”

Hotová jsem byla. Z něj. Co to říkal? Že se mnou chce někam zajít? Můžu omdlít?

“Já vlastně ani nevím, kolik je hodin,” řekla jsem překvapivě tiše a snažila jsem se nedívat do podmanivých  modrých kukadel. Spláchly by mě jako surfařova vlna. Možná jsem nebyla Sněhová královna, jen jsem nebyla připravena něco cítit. Možná Ondřej otevřel nějaké mé stavidlo. Stavidlo na city?

“Půl pátý.”

Půl čeho? Jo, jasně! “Tak to bych mohla za půl hodiny.” Aleluja!

“Fajn. Za půl hodiny tě budu čekat venku,” zadíval se na mě pobaveně zpod dlouhých řas a odešel. 

***

Když jsem vyšla z obchodu, stál na ulici asi třicetiletý muž s rukama v kapsách a díval se přímo na mě. Nezaujaly mě na něm obyčejné světlé džíny, ani bílé triko, které ho nemohlo dostatečně zahřát, ale třpytivý bronzový nádech v jinak blonďatých mírně kučeravých vlasech. Kdoví proč jsem chvilku nebyla schopná odtrhnout od něj oči a udělat krok vpřed. Pak se objevil Petr a já potřásla hlavou a vydala se po jeho boku do sklepního koktejlbaru kousek od knihkupectví. Vybrali jsme si vysoký stolek v zadní části, kde bylo mírné přítmí, a objednali si červené víno. Věděla jsem, že budu líznutá a ukecaná, ale co už!

“Takže, znáte se s Ondrou dlouho?” zeptal se Petr a poděkoval servírce za víno. 

Ne, že bych se o Ondřejovi chtěla bavit. Choval se jako hajzl a děvkař. Ale byl jediným pojítkem mezi námi. Upila jsem trochu vína. “Věčnost. Když nám bylo pět, nastěhovali se jeho rodiče do bytu naproti a od tý doby jsme spolu přetrpěli veškerou školní docházku. Jeho táta odešel, objevil se jiný, ale Ondřej bydlí pořád na stejným místě.” 

Petr přikývl a promnul si zadní část krku. “Takže nerozlučná dvojka?”

“Já ani nevím,” přiznala jsem. “Beru ho jako nedílnou součást svýho života, ale poslední dobou mi leze na nervy. Je samá holka.” Proč mě to jen štvalo? Každým dnem víc a víc...

Pousmál se a v očích mu zaplálo. “Jako moje sestra?”

Zamrkala jsem a stočila ústa do o, ale nevydala ze sebe žádný zvuk. Co mi uniká?

“Ta holka, která na Ondru křičela před gymplem, je moje sestra Anna,” objasnil a ve mně by se krve nedořezal. Ta blondýna?

“Proboha. A Ondřej to ví?” vydechla jsem nakonec a donutila jsem se neuhnout pohledem. Očekávala jsem výčitky, odsouzení, znechucení, ale Petr stále vypadal spíše pobaveně. 

“Určitě ne. Neviděli jsme se roky a náš poslední rozhovor tomu nenasvědčoval.” Z toho rozhovoru jsem si toho popravdě moc nepamatovala. “Nic si z toho nedělej, Veru. Anna trpí na talentovaný lidi; vidí to doma. Byla na jeho vernisáži, mluvila tam s ním, přišla s hlavou v oblacích. Řekl ti o ní něco?” 

“Řekl jen, že je chytrá,” odfrkla jsem si. Taky prohlásil, že Anna ví, že jsme kamarádi. Asi mě na té vernisáži viděla. Bylo mi to líto, protože můj děvkařský soused to s ní na vážno nepochybně ani nezkusil. Anebo ji během Vánoc oblboval milostnými smskami a se začátkem pololetí se rozhodl, že má dost? Hlavou mi běželo, jak teď asi před Petrem vypadám a dopřála jsem si pořádný lok vína. Bylo trpké jako mé myšlenky. 

“Nemusíš si s tím dělat starosti,” konejšil mě, avšak propaloval se do mě modrýma očima. Když jsme koukali na Hru o trůny, Ondřej mi sdělil, že modrý plamen má vyšší teplotu než plamen žlutý. “Hádám, že by stejně neměla šanci.”

“Proč si to myslíš?”

Zasmál se – zase tak sluníčkově a zamyšleně naklonil hlavu ke straně. “Viděl jsem vás přece. Viděl jsem, jakým způsobem tě líbal.” 

“Jak mě líbal?” Vážně jsem se ho na to zeptala? Nejsem tak náhodou stejně pošahaná jako Ondřej? Navíc jsem se k Petrovi důvěrně naklonila. Až moc blízko. Přesně jako Ondřej, když kolem něj vířily šedé stíny. 

Sklonil se, až se špičkou nosu dotkl mého a vydechl: “Láskyplně.” A pak jsme oba zavřeli oči a naše rty se spojily. Byl to nenasytný polibek. Pálil mě na rtech, jeho horký dech mi žhnul v ústech a v žaludku mi rozdmýchal uragán. Troufalý dotek jeho jazyka mě připravil o rozum. Zatímco s Ondřejem jsem byla doma, s Petrem jsem navštívila neznámo. Nedokázala jsem říct, co bylo lepší. Obtočila jsem mu paže kolem krku a přitáhla si ho na hruď. Chutnal sladce. Naše jazyky na sebe dál hladově narážely a ústa se oddalovala jen proto, abychom se mohli nadechnout a pokračovat. Petrova sestra tu nebyla, takže nás nikdo nezarazil a vypadalo to, že ani jeden z nás nechce přestat. Vůbec to nedávalo smysl. 

“Páni,” vydechl Petr a mně se trochu pročistily myšlenky. Potřásla jsem hlavou zmámenou nebývalou touhou a otevřela oči. Ve tváři měl divoký výraz a já asi taky. “To bylo hodně dobrý.”

A to nevěděl, že v mém případě se jednalo teprve o druhý pokus. Třeba je to moje superschopnost, pomyslela jsem si namyšleně. Ale vážně: čím to bylo, že mě po tak dlouhé době chtěli líbat dva lidé po sobě? Předtím jsem nikomu nedovolila ani obyčejnou pusu – a kdo ví, jestli o ni někdo stál. “Proč jsi to udělal?”

Stočil planoucí pohled někam za mě, ale stále jsem se pažemi opírala za jeho krkem a on mě držel za boky. “Nevím. Normálně takhle nereaguju, věř mi.” 

Andrea Marino to dělá běžně. V tu ránu ve mně vzplanul vztek a měla jsem chuť zeptat se Petra, jestli nechce pokračovat, ale působila bych jako lehká holka. Tak jsem ho jen letmo políbila na hladce oholenou tvář a odtáhla se. Voněl jako skořice. Bylo to vzrušující, ale vůbec jsem ho neznala a najednou jsem si nebyla jistá, že chci kluka, ani jestli se mi líbí blonďáci. Třeba to bylo vínem; nebyla jsem zvyklá pít. 

“Ehm,” otočila jsem se na svou skleničku Rulandského modrého. “Ty jsi taky v maturitním ročníku? Co chceš dělat potom?”

“Hlásím se na HAMU,” odpověděl. Zmatenému mozku chvíli trvalo, než zkratku dekódoval. “Hraješ na housle!” vylovila jsem z hlavy a nadšeně jsem se na něj otočila. 

S pobaveným úsměvem přikývl a mně se trochu ulevilo. “Příští týden bych měl v ZUŠce hrát pár skladeb, který cvičím na přijímačky. Někde tu mám program,” začal se chaoticky hrabat v kapsách. Po chvíli vylovil přeložený papír. “Je to spíš pro rodiče, ale tentokrát nemůžou. Tak kdybys neměla nic na práci…” pokrčil rameny a stydlivě se usmál. Tenhle typ úsměvu jsem neznala. 

Přikývla jsem a strčila papír do batůžku. Na kabelky mě nikdy neužilo. 

Zadíval se mi do očí a řekl tiše: “Budu muset jít.” Nedokázala jsem poznat, jestli je mu to líto, nebo se těší, až bude pryč. 

“To je v pohodě.” Skutečně jsem byla v pohodě. Druhé líbání ve mně nezanechalo takový zmatek jako to první. Možná proto, že ho nepřerušil hysterický křik. 

Petr zaplatil a chvatně jsme se rozloučili. Já šla na toalety a několik minut jsem na sebe zírala do zrcadla. Vážně se mi přihodila taková nereálná věc? Nevypadala jsem jinak a přesto jsem si připadala hezčí. Hladká pleť mi matně zářila, polodlouhé bronzové vlasy mi padaly přes levé rameno a v hnědých očích se usadila sebejistota. Když jsem pak vyběhla na chladnou ulici, chtělo se mi poskakovat. Cítila jsem se lehká jako pták; něco mě nutilo roztáhnout neexistující křídla a vznést se do oblak. Narovnala jsem se v ramenou a z tváře mi nemizel lehký úsměv. Pochopila jsem, jak mocné je poznání, že někomu imponujete, a to bez ohledu na to, zda je to oboustranné, nebo nikoliv.