Temná Bouře:4) Záchrana v Loundoulienu

Anotace: Jediné místo, kam můžou uniknout je Loundoulien, zem elfů, ale to, co tam najdou, je znepokojí. Nic není takové jako ve vzpomínkách...Ale snad se najde záchrana.

Procházeli mrtvou zemí. Aimurovi se šlo těžce. Nechtěl opustit své blízké, nehledal nový život a přesto byl k Teřné hoře čím dál tím víc vzdálenější. Je jen jediná šance, že pomůžou elfové. Jarin má stejně namířeno do jejich země. Aimura půjde s ním a požádá je. Musí mít obrovské vojsko a všichni elfové jsou dobří bojovníci.
„Sledují nás,“ probudil Aimuru elfův šepot. Chlapec vyděšeně koukal.„Jdou po tvé stopě, musíme vyrazit dál.“
Aimura nemluvil. Rychle vstal a sebral své věci. Až se zpožděním mu docházelo, co se to děje.
„Takže moje vesnice je...“ ptal se. „Je. Jsou živí?“
„Nevím,“ řekl jen Jarin.
Chlapcovo srdce začalo znovu bušit a chtělo se vrátit, ale Jarin ho táhl pryč. Běželi.
Zastavili se až v lesíku na vysokém kopci, odkud bylo dobře vidět. Jarin si neuvědomil jakou chybu udělal. Uvěznil se v pasti. Zatímco chlapec nabíral síly, sledoval elf kraj kolem. Jeho citlivé uši se nedaly obelhat tichem. Slyšel našlapování koní, pronásledovatelé byli blízko.
Blíž než si myslel. Jednoho uviděl hned pod kopcem, jak pomalu projížděl a koukal kolem sebe. Na hlavě měl přilbu, na těle pláty brnění a hnědé kimono a u pasu se mu houpala katana a wakizaši, dva meče.
Když konečně zmizel, vrátil se Jarin k Aimurovi a vyrazili na cestu. Slezli prudký kopec a pospíchali pryč. Jarin vůbec nemluvil a chlapec se neptal. Elf moc dobře věděl, kam jedině můžou utéct. Pamatoval si tento kraj z dětství.
Chlapec ještě nic neslyšel, ale Jarin ano. Věděl, že jsou jim v patách, a tak ještě přidal na tempu. Občas museli zastavit, protože chlapec už dál nemohl, ale nikdy to nebylo zbytečně dlouho. Jarin nevěděl, jak je to ještě daleko, ale byla to jejich jediná záchrana.
Pak konečně v dálce uviděl obrovské stromy. Aimura v té chvíli viděl jenom tmavě modrou siluetu na obzoru. Jenže elf viděl, že na těch stromech nejsou skoro žádné listy. Znepokojilo ho to, ale nepřestával doufat.

Od lesa už je dělil jen lán louky. Zůstávali ve skrytu lesa, Jarin nechtěl padnout samurajům do náruče. Stejně nezbývalo nic jiného než se odhodlat a vyběhnout.
Utíkali. Každý sám za sebe. Přesto by elf Aimuru neopustil ani v tom nejhorším. Byl připraven použít šípy, co se mu houpaly v toulci na zádech. Stejně tak chlapec by už neopustil dalšího svého přítele a radši by sám padl s katanou pevně sevřenou v ruce.
Jarin se ohlédl a spatřil jezdce uhánějící za nimi.
„Poběž!“ zařval na Aimuru.
Byli už tak blízko záchraně. Jarin už byl v lese, ale ještě se ohlédl. Aimura to nestíhal. Elf vytáhl šíp a napjal tětivu. Netrefil ale přesně. Šíp skončil zabodnutý v brnění na samurajově rameni, nejspíš prošel jenom slabě. Vystoupil ze skrytu lesa a zamířil znovu. Samuraj spadl k zemi, šíp mu trčel z obličeje, a kůň samotný hnal dál.
Aimura se dostal do skrytu lesa a utíkal dál. Jarin běžel za ním, ale ještě jednou se zastavil a ohlédl se. Samurajové zůstali s koňmi stát na louce. Nemýlil se, do Loundoulienu se za nimi neodváží.

Na Jarina dopadal smutek, čím víc toho z Lesa viděl. Ubíralo mu to sil, a tak se rozhodl, že dnes už dál nepůjdou a najdou si úkryt.
„Vždyť nás najdou,“ rozčiloval se Aimura. „Musíme jít dál.“
„Nenajdou, věř mi,“ řekl posmutněle elf.
„A to jako proč?“ divil se chlapec. „Mají koně, doženou nás, Jarine.“
„Nedoženou, protože sem vůbec nepůjdou,“ stál si elf za svým. „Tohle je Loundoulien, zem elfů, tady jsme v bezpečí.“
„Vidíš tu snad nějaký elfy?“ nesouhlasil Aimura. „Není tu nic, stejně jako jinde.“
Jarinovi se zalily oči slzami. Chvíli jenom koukal na jihovýchod, kam mířili.
„Myslíš, že ještě někde existuje život?“ řekl pak.
„Určitě,“ řekl s nadějí chlapec.
„Tohle je Loundoulien. Les,“ řekl s bolestí v hlase Jarin. „Zem elfů...a je to tu mrtvé, stejně jako všude jinde. Přežilo ještě něco? Někde.“
Aimura neměl slov, co když měl elf pravdu a pomoc už nebyla nikde, co když už bylo pozdě?
„Ale oni sem nevkročí, cítí respekt, snad se bojí, a to mi dává naději,“ pravil pak elf. „Ale bojím se...“

Ulehli do zákrytu velkého balvanu. Chlapec usnul rychle, ale elf se trápil myšlenkami, co se to tu stalo. Děsil se, že elfové už možná nejsou. Skrz větve holých stromů bylo vidět nebe, ale hvězdy mu nedávaly odpověď. Měsíc zářil, ale také mlčel.

Elfovi uši, pak něco v dálce uslyšeli. Nevěděl, jestli se má radovat nebo spíš bát. Zvuky přicházely z jihu a samurajům utekli na západě, což znamená, že to je něco jiného.
Pak poznal, co to je. Z celého lesa se postupně ozývalo vití vlků. Byli všude kolem. Byl šťastný, to elfové budou jejich pány.
Aimura se probudil.: „Jarine, co to je?“
„Naše záchrana,“ řekl šťastně elf.