Hydroponic town XII.- Bílé nebe bez oken

Anotace: ...něco tu nehraje, něco tu nesedí, kde je všechno staré okolí?...

Podél zdí padaly vodopády, které mizely v mlze prostoupenou střepy vody hluboko dole. Uprostřed haly levitovaly obrovské kvádrovité bílé budovy, které byly doslova obsypány vchody a různými tunely.

,,Následujte mě!" řekl muž a stoupl si na prosklenou desku. Joshse postavil na druhou a čekal, co se bude dít. Měl stále ještě vyražený dech z toh neznámého prostoru. zdálo se mu, jako by to nebylo z tohoto svět. Rozhlížel se okolo sebe a nevěřiál svým očích. Náhle se deska pod jeho nahama pohla a vznesla se do vzuchu.

,,Co to je?!" vyděšeně řval na muže.

,,Následujte mě!" řekl muž a odletěl na desce směrem k těm kvádrům.

,,A jak to mám asi udělat?!" řval na něho Josh, ale muž ho už neslyšel. balancoval tam na desce a ustavičně se štípal rukou, protože si nepřipouštěl, že by to mohlo být skutečné. Copak někdo někdy viděl muže surfujícího na skle vzduchem v obrovské kouli s vodopády a statisíci vchodů a tunelů?

,,Joshi?" ozvalo se za jeho zády. Ani se nemusel otáčet, aby poznal, že na něho mluví Cristinne, dlouholetá kamarádka s pihatým nosem a pověstnými růžovými ponožkami.

...Otočil se...

...a spatřil menší dámu s brýlemi, červenými vlasy a mírně zvrásněným čelem.

,,Cristinne?" zeptal se opatrně Josh.

,,No ahoj ,Joshi, vypadáš pořád stejně. Člověk by řekl, že se u tebe zastavil čas." řekla a mrkla na něho okem, jako by to měl být pravda.

,,Ehm, ty vypadáš, no...taky pořád stejně." řekl a doufal, že jeho přetvářka příliš nebije do očí.

,,Ale prosím tě, každý rok nová vráska. jsem jako strom s letokruhy, spočítáš je a víš, kolik mi je." smála se vlastní kritice. Josh jen tak letmo pohlédl na její čelo a s hrůzou zjistil, že jich je mnohem víc než dvacet jedna, což byl její věk...teda aspoň dřív.

,,promiň, je to trapná otázka, ale kolik ti vlastně je?" zeptal se nenápadně Josh.

,,za dva měsíce 38, ty máš teda paměť. pamatuješ si aspoň vlastní věk?" pronesla řečnickou otázku se smíchem. Jenže tato zdánlivě prostá otázka nadělala Joshovi velké starost. Naštěstí rychle zaimprovizoval a vypočítal si svůj věk, aby to sedělo.

,,...Prosím tě, takový primitivní otázky, samozřejmě 39, takovej sklerotik zase nejsem." odpověděl Josh s připitomělým úsměvem, který zastíral jeho strach, hrůzu a znepokojení.

,,Prosím tě, jak se to ovládá?" zepal se pak Cristinne, když uviděl, že taky stojí na té prosklená desce.

,,A pak že nejsi sklerotik, vždyť jsis tím musel letět už aspoň stokrát." smála se Cristinne. Pak se trochu uklidnila a řekla mu:,, Je to jako surfování nebo lyžování,na jakou nohu přeneseš váhu, tam letíš. A pokud chceš dopředu, stačí se nahnout. Je to lehký." řekla, rozloučila se a odletla kamsi pryč. Josh byl dost zmatený. Vždyť vůbec nevěděl, kde to je a co se stalo. Kde jsou stromy, zvířata, půda a nebe? podíval se nad sebe, ale místo modré oblohy spatřil jen obrovskou bílou kopuli bez oken. Teprve tehdy si uvědomil, že žádné okna nebo výklenky neviděl. Všude jen dokonale hladké bílé stěny.