HP-Nový svět: Kapitola 1

Anotace: A jsou tu prázdniny. Harry se seznamuje se svým dědictvím...

Kapitola 1: Dědictví

To dědictví nejprve nechtěl vůbec přijmout. Z představy, že by měl žít v Siriově domě, se Harrymu dělalo špatně, ale když viděl, jak Remus Lupin dům na Grimmauldově náměstí 12 upravil, změnil názor. Teď když už byla ochrana jeho matky bezpředmětná, moc se u Dursleyových nezdržoval a jakmile Brumbál vyřídil všechny formality ohledně dědictví, přesunul se do Londýna. Skoro by čekal, že se mu po smrti Voldemorta uleví a bude se radovat, že je konečně po všem, že smrt jeho rodičů byla pomstěna, ale místo toho ho sžíral smutek a pocit viny. Sirius je mrtvý a ta šílená Bellatrix Lestrangeová na svobodě, stejně jako mnozí další a to jen kvůli tomu, že v loňském školním roce tak hloupě sabotoval Snapeovi lekce nitrobrany. Takže ano Pán zla byl sice poražen, ale Harry věděl, že ještě není po všem, ne dokud jsou jeho příznivci, rozzlobení, zoufalí a agresivní na svobodě.

„Jsi v pořádku Harry?“ zeptal se Remus Lupin a on si uvědomil, že pořád ještě stojí v chodbě toho velkého prostorného domu s kufrem v ruce.

„Jo promiň, jen jsem se zamyslel.“ Řekl a nechal se odvézt do jedné z ložnic v patře, ze které Lupin udělal jeho pokoj. Dům už nebyl zdaleka tak temný a zatuchlý jak si Harry pamatoval. Místo toho byl světlý, prostorný a velice vkusně zařízený. Jenom jeho pokoj vymalovaný v pomněnkových odstínech byl větší než u Dursleyových kuchyně a obývák dohromady.

„Kdyby ti cokoli z toho nevyhovovalo, můžeš si to zařídit podle svého.“

„Ne vlastně se mi to líbí. Jen bych sem rád nějak zavedl elektřinu, asi jsem si na to příliš zvykl.“ Harry se na svého učitele a přítele vlkodlaka omluvně usmál.

„Jsem si jistý, že to nějak vymyslíme. Teď bychom měli jít do jídelny, Krátura bude podávat oběd.“ Tak na to si bude muset Harry ještě zvyknout. Nebyl zvyklý mít domácího skřítka, který by se o něj staral a teď zdědil zahořklého a nazlobeného Kráturu.

„Děkujeme Kráturo bylo to výborné“ pochválil skřítka, jakmile dojedli hovězí rostbíf, což bylo oblíbené jídlo ve Velké Británii.

„Rád bych aby sis zařídil jeden z horních pokojů pro sebe, rád ti s tím pomůžu, když bude třeba.“

„To Krátura nemůže přijmout, pane, to se pro domácího skřítka nehodí, aby měl vlastní pokoj.“

„Mě je jedno jestli se to hodí nebo ne, prostě chci, abys měl svůj pokoj s ložnicí, koupelnou, prostě se vším co bys mohl potřebovat. Ten dům je na to velký dost. Kdybys s tím potřeboval pomoct, přijď za mnou, nebo tady za Remusem, teď můžeš jít.“ Harry použil tón, který nesnesl odporu a viděl, jak Remus Lupin souhlasně pokýval hlavou.

„Myslím, že tím sis ho získal.“

„To doufám.“

Později odpoledne, když Harry seděl u hořícího krbu, který si bezmyšlenkovitě zapálil kouzlem Incendio, a jen tak přemýšlel o svých nočních můrách, které ho trápili od smrti jeho kmotra, za ním přišel Albus Brumbál. Požádal tedy Kráturu o šálek čaje a tázavě se zahleděl na stříbrovlasého ředitele.

„Rád tě vidím Harry. Přinesl jsem kompletní soupis tvého majetku, včetně stavu všech tvých trezorů u Gringottových.“

Harry si od něj vzal podávaný dokument a nemohl uvěřit svým očím. Měl teď tolik peněz, že by hravě strčil do kapsy Malfoye a celou jeho rodinu. Přesto si nebyl úplně jistý, zda o ty peníze vůbec stojí. Brumbál zřejmě vycítil jeho rozpaky, proto řekl:

„Je to tvoje, záleží jen na tobě, jak s tím naložíš. Jestli si to necháš, nebo to rozdáš či investuješ, můžeš si to v klidu rozmyslet. Já jsem za tebou ale přišel ještě z jiného důvodu, chtěl bych tě o něco požádat.“

To Harryho překvapilo, ale nedal to na sobě znát.

„A o co pane?“

„Tohle je teď tvůj dům, a pokud jej chci i nadále využívat jako hlavní štáb Fénixova řádu, potřebuju tvůj souhlas. Přišel jsem tě o něj požádat, nicméně pokud mi ho nedáš, pochopím to. Koneckonců mám taky jistý podíl viny na tom, co se stalo.“

Harry si moc dobře vzpomínal, jak vyváděl po souboji na ministerstvu v jeho pracovně. Byl kvůli smrti Siriuse naštvaný na celý svět a nejvíc sám na sebe, i když ostatní ho pro něj z nepochopitelných důvodů považovali za hrdinu.

„Nemám nic proti tomu, když ho budete dál využívat. Vy i profesor Lupin, může tu zůstávat, jak bude potřebovat. Tenhle dům je velký dost.“ Odpověděl Harry, ale nedokázal se na Brumbála podívat přímo.

„To je od tebe velkorysé Harry, vzhledem ke svému, řekněme postižení to nemá lehké. Nabídl jsem mu zase místo učitele OPČM, i když sám vím, že mě čeká uklidňování znepokojených rodičů.“

„A co bude teď, pane? Vím, že ještě není konec.“ Zeptal se Harry na to, co mu dělalo největší starosti.

„Teď už to není tvoje válka Harry, ale myslím, že máš právo vědět, co se děje. Přívrženci Pána zla jsou rozzuření, proto očekávám, že budou dělat problémy. Pověřil jsem Severuse, aby dal dohromady kompletní seznam všech, co jsou ještě na svobodě a jakmile ho bude mít, svolám schůzi a rozhodneme co s tím. Ale neboj se, určitě to nenecháme jen tak, bude to těžké, ale postupně znovu nastolíme mír a vybudujeme nový svět. Ty si s tím ale nemusíš dělat příliš velké starosti, můžeš se soustředit pro změnu na studium.“

Brumbál zněl tak přesvědčivě, že mu Harry dokonce uvěřil, i když úplně nesouhlasil s tím, že už to není jeho válka. Teď to byla pro změnu Siriova smrt, co ho nutilo bojovat, dokud bude po světě běhat třeba jen jediný smrtijed. Na druhou stranu, by se pauza hodila, proto přeci jen doufal, že se přes prázdniny nic nestane. Alespoň už ale věděl, že na to nebude sám jako v případě Voldemorta, protože i když měl na své straně velkou část kouzelnického světa, zničit ho mohl jedině on. To že se mu to konečně podařilo, mu stále připadalo jen těžko uvěřitelné.