HP-Nový svět: Kapitola 15

Anotace: První famfrpálový zápas, Snapeův problém a odhalení nové schopnosti u Elisabeth

Kapitola 15: Znamení zla

Toho rána se na Bradavické pozemky snášela mlha. Konec října. Byla mizerná viditelnost. Harry Potter si v šatně nasadil kapitánskou pásku a předstoupil před svůj tým. Nebyl nervózní. Už dávno ne. Krátce promluvil o soupeři a taktice. Slabinou Havraspáru byl brankář a jejich kapitán Roger Davis si toho byl dobře vědom, takže bude potřeba hodně střílet. Žádná opatrná hra. Nejnebezpečnější byla Cho Changová, velmi univerzální chytačka zvyklá pomáhat svému týmu, čehož se dalo využít. Harry věřil, že si s ní poradí.

Harry na své brýle seslal anti zamlžovací a ohřívací kouzlo. Na hřišti si pak podal ruku s Rogerem. Míče byly vypuštěny, madam Hoochová zahájila hru. Nebelvírští na nic nečekali a hned se začali hrnout do útoku. Harry křižoval hřiště, hledal očima zlatonku a přitom poslouchal komentář Colina Creeveyho, který se ani tady neobešel bez svého fotoaparátu.

Ze strany Nebelvíru se nejednalo o nijak opatrnou hru. Havraspár se musel od začátku hodně bránit, naopak Ron na druhé straně příliš mnoho práce neměl, což byl pro něj na rozehřátí ideální stav. Jejich tři střelkyně se činily, a přestože Elisabeth hrála poprvé na ostro, sama dala několik gólů a připravila několik šancí. Ve druhé polovině zápasu Havraspár trochu přitvrdil a Ron se musel hodně ohánět.

Když Harry poprvé spatřil zlatonku, už měli slušný náskok. Cho Changová letěla těsně za ním, ale neměla šanci. Harry se stihl vyhnout dvěma potloukům a díky tomu, že se třetím si poradili jeho odrážeči, zlatonku chytil na první pokus. Zápas tak skončil výsledkem 280/120 pro Nebelvír.

„Byli jste skvělý! Příště nás čeká Zmijozel. To už nebude tak snadné, takže hodlám posílit tréninky.“ Pokusil se Harry překřičet radostné veselí v šatně. Nebyl si jistý, zda úspěšně.

*********************

Ředitel koleje by měl být pro své studenty učitelem, vzorem ale také rádcem a přítelem. Vždyť onen dlouhý čas bez přítomnosti rodičů se musí někde projevit. Ať už na psychickém stavu, školních výsledcích, nebo bezradnosti v řešení problémů. Prostě musí. Severus to věděl a rozhodně své povinnosti v tomto směru nezanedbával. Snažil se být pro své hady vším, co zrovna potřebovali, aniž by je soudil. Na to neměl právo. Nikdo nemá právo nikoho soudit, pokud neprožil jeho bolest, neřešil jeho problémy.

Právě teď před ním seděl jeden z jeho studentů. Draco Malfoy měl v očích strach, o tom nebyl pochyb.

„Jestli máte hodně práce, mohu přijít jindy.“

„Nic co by nesneslo odklad. Tak prosím, poslouchám.“ Vyzval ho Severus. Vlastně žádnou důležitou práci neměl, byla to záminka, aby nemusel na famfrpálovém hřišti sledovat zápas, který ho nijak nezajímal. Malfoy na tom byl buď stejně, nebo byl jeho problém tak velký, že na famfrpál neměl myšlenky. To Severus dokázal pochopit. Pokud nehrála jeho kolej, byla pro něj ztráta času chodit na tribunu.

Draco váhal. Evidentně si tím, co chce říct, nebyl jistý. A tak ho Severus popostrčil:

„ Má pracovna vždy byla a bude místem, kde smíte hovořit o čemkoli, a nikdo vás nebude soudit. Tak povídej Draco. Co se stalo?“

„No jde o současnou situaci. Bellatrix verbuje smrtijedy a ohledně toho že můj otec udělal, co udělal, mám prostě strach, že se k ní budu muset přidat. A nejen já, jsou tu i další. A Merlin ví, že nebudeme mít moc na výběr. Do toho vaše úloha v celé věci…no všichni ví, že proti nim teď vystupujete otevřeně. Staví nás to do obtížné pozice, nikdo vás nechce zklamat, ale mi prostě nevíme, co máme dělat, když se to stane.“ Draco mluvil překotně, ale Severus rozuměl, co tím myslel.

„Chápu. Myslím ale, že dokud nemáte znamení a chrání vás tento hrad, nebude to mít Bella snadné, aby se k vám dostala. Uvědomuji si, že je to pro vás poněkud obtížná situace, nicméně mne nemůžete zklamat. Nesoudím vás.“ Odpověděl Severus mírně.

„Ale vy znamení máte.“

„Ano to mám.“

„Co budete dělat?“

„Vzdorovat jak nejdéle to půjde. Bella mé loajalitě nikdy příliš nevěřila a teď ví, že se nemýlila, takže špionáž již nepřichází v úvahu.“ Severus se snažil, aby to znělo přesvědčivě, ale sám neměl tušení, jestli vůbec dokáže vzdorovat. Tu bolest, když Temný pán volal, měl ještě v živé paměti a nebyl si jistý, jak dlouho to vydrží.

Bellatrix jako by to věděla, protože ještě toho dne, zrovna když se chtěl přesunout do svých soukromých komnat, ucítil Severus znamení. Volala ho. V rychlosti přivolal z věšáku hábit, vklouzl do něj a vyšel z pracovny. Nešel však za ní. Měl s Albusem dohodu a tu hodlal dodržet.

*********************

 V Nebelvírské věži ještě stále probíhala oslava po vyhraném zápase. Harry s Elisabeth náhle pocítili touhu se vytratit a být chvíli sami.

Zrovna se jen tak procházeli, když na chodbě potkali Severuse Snapea. Ve tváři měl zvláštní výraz a držel si levé předloktí. Znamení. Něco se stalo. Pomyslel si Harry.

Elisabeth se zastavila přímo před ním a lehce ho chytila za paži, aby ho přiměla věnovat jí pozornost.

„Co je vám pane Profesore?“ On nejen že neucukl, jak bylo jeho zvykem, ale dokonce jí i odpověděl:

„To Bella. Má poněkud zvrácený smysl pro humor. Rozhodla se, že mne bude mučit přes znamení zla.“

„Hm mě to nepřijde moc vtipné. Myslím pane, že byste to měl oznámit řediteli.“ Ozval se Harry.

„Skutečně? A kam si myslíte, pane Pottere, že právě teď jdu?“ Harry jen pokrčil rameny a rychlým krokem ho i s Elisabeth následoval. Pokud měl Snape něco proti tomu, aby šli s ním, nedal to nijak najevo. Prostě pokračoval rázným krokem k ředitelně a jich si nevšímal. Zřejmě měl dost starostí sám se sebou, natož aby řešil dva neposlušné nebelvíry. 

O chvíli později už Harry pozoroval dění v ředitelně. To čeho byl svědkem, upoutalo jeho pozornost dokonale. Bylo nad slunce jasné, že Snapeův problém se bude muset nějak vyřešit. A to rychle. 

„Pokud urychleně na něco nepřijdeme, domnívám se, že z toho brzy zešílím. A to bychom jistě nechtěli.“ Říkal právě Severus Snape a bylo na něm vidět, že se musí hodně ovládat, aby zůstal v klidu sedět.

„Pracuji na tom, ale pokus o změnu tvé magie si nechávám až jako poslední možnost. Musíš být trpělivý Severusi.“ Odpověděl Brumbál mírně a pak se k Harryho překvapení ozvala Elisabeth.

„Tedy není to trvalé řešení, ale možná bych vám mohla pomoct. Dejte mi ruku pane Profesore…Prosím.“ Dodala, když viděla, že se k tomu Snape nemá. Ředitel se sice zatvářil zmateně, ale přikývl. Snape tedy obezřetně vyhrnul rukáv a odhalil levé předloktí se žhnoucím znamením. Tvářil se ostražitě jako by trochu bojoval sám se sebou. Přesto si však zachoval svůj stoický klid, když Elisabeth zlehka položila dlaň na znamení zla. Zavřela oči, ve tváři soustředěný výraz. Harry nechápal, na co se dívá, ale neřekl nic, aby nenarušil soustředěné ticho. Po několika dlouhých vteřinách, nebo to možná byli minuty, se výraz profesora lektvarů změnil s ostražitého na udivený.

„Slečno Carlisleová, nemám sice nejmenší tušení, jak jste to udělala, ale bolest je pryč.“ Elisabeth ruku stáhla. Vypadala trochu unaveně, ale v pořádku.

„Pane profesore, neměl byste…“ Větu nedořekla. Snape pochopil. Přivolal ze svých zásob povzbuzující lektvar a podal jí ho. Elisabeth mu jako poděkování věnovala svůj úsměv.

„Zvláštní. Opravdu zvláštní.“ Mumlal si mezitím zamyšleně Brumbál. Elisabeth se k němu otočila s vysvětlením:

„Nemoc nevyléčím, ale tišit bolest pouhým dotykem umím od mala. Takže se bojím, že až to bude Bellatrix zkoušet příště, bude to to samé.“

„Slyšel jsem, že některé víly měli tuto schopnost.“ Poznamenal Brumbál a než stačil ještě něco dodat, ozvala se znovu Elisabeth.

„Moje prababička byla víla. U nás v rodině se o tom moc nemluví, ale je možné že tuhle schopnost měla. Pomůže to nějak?“

„Mohla by tu být jistá šance. Albusi, myslíš že…“ tentokrát nedořekl zase Snape.

„Vílí krev, ano myslím. Je to sice vzácná přísada, ale možná bych jí dokázal sehnat.“ Harry sice neměl tušení, o čem ti dva mluví, ale bylo mu to vlastně jedno. Daleko víc ho teď zajímalo, co se dozvěděl o své přítelkyni. Jistě Elisabeth byla mimořádně krásná, neustále přitahovala pozornost chlapců, ale víla? To by ho ani ve snu nenapadlo. Jednu vílu sice znal, ale Billova snoubenka Fleur byla ve všech ohledech tak jiná.  Rozhodl se, že si o tom s Elisabeth při nejbližší příležitosti promluví.