HP-Nový svět: Kapitola 18

Anotace: Diskuze o Severusově zmijozelském triku a předvánoční výlet do Prasinek s nečekaným objevem

Kapitola 18: Blikotavka

Noc zvolna začínala ustupovat a Harry se pomalu probouzel do nového dne. Silná sněhová pokrývka venku mu znemožňovala ranní běh, tak si dovolil alespoň krátkou meditaci na srovnání myšlenek. To, co se stalo včera, už ho netrápilo. Bylo příjemné vědět, že v případě krajní nouze přeci jen dokáže nepromíjitelné kletby použít. Snape mu to dokázal. Lhostejné jakou metodou, důležitý byl úmysl a on mu chtěl pomoct. To Harry věděl a za to se na něj zlobit nedokázal. I kdyby dokázal, nic by to nezměnilo. Snape by to prostě přijal jako následek svého rozhodnutí. Takový prostě zmijozelové jsou a jakkoli je Harry nenáviděl, nemohl si pomoct. Tohle na nich bylo dobré.

„Ahoj Harry, už je ti dobře? Myslím kvůli včerejšku.“ Zeptala se Hermiona, hned jak dorazil na snídani. Všichni na sobě měli teplé mudlovské oblečení. Byla sobota a to znamenalo další návštěvu Prasinek.

„Jo už je mi dobře, jen mě trochu štve, že mi nedal ani možnost se omluvit, nebo alespoň říct, že ani já to nemyslel vážně.“ Tentokrát se ozvala Elisabeth, což Harryho ani v nejmenším nepřekvapilo.

„Víš Harry, myslím, že on o omluvu nestojí. To co se tehdy stalo, vnímá jako svou vinu a ponese si ji sebou celý život. Takhle to přijal a právě to z něj dělá dobrého člověka tak to respektuj a neber mu jeho vinu. Dokážeš to Harry?“

„Ano myslím, že dokážu, ačkoli víš co je na tom nejhorší? Že i přesto jak se ke mně choval, já už se na něj zlobit nedokážu. Mám na to svou teorii. Myslím že Voldemort by se o té věštbě stejně dozvěděl, byl přece mistr nitrozpytu. Myslím, že ani Snape by to před ním neutajil věčně i když on tomu možná věří. Navíc tím chtěl mou matku zachránit, prosil pro ni o milost. Prostě už ho nedokážu nenávidět, chápu ho.“ Jenomže tohle muži jakým je Severus Snape nikdy nesmíte říct. To už Harry pochopil také. Obdivoval jeho sílu čelit sám sobě, to mnoho lidí nedokáže. A ano, respektoval to. Nic jiného nebylo přijatelné.

„Mluv za sebe!“ odsekl nenávistně Ron a Elisabeth ho zavraždila pohledem, než se otočila zpátky k Harrymu. Chytila ho za ruku.

„Dospěl jsi. Navíc teď už chápeš, že svět není jenom černý nebo bílý a že každá mince má dvě strany. Jestli víš co tím myslím.“ A Harry věděl. Věděl to naprosto přesně. Pro něj tohle téma bylo uzavřené, ale čím dál víc získával dojem, že Ron by si o tom se Snapem promluvit měl. Vyříkat si to s ním tak jako Harry na začátku roku. Otázka zní jak ho k tomu přimět.

*********************

O čem už ale Harry vědět nemohl, byla skutečnost, že ho Severus pozoruje. Nenápadně hodnotil, jestli jeho včerejší trik přeci jen nezanechal na chlapci nějaké následky a jestli by přeci jen nebylo lepší s ním promluvit. On osobně už následky včerejšího Crutia dávno nepociťoval, ačkoli bylo překvapivě silné, ani neměl potřebu hovořit o tom, co si vzájemně řekli. Byl Zmijozel, pro něj to bylo irelevantní, ale nebelvíři byli jiní.

Jejich rozhovor u snídaně byl očividně vážný, ale když později ve společnosti svých přátel opouštěl velkou síň, byly Harryho oči veselé. Severus to poznal, tyhle oči neuměli lhát. Lily měla úplně stejné. Takže ano, naprosto definitivně Potter byl v pořádku.

*********************

Venku sněžilo. Zima zalézala pod kůži a Harry na sebe použil ohřívací kouzlo. Právě se domluvili, že v Prasinkách nejprve každý zvlášť vyřídí vánoční nákupy a pak se sejdou u Tří košťat na máslový ležák. Harrymu to vyhovovalo. Pozval přátele na vánoce k sobě a ještě neměl dárky.

„Nevíte někdo, proč s námi nešla moje záhadná sestra?“ zeptal se Ron zvědavě. Ginny se poslední dny chovala podivně tajnůstkářsky. 

„Ginny má rande Rone.“ Odpověděla Hermiona a tajně přitom mrkla na Harryho. Tak to přeci jen dokázala. Pomyslel si Harry, ale nahlas řekl:

„Hm, Ginny a Ernie, doufám, že jim to vyjde.“ Ron se pro své dobro raději zdržel komentáře.

Následujících několik minut probírali lekce přemísťování, které je čekali po novém roce. Harry se na ně zapsal taky, ačkoli ke zkouškám ho pustí až po dovršení plnoletosti, to znamená o prázdninách.

„Jsem z toho dost nervózní, co když mi to nepůjde?“ přiznal Ron a Harry ho napomenul.

„Rone, můžeš se přestat pořád strachovat? Kouzelníci se přece přemísťují odnepaměti a takhle to vypadá, jako by se moudrý klobouk spletl s tvou kolejní příslušností.“ Elisabeth se zahihňala, což zřejmě neměla dělat, protože Ron se od nich vzápětí uraženě odvrátil. Hermiona se nadechovala, aby se ho zastala, když v tu chvíli něco upoutalo její pozornost. Nad chroptící chýší se vznášela jakási jemná blikavá záře.

„Tak počkat, vidíte to taky?“ Hermionina otázka byla zbytečná, všichni zírali přímo na to. Bylo to až magicky krásné.

„Ano a cítím tady Brumbálovu magii. Proč?“ Ozval se Harry zamyšleně. Odpověděla mu Elisabeth.

„Řekl vám někdy, kam schoval ten krystal? Co když je právě tady?“

„Možná máš pravdu, nepůjdeme se tam podívat?“ navrhl Harry, ale Hermiona jeho nápad okamžitě zamítla.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Brumbál to dobře zabezpečil, cítím tady mocná ochranná kouzla. Přes ně se nedostaneme.“ Elisabeth i Ron jí dali za pravdu a tak o tom Harry přestal mluvit. Nemělo smysl to zkoušet. Jistě to tady Řád pravidelně kontroluje.

Vyřídit dárky Harrymu trvalo jen chvíli. Neměl v plánu to nijak přehánět, hlavní je, že budou všichni spolu. Tedy kromě Hermiony, která měla jet s rodiči lyžovat a Elisabeth. To ho mrzelo nejvíc, ale chápal to. Přišla o mámu a její táta by tak byl na Vánoce sám, což mu nechtěla udělat. Vánoce by měl člověk trávit s rodinou a on byl jediná rodina, která jí zbyla. A právě tohle Harry dokázal pochopit ze všech nejvíc, proto nenaléhal.

„Nezlobíš se, že jsem musela odmítnout tvou nabídku Harry?“ zeptala se, jakmile jim madam Rosmerta přinesla objednávku. Jejich přátelé ještě nedorazili. Prozatím tu byli sami dva. Harry se přinutil usmát. Nechtěl jí to stěžovat, ale chtěl k ní být upřímný.

„Proč bych se měl zlobit? Nebudu lhát, samozřejmě mě to trochu mrzí, ale vím, že je to tak správně. Měla bys být se svým tátou Liz. Mi dva se uvidíme po prázdninách, nebo můžete mezi svátky přijít na návštěvu. Rád tvého otce poznám.“ Elisabeth se natáhla přes stůl, aby ho vzala za ruku. Jemně stiskla. Tvářila se dojatě a Harry její stisk opětoval.

„Harry neumím ani říct, co pro mě tvá laskavost znamená.“

„Neříkej nic. Tady máš dárek a slib mi, že ho rozbalíš až na Vánoce.“ Řekl Harry vesele.

„Slibuju. A na návštěvu určitě přijdeme, táta z tebe bude nadšený.“ Teď už byla Elisabeth téměř rozjařená. Tak tohle se mi povedlo. Pomyslel si Harry pro sebe, ale nahlas neřekl nic, protože právě dorazili také Ron s Hermionou. Oba se něčemu nahlas smáli.  Harry i Elisabeth se k nim přidali, ačkoli ani jeden neznali důvod jejich veselí. A tak se smáli jen tak z čiré radosti, dokud si neuvědomili, že přitahují pozornost několika profesorů u vedlejšího stolu. Remus Lupin byl mezi nimi a bylo na něm poznat, jak rád vidí, že je Harry zase veselý. K jejich kroužku se nakonec připojila také Lenka s Nevillem, i o ni ve velmi veselé náladě.

Tahle veselá nálada jim vydržela ještě i po cestě zpátky. Strkali se, házeli po sobě sníh a přitom se smáli. Harry byl rád, že nepotkali nikoho ze Zmijozelu, nedej bože Draca Malfoye. Ten by jim tuhle povznesenou náladu dokázal hodně rychle zkazit.

Do vstupní síně hradu dorazili rozesmátí a celý mokrý, až z nich voda odkapávala a na právě uklizené podlaze tvořila louže. A právě v tu chvíli se ozval arogantní hlas profesora Snapea:

„Ačkoli vaše maření školníkovi práce shledávám nesmírně zábavným, není nutné se u toho chovat jako banda rozjívených paviánů.“ S těmi slovy seslal na všechny sušící kouzlo a obrátil se k odchodu. Všichni zůstali na moment zaraženě stát. Harry prolomil ticho jako první:

„Banda rozjívených paviánů.“ Zopakoval s ostrým důrazem na každé slovo a vůbec se nestaral o to, že by je Snape stále mohl slyšet. Nato se všichni zase rozesmáli.