HP-Nový svět: Kapitola 24

Anotace: Rozhovory na ošetřovně a strach z dalšího přemístění

Kapitola 24: Strach

 Harry se probudil zbrocený potem. Uvědomil si, že má vážně strach jít do toho znovu a za to se zastyděl. Měl přece odvahu postavit se samotnému Voldemortovi, tak proč se teď bojí něčeho tak primitivního jako je přemístění? Možná to bylo iracionální, ale nemohl si pomoct. Prostě to tak bylo.

Nyní tu myšlenku však odsunul do pozadí a soustředil se na Hermionu a Elisabeth. Ron s nimi nebyl, ale to Harryho nepřekvapilo. Od té hádky s Elisabeth s ním téměř nepromluvil.

„Jak je ti Harry?“ zeptala se Hermiona starostlivě. Harry se pokusil o nucený úsměv.

„Už je to skoro dobrý. Brzy budu v pořádku.“

„To jsem ráda, měla jsem strach. Vypadalo to ošklivě.“ Přiznala Elisabeth a tím Harryho dokonale překvapila.

„No příjemné to rozhodně nebylo. Včera jsem nemohl usnout, jak to bolelo, ale teď už to skoro necítím.“ Řekl Harry a trochu se narovnal na posteli. Pak děvčatům krátce vyložil, co vyslechl dřív, než mu utečou na vyučování. Byl pátek ráno a první hodinu měli Obranu proti černé magii s Remusem.

„Divím se, že Brumbál Křiklanovi prozradil, o co jde. Víme přece jaký je. Všechno si nechává pro sebe a má k tomu dobrý důvod.“ Řekla Hermiona jakmile skončil své vyprávění. O tom dobrém důvodu si Harry myslel svoje, ale nepřel se. Místo toho řekl:

„No o krystalu se přímo nezmínil, jen o jistém magickém předmětu. Myslíte, že Křiklanovi nedůvěřuje? Je to přece jeho přítel.“

„Myslím si, že je jen opatrný Harry. Přeci jen Horatio Křiklan byl dlouho mimo Bradavice, tak třeba Brumbál neví, co mezitím dělal.“ Mínila Elisabeth a možná na tom bylo něco pravdy. Pokud se ukrýval před Voldemortem bylo pravděpodobné, že o něm ředitel neměl zprávy.  Přesto si Harry nemyslel, že má Horatio Křiklan něco za lubem. Zdál se upřímný. A momentálně to byl zřejmě jediný člověk, který byl nyní schopný profesora Snapea zachránit.

„Neměl jsem z Křiklana dojem, že by něco tajil. Co myslíš ty?“ zeptal se Harry Elisabeth, protože pokud někdo z nich měl čuch na lidi, byla to právě ona.

Elisabeth odpověděla bez sebemenšího zaváhání:

„Profesor Křiklan je spravedlivý a férový člověk, který mezi lidmi nedělá rozdíly. Nikomu nenadržuje, protože to nemá zapotřebí. Nic by z toho neměl, kdyby teď byl proti nám, takže jsem si jistá, že mu můžeme věřit.“

„Páni Harry měli bychom jít, abychom nepřišli pozdě na hodinu.“ Řekla Hermiona místo odpovědi. Elisabeth mu nicméně slíbila, že se za ním staví, ještě později. Harry pouze přikývl a věnoval jí přátelský úsměv.

Po snídani ho přišla prohlédnout madam Pomfreyová a Harry zjistil, že ačkoli již nemá téměř žádné bolesti, do ruky se mu stále ještě nevrátil plný cit. Dostal proto další sadu lektvarů, což znamenalo, že dříve než během víkendu se odsud nedostane. Byl z toho mírně rozmrzelý. Jelikož měl ale během dne ještě několik dalších návštěv, brzy ho to přešlo. Kromě Remuse se tady stavil ještě Ron s Ginny a později také Neville a Lenka. Kvůli vyučování se sice mohli zdržet jen chvíli, ale Harrymu to přesto spravilo náladu.

Odpoledne po vyučování přišla znovu Elisabeth, přesně jak slíbila. Tentokrát byla sama. Hermiona měla ještě Věštění z čísel.

„Jsem moc rád, že jsi tu. Madam Poppy říkala, že mě odsud nepustí dřív než o víkendu.“

„Alespoň si odpočineš a na příští přemisťování budeš fit.“ Řekla s úsměvem a vzala Harryho za ruku, což bylo nejdůvěrnější gesto za celý týden. Že by se na něj už nezlobila? Harry si nebyl jistý, ale rozhodl se o tom nezmínit, dokud to neudělá sama. Místo toho řekl:

„To mi ani nepřipomínej.“

„Proč? Myslela jsem, že ses na to těšil.“ Nechápala. Harry se rozhodl říct jí pravdu, ačkoli by to před nikým jiným nepřiznal.

„No abych pravdu řekl, sám to nedokážu pochopit, ale probudil jsem se vyděšený představou, že mě to čeká znovu. Přitom jsem zažil daleko horší věci.  Myslím s Voldemortem a tak.“

„To ale neznamená, že nebudeš mít už z ničeho strach Harry. Je to naprosto normální lidská reakce.“ Uklidňovala ho Elisabeth. Bylo to přesně, jak čekal. Ona ho dokázala pochopit.

„Možná. Ale to nic nemění na tom, že nevím, co s tím má dělat.“ Namítl Harry bezradně

„Co by? Prostě půjdeš a překonáš to. Vím, že zrovna ty umíš pracovat se strachem, navíc třeba to není až tak špatný se bát. Nebudeš tolik zbrklý. Orientace, Odhodlání a Opatrnost vzpomínáš?“ Harry se usmál a zdravou rukou stiskl tu její, aby naznačil poděkování. Ano vzpomínal si. A příště už na to bude pamatovat.

O víkendu se Harryho stav zlepšil natolik, že mohl být propuštěn z nemocnice. Elisabeth mu s radostí pomohla dohnat zameškanou látku, naštěstí toho nebylo tolik. S Ronem sice pořád nemluvila, ale k němu se chovala hezky. Nakonec když už měli všechny úkoly hotové a rozhostilo se napjaté ticho, přišla s omluvou:

„Harry chtěla bych se omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala. Byl si jen upřímný a samozřejmě máš právo na vlastní názor.“

„Víš, nemusíme spolu přece ve všem souhlasit, ale nechci, aby nás to rozdělilo.“

„Máš pravdu a vážně mě to mrzí. Nikdy jsem se nesetkala s někým tak upřímným a otevřeným tak mi tohle ještě moc nejde, ale zároveň nechci, abys byl jiný.“ Řekla upřímně a nejistě sáhla po jeho ruce. Harry jí vyšel vstříc a jednoduše ji objal.

„Tak už o tom nemluvme dobře? Tvou omluvu přijímám.“  Zašeptal do jejích dlouhých černých vlasů a přitom vnímal jejich známou pomerančovou vůni. Na Rona vůbec nemyslel, stejně mu nemohl pomoct a právě teď pro tuhle chvíli bylo všechno dokonalé.

Víkend utekl jako voda a díky Elisabethině vydatné pomoci nebylo na hodinách vůbec poznat, že Harry chyběl. Dokonce i lektvary zvládal v rámci možností přijatelně. Odhalování složek jedu mu nedělalo problémy, ale uvařit potom správný protijed už nebylo snadné.

Obranu proti černé magii se samozřejmě doučovat nemusel. Neverbální magii už zvládal téměř tak dobře jako verbální a většinu kouzel, která se učili, znal už předtím. V přeměňování a bylinkářství také pařil k těm lepším, i když se samozřejmě nemohl rovnat s Hermionou. Naopak kouzelné formule pro něj znamenaly příliš mnoho teorie, takže v nich příliš nevynikal. Vlastně byl přímo vzorem průměrnosti.

Harry se ani nenadál a byla tady další lekce přemisťování. Zaujal obvyklý postoj před jednou z obručí a zhluboka se nadechl, aby potlačil obavy. Ministerský kouzelník procházel Velkou síní a připomínal nervózním studentům zásady. Orientace, Odhodlání Opatrnost. Harry si je opakoval soustředěně pořád dokola, když tu za sebou zaslechl protivný hlas Draca Malfoye:

„Tak co Pottere, o kterou část těla přijdeš tentokrát?“ Chtěl ho vyděsit, aby to znovu zkazil. To bylo evidentní. Draco byl až moc sebejistý a tím Harryho rozčiloval.

„Nech si toho Malfoyi!“ křikl po něm a dál se soustředil. Ať už chtěl Malfoy potom odpovědět cokoli, neměl příležitost, protože ho napomenula Mcgonagallová. K Harrymu navíc zatím došel Wilkie Křížek:

„Tak co chlapče, už víte, kde jste minule udělal chybu?“

„Ano pane, byl jsem příliš zbrklý.“ Odpověděl krátce a dál upíral pohled na svou obruč. Opět se v něm ozýval strach a nechtěl, aby to Křížek poznal. Ten souhlasně přikývl a velmi tiše, tak aby ho mohl slyšet jen Harry, řekl:

„Něco vám poradím. Vím, že se bojíte, ale neblokujte v sobě ten strach. Zkuste ho využít, pracujte s ním, přeměňte ho v úspěch.“

A Harry udělal, co mu řekl. Plně se soustředil na obruč před sebou a na to jak strašně se tam chce ocitnout. Zavřel oči, vytěsnil většinu svého strachu tak jako to udělal v Merlinově jeskyni. Tentokrát si však ponechal neurčitý pocit obavy, který ho udržoval v obezřetnosti. Nechal se tím prostoupit, a jakmile pocítil, že je připravený, udělal to. Přemístil se. Když oči zase otevřel, stál přesně uprostřed své obruče a tentokrát byl celý. Když pominul obvyklý nepříjemný pocit, který provázel přemístění, bylo mu dobře.

„Dokázal si to Harry! Já ti to říkala.“ Řekla Elisabeth nadšeně a bylo vidět, že je na něj pyšná. Také ona byla dnes poprvé úspěšná a Harry ji odměnil zvláštním úsměvem, jehož význam znali jen oni dva.

„Velmi dobře chlapče. Nyní se zkuste přemístit o něco dál. Vidíte támhle profesory Mcgonagallovou a Lupina? Přemístěte se k nim a zkuste je neporazit.“ Řekl Wilkie Křížek a Harry pohlédl na opačný konec Velké síně, kde právě Hermiona téměř objímala Remuse, jak neodhadla vzdálenost. Ten jí se smíchem chytil za ramena, aby neupadla. Jakmile dívka s ruměncem na tváři odešla, Harry zavřel oči a po chvíli soustředění se přemístil. Objevil se s úsměvem necelého půl metru před oběma učiteli.

„To bylo skvělé Harry, rád vidím, že už jsi po minulém nezdaru v pořádku.“ Řekl Remus s přátelským úsměvem a Harry mu odpověděl stejně.

„Vlastně mi to nakonec pomohlo, poučil jsem se Remusi.“ Schválně ho oslovil křestním jménem tak jako to dělával v soukromí. V hodinách sice zachovávali jisté dekorum, ale tady ho mohla slyšet jen Mcgonagallová a ta koneckonců věděla, že jsou přátelé. Nekomentovala to, vlastně na to nijak nereagovala. Jakmile si vyslechl také její pochvalu, zavřel oči a místo aby odešel po svých, přemístil se zpět do své obruče. Najednou mu to připadalo snadné.