HP Nový svět: Kapitola 30

HP Nový svět: Kapitola 30

Anotace: Harryho pomsta, přesvědčování a rozhovory na ošetřovně

Kapitola 30: Pomsta

 

 

 Bylo jen otázkou času, než i tak chladnokrevný člověk, jakým je Severus Snape začne Harryho přesvědčovat, aby přestal.

„To je zajímavé.“ Pronesl zamyšleně a přitom si prohlížel krystal. Když Harry viděl jeho tázavý výraz, přišel s vysvětlením:

„Udržuje kletbu místo mě, myslím, že by to vydržel do nekonečna.“

„To pochybuji, ale nebudeme to testovat ano? Ukončete tu kletbu pane Pottere.“ Začal Snape naléhat a tak se Harry nadechl k okamžitému protestu.

„Ne, za to co mi udělala, si to zaslouží!“

„To bezpochyby, ale už to stačilo.“ Profesor mluvil důrazným, ale stále ještě klidným hlasem. Teď už se však místo na krystal, díval na Harryho. A ten se rozkřičel, jak jeho vztek právě explodoval.

„Vy nevíte jaké to je! Rodiče jsem ani nepoznal kvůli Voldemortovi a pak, když jsem si začínal myslet, že konečně někoho mám, mi tahle šílená smrtijedka zabila kmotra. Jenže ani Siriova smrt jí ještě nestačila! Chtěla mi vzít to jediné, co mi ještě zbylo, mojí magii!“

Snape se na něj na malý okamžik podíval skoro smutně. Pak ale potřásl hlavou a jeho tvář byla zase bez výrazu. Harry ale zaznamenal, že k němu došel a tak uhnul dřív, než mu stihl položit ruku na rameno. Zabralo to. Profesor zůstal stát se spuštěnýma rukama pár kroků za ním.

„Harry já nepopírám, že jste toho na svůj věk ztratil až příliš a jistě máte právo na nenávist, ale tohle už nebudete moci vzít zpátky. Teď to možná tak cítíte, ale věřte mi, že vím, o čem mluvím, když říkám, že později toho budete litovat. Neudělejte stejnou chybu jako já.“ Tu poslední větu Snape už téměř zašeptal.

Bellatrix mezitím téměř křičela bolestí. Bylo až s podivem, že se ještě nikdo z řádu nepřišel podívat co se děje. Zřejmě byli stále zaměstnaní bojem s ostatními smrtijedy.

„Stejnou chybu? Ale vy jste se přece dobrovolně přidal ke smrtijedům, to je něco úplně jiného!“ Harry by býval předpokládal, že tím Snapea rozzlobí, ale jeho hlas byl stále klidný a trpělivý, když odpověděl:

„Ne tak zcela. Byl jsem tehdy osamělý a zaslepený nenávistí tak jako ty. Jen tím chci říct, že od tohoto je už jen krůček k temné straně a ty takový přece být nechceš. Jsi spíše jako James.“ Tentokrát už Harry neuhnul, když mu profesor položil konejšivě ruku na rameno. Vztek už z něj vyprchal. Místo toho se slzami v očích přerušil magii krystalu. Bellatrix přestala křičet a vzápětí se v bezvědomí zhroutila do trávy.

Harry si jí nevšímal a obrátil uslzenou tvář k mistrovi lektvarů.

„Vy jste přece mého otce nenáviděl.“ Řekl mu tiše s lehkou výčitkou v hlase. Snape se nad tím zlehka pousmál.

„Byli jsme puberťáci a James byl tehdy trochu arogantní. I Lili zpočátku lezl na nervy, než dospěl. Ale jedna věc na něm byla dobrá. Vždy věděl, za co bojuje a na které straně stojí. Za to mu patří můj respekt a v tomto jste mu velmi podobný Harry. A zcela určitě nejste ani tak arogantní a rozmazlený jak jsem se zpočátku domníval.“ S těmi slovy Snape znovu potřásl hlavou, až mu černý pramen vlasů spadl do obličeje a přešel k Bellatrix, aby se přesvědčil, že je naživu. Harry byl jeho otevřeností tak šokovaný, že vůbec nevěděl co na to říct a tak raději věcně změnil téma:

„No každopádně děkuju, že jste mě z toho dostal. Je naživu?“

„Je jen v bezvědomí.“

Harry krátce přikývl, ale náhle pocítil nápor slabosti a podlomila se mu kolena. Jeho magie ještě evidentně nebyla úplně obnovená a předchozí kouzla ho vyčerpala. Snape na Bellu použil rychlé poutací kouzlo, došel k Harrymu a pomohl mu vstát.

„Jste stále magicky vyčerpaný, musíte nabrat síly. Chyťte se mne, přemístím vás do bezpečí a pak se sem vrátím to dořešit.“ Řekl a rozmáchlým mávnutím ruky obsáhl celý prostor. A Harry se o něj s vděčností opřel.

 

Harry se probudil na ošetřovně. Problém byl v tom, že si v první chvíli nedokázal vzpomenout, jak se sem dostal a proč. Až při pohledu na vedlejší lůžko, kde zraněná ležela vedoucí jeho koleje profesorka McGonagallová mu všechny události znovu zapadli do sebe. Bellatrix ho unesla, aby ho zbavila magie, Snape ho přišel zachránit a pak ho ještě přesvědčoval, že pomsta je špatná věc. Sice si vzpomínal na ten nápor slabosti, který pak následoval, ale vůbec nevěděl, co se stalo jeho profesorce. Vlastně si nebyl jistý ani tím, jak dlouho spal a co je vlastně za den. Unesli ho v pátek a pak už pro něj čas nehrál žádnou roli, jen mu připadal nekonečný.

Zároveň se mu hlavou honili zvláštní úvahy o Severusi Snapeovi, kterého celá léta nenáviděl. Teď k němu najednou cítil hluboký respekt, obdivoval jeho sílu a ještě mu vděčil za záchranu života. Moc dobře si uvědomoval, že nebýt jeho znalostí a zkušeností v oblasti černé magie, přišel by v podstatě i o to jediné, co mu po rodičích zůstalo. Pokud by ten rituál tedy vůbec přežil. Ten člověk mu ale slíbil, že ho z toho dostane a toho slibu dostál. A díky tomu Harry pochopil o profesorovi lektvarů ještě něco. Že sice dokáže být neuvěřitelně zlý, nespravedlivý a arogantní, ale když jde do tuhého, můžete se na něj vždycky spolehnout. Své sliby totiž bere za všech okolností neuvěřitelně vážně a mít někoho takového na své straně se rozhodně vyplatí.

O něco později, když už Harry začínal být značně netrpělivý, za ním přišli jeho přátelé z Nebelvíru a on se tak konečně dozvěděl, co všechno promeškal. Elisabeth ho objímala s takovou úlevou a zarputilostí, že skoro nemohl dýchat.

„Taky tě rád vidím, ale už mě pusť ano?“ odtáhla se s omluvným úsměvem.

„Promiň, já jsem jen fakt ráda, že jsi v pořádku. Hrozně jsem se o tebe bála, když nám řekli, co se stalo.“

„Mi všichni jsme se o tebe báli.“ Opravila ji Hermiona a bleskově přičarovala další židli, aby si všichni mohli sednout kolem lůžka.

„Jsem v pohodě jasný? Teda kromě toho, že tady musím trčet, než se mi magie úplně obnoví. Ale radši mi řekněte co je nového a co se stalo Mcgonagallové? Nevím ani jaký je vlastně den.“ Řekl Harry trochu nakvašeně. Hermiona zřejmě poznala v jakém je rozpoložení a tak si pospíšila s odpovědí:

„Je pondělí odpoledne Harry. Profesor Snape tě sem přenesl včera večer a chvíli po tobě i McGonagallovou. Podle všeho jí zasáhla nějaká kletba a ona se zřítila s útesu, ale prý bude v pořádku. Nikdo další naštěstí zraněn nebyl a smrtijedi jsou buď mrtvý, nebo je odvedli bystrozoři, takže se zdá, že je po všem.“

„No to je skvělý, takže jsem prospal celý den a noc. A kde je vůbec krystal?“

„Madam Pomfreyová říkala, že to je po takovém magickém vyčerpání normální. Potřeboval sis odpočinout. O krystalu nám nikdo nic neříkal, ale můžeš se zeptat Snapea, prý ti má donést ještě nějaký lektvar.“ Ron se najednou zatvářil popuzeně, ostatně jako vždycky když byla řeč o Snapeovi. Harrymu už to také trochu lezlo na nervy.

„Ten mu tak něco řekne. Jako bys ho neznala Hermiono.“

„Naopak Rone, já jsem si poměrně jistý, že jestli mi to někdo řekne, je to právě on. Už jednou mi řekl, že mají na tyhle věci s Brumbálem odlišný názor.“ Řekl mu Harry a zatvářil se tak přísně, že jeho kamarád raději upustil od dalších protestů. Pak raději schválně změnil téma.

„A co vy? Jak bylo dneska ve škole?“ Hermiona se hned chytila, bylo to její oblíbené téma.

„Profesor Lupin je ještě pryč jak asi víš, takže jsme na obranu měli Snapea. Konečně většina třídy zvládla Protego. Já s Ronem jsme pak byli na ministerstvu kvůli zkoušce z přemisťování.“

O důvodu Remusovi nepřítomnosti Harry skutečně věděl. Byl přece úplněk, ale to nebylo to, co ho zaujalo.

„Vážně? A jak jste dopadli?“ Ron se náhle zatvářil trochu zkroušeně, ale přesto to byl on, kdo odpověděl.

„Hermiona to samozřejmě udělala. Mě to uniklo o jedno obočí.“

„Nic si z toho nedělej, Rone. Nás to s Harrym čeká v létě, tak půjdeš s námi a určitě to dáš.“ Pokusila se ho uklidnit Elisabeth a soudě podle Ronova výrazu se jí to i povedlo. Potom si ještě chvíli povídali jen tak o ničem, dokud nebyl čas večeře. Harrymu jí přinesla madam Pomfreyová a on s překvapením zaznamenal, že má vlastně docela hlad.

Zrovna dojídal, když se za ním na ošetřovně zastavil Snape s lahvičkou nějakého lektvaru v ruce.

„Vidím, že máte chuť k jídlu. Přinesl jsem vám ještě jeden magii-obnovující lektvar. Po něm byste měl být již zcela v pořádku.“ Řekl a sedl si na jednu s uvolněných židlí.

„V to doufám už tak jsem prospal celý den.“ Poznamenal Harry a odložil prázdný talíř. Profesor trpělivě počkal, než vypije svůj lektvar a pak teprve odpověděl:

„To je jedině dobře Harry, ztráta magie je pro organismus velmi vyčerpávající. Můžeme být rádi, že nebyla definitivní.“ Harry se nemohl rozhodnout, jestli ta druhá část zněla úlevně, nebo prostě jen věcně.

„No pokoušel jsem se jí udržet telepatií, ale myslím, že o moc déle už bych to nevydržel. Naštěstí Bellu něco vyrušilo a pak jste přišel vy, takže ještě jednou dík profesore.“ Harry své poděkování doplnil o přátelský úsměv, ale Snape nad tím prostě jen mávl rukou, jak bylo jeho zvykem. Jelikož se neměl k odpovědi, rozhodl se Harry zeptat na to, o čem mluvil se svými přáteli.

„Pane profesore, zajímalo by mě, co teď bude ředitel dělat s krystalem. Nepředpokládám, že by ho někdo zničil?“

„Jelikož ho můžete zničit pouze vy, pane Pottere, předpokládáte správně. Navíc myslím, že Albus by si ho nejraději nechal. Pokud vím, má ho zatím ve své pracovně, než se rozhodne, co s ním udělá.“

„A co Bellatrix? Totiž vím, že jsem se nechal trochu unést.“ Harry se opravdu snažil znít provinile, i když toho tak úplně litovat nedokázal. Pořád měl na ní vztek. Přesto byl ale na jednu stranu rád, že ho Snape zastavil.

„Momentálně je u svatého Munga. Ještě se neprobrala, takže není zcela jisté, že nebude mít následky, ale já si to nemyslím. Viděl jsem Pána zla trestat daleko horším způsobem mnohem déle než včera vy a obešlo se to bez trvalých následků.“ Harry měl dojem, že když mluvil o Voldemortovi, jeho oči nabrali daleko temnější odstín, než obvykle. Neměl však čas nad tím příliš přemýšlet. Právě ho totiž napadlo něco, co mohlo být daleko větším problémem, než záhadné výrazy mistra lektvarů.

„Použil jsem nepromíjitelnou kletbu. Nebudu z toho mít problém?“ Snape se ale zatvářil blahosklonně.

„Pomlčel jsem o tom. Byli jsme u toho jen mi dva a bystrozorové nic vyšetřovat nebudou. O její vině nebyl pochyb, takže už jí vlastně odsoudili. Ani nebude žádný proces, takže pochybuji, že se o tom dozví." Harrymu se sice ulevilo, ale přesto si neodpustil poznámku.

„Pokud jim to neřeknete.“

„Neřekl jsem to ani řediteli, skutečně si myslíte, že nedokáži zachovat tajemství?“ zeptal se trochu víc sarkasticky, než bylo potřeba, ale faktem je, že ta poznámka byla vážně hloupá. Vždyť tenhle člověk býval špion a navíc Zmijozel každým coulem. Už on sám o sobě byl pro většinu lidí tajemstvím.

„Vlastně ne, věřím vám. I když by mě nikdy nenapadlo, že tohle někdy řeknu.“ Odpověděl nakonec Harry a myslel to vážně. Opravdu Snapeovi věřil.

 

 

Autor Marry31, 14.02.2022
Přečteno 108x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí