HP Nový svět: Kapitola 31

Anotace: Elisabeth ztratí nervy a vyjede ve Velké síni tak, že to uslyší všichni. Vyřeší se tím něco, nebo se jednalo o zbytečný výstup?

Kapitola 31: Ztráta kontroly

 

Říká se, že čas všechno spraví. Špatné vzpomínky vyblednou, emoce se otupí. Není to pravda. Harry měl spoustu špatných vzpomínek a rozhodně nemohl říct, že by časem vybledly. Spíš se s tím naučil žít. S tím co mu udělala Bellatrix to bylo stejné. S tou vzpomínkou se pojila celá řada emocí, ale s těmi už Harry uměl pracovat. Jakmile je dokázal pojmenovat, prostě je v sobě uzamkl, aby se jimi už nemusel zabývat. Možná že takové potlačování emocí nebylo příliš zdravé, ale rozhodně bylo účelné a Snape to přece dělal také.

Potom, co byl Harry propuštěn z ošetřovny, čas ubíhal jako voda. Brzy po něm se zotavila také profesorka McGonagallová.

Remus Lupin už byl také zpět ve vyučování, akorát zpočátku dával Harrymu vytrvale najevo, jak ho mrzí, že se nemohl zúčastnit jeho záchrany. Harry se mu raději nezmínil o tom, jak je naopak rád, že se nemusel bát ještě o něj. Záleželo mu na něm a už tak přišel o mnoho lidí, kteří pro něj byli důležití. Jistě válka si žádá oběti, ale přeci jen už jich bylo trochu moc.

Netrvalo dlouho a přišli dobré zprávy také z Ministerstva kouzel. Bellatrix byla propuštěna od svatého Munga bez trvalých následků a poslána rovnou do Azkabanu. Většina smrtijedů, kteří byli chyceni společně s ní, dopadla stejně. Důkazy byly natolik přesvědčivé, že nikdo z nich neměl právo na obhajobu. Harryho to sice překvapilo, ale byl za to rád. Ministerstvo se evidentně snažilo ukončit celou tuhle válku jednou provždy a soudě podle ostatních zpráv a vyjádření Denního věštce se jim to také dařilo.

„Jsi rád, že je konečně po všem Harry?“ zeptala se jednoho dne mezi vyučováním Hermiona.

„Ani nevíš jak. Ještě zbývá vyřešit tu patálii s Ronem. Nechápu, že mu Snape pořád tak leží v žaludku.“

Vlastně aby Harry řekl pravdu, bylo to čím dál horší. Profesor lektvarů během několika následujících týdnů sice téměř odhodil svou masku, přestal urážet studenty a dokonce už ani nestrhával Nebelvíru body za každou blbost. Byl prostě celkově mnohem víc fér. I tak ale měli někteří studenti problém, si na tak trochu jiného profesora lektvarů zvyknout. Ponechal si totiž svůj sarkasmus a to byl například pro Rona nepřekonatelný problém. Zatímco většina studentů už jeho sarkastické poznámky brala s humorem, on kvůli nim stále nebyl schopný uvěřit, že se Snape mohl změnit. Nebyl v tom ale sám. Dean a Seamus také nevynechali jedinou příležitost, aby dali jasně najevo, co si o profesorovi myslí. Občas byli jejich poznámky dokonce tak nemístné, že se Harry divil s jakou grácií je Snape dokázal přehlížet.

Nakonec to byla Elisabeth, kdo to jednoho dne nevydržel. Bylo to v úterý během večeře po jedné z náročnějších hodin Lektvarů, kdy Elisabeth téměř jako jediná excelovala. To, že jí profesor pochválil, se totiž stalo těm třem, kteří si vysloužili jen sarkastické poznámky trnem v oku. Začali probírat, jak se jim zdá podezřelé, že tak najednou změnil své chování.

„Vážně, co když je to zase jen nějaký Zmijozelský trik jak někoho dostat tam, kde ho chce mít?“ zeptal se Seamus pochybovačně a Harry se zasmál.

„Jo jasně a jaký Zmijozelský trik je podle tebe v tom, že mi zachránil život?“

„No nevím, třeba něco jako Smrtijedovo pokání, aby ukázal, že konečně stojí na správné straně.“ Dean Thomas se při tom zatvářil, jakoby na tom vůbec nezáleželo, ale pro Harryho to bylo důležité.

„Deane, jestli sis toho nevšiml, Snape je na naší straně už dlouho. Je členem řádu a já ho obdivuju. Riskoval život mezi smrtijedy, abychom byli před Voldemortem o krok napřed. Chtěl bych vidět tebe na jeho místě! Ani jeden nemáte dost odvahy ani na to, abyste sis s ním alespoň promluvili.“ Ron, který poznal, že Harryho poznámka byla myšlena i na něj se hned začal bránit:

„A k čemu by nám to bylo Harry? Nikdo z nás tomu umaštěnci do hlavy nevidí. Co když se v něm Brumbál pletl a ty teď taky? Je Zmijozel a bývalý smrtijed, to mluví za všechno!“

Harry si nestihl rozmyslet, co na to odpovědět, protože Elisabeth najednou vyskočila ve tváři úplně rudá a rozkřičela se přes celou Velkou síň. Zkusil po ní ještě hmátnout rukou, ale bylo pozdě. Její pohár trpělivosti právě přetekl.

„Tak dost! Copak jste pořád nic nepochopili? Válka skončila, nemůžete ho už nechat být sakra?! Je to jen nešťastný člověk, kterému jedna chyba zničila celý život! Nebyl už snad za ní dostatečně potrestán?“

V tu chvíli se rozhostilo ticho. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít. Harry opatrně chytil Elisabeth za ruku a stáhl jí zpátky na lavici, aby se uklidnila. Věděl, že neexistuje šance, že by její výbuch někdo přeslechl a následující slova ho v tom utvrdila.

„Slečno Carlisleová, navštivte mne po večeři laskavě v mé pracovně. Ještě dnes.“ Severus Snape se se svým dlouhým pláštěm tyčil přímo nad ní, ruce založené na prsou. Tvář nečitelnou, hlas důrazný.

Elisabeth se na něj omluvně otočila, ale nehádala se. Pouze přikývla s jasným vědomím toho, že právě přestřelila.

 

*********************

 

Válka skončila. Severus Snape, který byl zvyklý takřka celý život bojovat, nejprve na jedné, později na druhé straně najednou nevěděl co dál. Odhodit masku a přestat si hrát na špiona byla jedna věc. Dokonce byl schopný zapomenout na staré křivdy a překonat svou zahořklost. Teď už neviděl Jamese pokaždé, když se podíval na Harryho Pottera. Ten chlapec byl úplně jiný, než se prve vlivem své zahořklosti domníval.

Na svou vinu už ale Severus zapomenout nedokázal. Tu si sebou ponese navždy. Prošel si peklem tam a zase zpátky a připadalo mu, že je to tak v pořádku, ačkoli Elisabeth si to očividně nemyslela. Za to že řekla svůj názor, se na ni ale zlobit nemohl a vlastně to bylo docela zábavné. Popravdě ještě nikdy nezažil, aby ve Velké síni bylo takové ticho jako po jejích slovech. Jenomže jakkoli mu její pošetilá snaha o obhajobu imponovala, byl příliš hrdý na to, aby to nechal být.

Jakmile se ozvalo zaklepání, Severus odložil esej, kterou právě opravoval a jediným kouzlem otevřel dveře. Beze slova pokynul Elisabeth, aby se posadila a přitom si všiml, že tak učinila bez jediné známky strachu. To bylo neobvyklé.

„Předpokládám, že víte, proč jsem vás pozval, slečno Carlisleová.“

„Ano pane profesore. Vím, že to bylo trapné a ráda bych se vám omluvila, už mi ujely nervy.“ Severus se na ni zpříma podíval a ona jeho pohled opětovala.

„Očividně. I když mi určitým způsobem lichotí ta vaše zarputilá snaha mne hájit, není to nutné. Mně je jedno co si lidé myslí.“ Řekl Severus mírně, ale Elisabeth se přesto znovu rozohnila.

„Mně ale ne! Není to k vám fér.“

„Život není fér. Zvykněte si na to. A příště bych ocenil, kdybyste to nechala na mně. Jsem zcela schopný si své problémy vyřešit sám! Ujišťuji vás, že pokud vaši spolužáci překročí únosnou mez, budu se tím zabývat tak, jak sám uznám za vhodné.“ Tohle možná znělo poněkud příkřeji, než Severus zamýšlel, ale bylo to účinné a on potřeboval, aby ho respektovala.

„Jistě pane profesore. Teď mě nejspíš potrestáte že?“ Tentokrát se Severus musel usmát. Opravdu to zpočátku zvažoval. Došlo mu však, že by to bylo zbytečné a že to ve skutečnosti udělat nechce. Tahle dívka se ničím neprovinila, byla rozzlobená. Severus to poznal, protože i nyní se ze všech sil snažila ovládnout vztek. Zatínala prsty do koženého křesla, ve kterém seděla.

„To jsme si nerozuměli. Nepozval jsem vás, abych vás potrestal Elisabeth. Chtěl jsem vám pouze dát možnost se uklidnit a vysvětlit své stanovisko.“

„Já vaše stanovisko chápu, jen to nedokážu brát tak klidně jako vy, protože vím, že někteří tomu doopravdy nevěří. Prostě z principu nenávidí Zmijozel. Každý Zmijozel je pro ně automaticky podvodník a smrtijed, jenomže tak to není.“

„Zdá se, že vy zcela souhlasíte s tím, co zpíval moudrý klobouk na začátku roku o kolejní jednotě.“ Poznamenal Severus.

„No jistě, tahle extrémní kolejní rivalita už je skoro směšná. Tahle válka přece skončila díky spolupráci Nebelvíra se Zmijozelem.“

Severus se znovu usmál a pokrčil rameny.

„Nebelvíři jsou nebezpeční.“ Elisabeth se jeho prohlášení zasmála, ačkoli jemu až tak vtipné nepřišlo. Alespoň se ale díky tomu uvolnila a snad trochu zapomněla na svůj vztek.

„To Zmijozelové taky.“ Schválně mu vrátila stejnou poznámku a už se zvedala k odchodu.

„Zajisté.“ Řekl Severus potěšeně a gestem ji ještě na moment zarazil.

„Ještě k našemu rozhovoru, dejte jim čas Elisabeth. Válka skončila, ale někteří lidé se se změnami nevyrovnávají snadno. Mohl bych si sice s panem Weasleym promluvit hned, ale myslím, že by to nemělo smysl. I mně trvalo několik let, než jsem pochopil svůj omyl a to můj důvod nenávidět Harryho Pottera nebyl zdaleka tak opodstatněný jako má pan Weasley. U mě to byla pouhá zahořklost, ale on má skutečný důvod mě nenávidět. Každý z nich ho má.“

„Já vím ale Harry má daleko větší důvod a přesto dokáže vidět i druhou stranu problému.“ Namítala Elisabeth. Rukama se opřela o stůl, aby se tak dostala trochu blíž k němu. Severus natáhl ruku a zlehka jí přikryl tu její, aniž by se staral o to, jestli je to právě teď vhodné. Neuhnula.

„To je pravda, jenomže Harry si toho prožil daleko více než ostatní jeho věku. To člověka změní Elisabeth a věřte mi, že já o změnách něco vím.“ Víc Severus říkat nemusel. Bylo vidět, že Elisabeth ví naprosto přesně jaké změny má na mysli. Byla vnímavá. Tentokrát však Severuse ta její vnímavost neděsila, naopak spoustu věcí zjednodušovala. Už od začátku viděla víc než ostatní, uměla nahlédnout pod povrch a díky tomu jí nebylo třeba nic složitě vysvětlovat. Jen ukázat správný směr, tak jako teď.

„Vím, že vy ano. Dobrou noc profesore a děkuji za rozhovor.“