Cizí krev - Kapitola XXIII.

Sbírka: Cizí krev

                                                   XXIII.

Několik následujících dnů se neslo v duchu neustálého učení elfského jazyka s Iathiolem a Ereathiolem a odpoledním výcvikem s Vermethilionem. Každý den Dean upadl do postele vyčerpán. Dny mu splývaly, ale potěšením Deanovi bylo, že už uměl několik desítek elfských slov a něco málo vět. „Učíš se rychle.“ chválil ho většinou Iathiol, ale Dean věděl, že se hlavně snaží být milý.
Při jedné výuce jazyka Ereathiol řekl: „Vermethilion se mi zmínil, že se zajímáš o nějaké podivné vraždy. Braenger je veliké město, je tu spousta násilníků. Nemohu ti říkat, co máš dělat. Nevím, co si pro tebe Posvátné kameny naplánovaly, ale buď opatrný.“ „Upozornila mě na to lady Belladonna.“ „Ano, i o tom se Vermethilion zmínil. Možná právě proto buď opatrný.“ „Neboj se, budu. Stejně už je to několik dní a nemám žádné nové zprávy. Doufám, že vraždy přestaly. „ Ano, v to také doufám.“ Venku foukal příjemný vánek, který občas zavítal i otevřeným oknem do pokoje, kde Dean a Ereathiol rozmlouvali. Výměna vzduchu v jinak horkém pokoji byla pro Deana jako pohlazení. Jinak by při učení nedokázal do hlavy dostat vůbec nic.
„A jak probíhá vaše snaha s plánem na zajetí Horblara?“ „Máme už několik zaklínadel, která by mohla fungovat. S mocí několika mágů se doufám zadaří. Musí se zadařit.“ Ereathiol si povzdechl: „Nejdůležitější částí zaklínadla bude dokonalá spolupráce. Všichni jsme tam mocní mágové, ale nikdo z nás nikdy dříve nezkoušel něco tak obtížného jako spoutat takto silného démona. A každý den je čím dál více únavný.“ „Snad to ani nebude třeba a Garrettovi s ostatními se podaří získat ten Drahokam moci.“ „To by bylo dokonalé, ale Horblarova armáda roste každým dnem. Je jen otázkou časů, než vyrazí do útoku.“
Dean se právě potil na slunci a vykrýval štítem útoky Vermethiliona. Neúnavný elf ho zasypával ranami takřka nepřetržitě. Jeho kondice byla neuvěřitelná. Jeho trénink však narušil malý obtloustlý majordóm, který po Deanovi neustále vrhal nevraživé pohledy. „Pane Deane.“ řekl a mírně se poklonil. „Mám předat zprávu, že se s vámi prý chce někdo sejít v krčmě U krysího zadku.“ při vyslovení slova zadek se zakabonil. „Děkuji Vám.“ poděkoval Dean a sledoval mračícího se mužíka s krátkou holí odcházet pryč. Z jeho grimas bylo více než zřejmé, že mu není vůbec příjemné klanět se někomu, jako je Dean. Vermethilion ukončil trénink a společně se vydali do krčmy v zapáchající uličce.
Když vešli, Doršek právě dopíjel pivo. V hospodě pospávalo nebo popíjelo ještě několik málo dalších hostů. V momentě, kdy je muž s jizvou přes oko uviděl, vyskočil na nohy. „Deane!“ vykřikl. „Poďte rychle se mnou. Našel jsem dalšího a je čerstvej. Ještě se do jeho mrtvoly ani nepustily krysy ani žádná jiná havěť.“ „Dobrá tedy, veď nás.“ rozhodl Vermethilion.
Doršek vedl Deana s Vermetilionem špinavými uličkami. Zdi špinavé od sazí byly zdaleka ty nejčistší, na které narazili. Mrtvé i živé krysy mezi výkaly a hnijícími kusy kdoví čeho. Puch byl tak silný, že si Dean musel před nosem držet rukáv své tuniky.
Vylámané dlažební kostky vystřídala prašná ulička. „Sme tady.“ Doršek se zastavil před jednou z větších kamenných budov, které se na tomto místě nacházely. Otevřel dveře. Vstoupili do místnosti plné sudů. Nasolené ryby, kůže a spousta dalších věcí, které vyplavilo moře, bylo naloženo v nejbližších sudech. Skladiště bylo šeré. Jen z jeho středu vycházela slabá záře. Doršek se proplétal okolo sudů a dřevených regálů a vedl je ke zdroji světla. Uprostřed místnosti hořela malá svíce. Nebýt svíce a paprsků slunce, které si občas našly cestu skrze starou poničenou střechu, byla by ve skladišti naprostá tma.
O jeden ze sudů seděl na zemi opřený muž. V tom šeru to nevypadalo, že by kdekoli poblíže muže byla nějaká krev. Muž měl na sobě jen pár roztrhaných hadrů. „Znal sem ho. Byl to Delvin. Místní násoska a žebrák. Docela vtipálek, tohle si nezasloužil.“ řekl se svěšenou hlavou Doršek.
Vermethilion přistoupil blíž k mrtvému muži. Začal jej ohledávat. „Nic u sebe nemá.“ namítl Doršek. „O to mi nejde. Chci vidět znaky, které mu vyřezali do kůže.“ odpověděl klidně Vermethilion. „Potřebuji víc světla.“ Vermethilionovi se náhle rozzářila dlaň a v ní se objevila malá koule světla, která osvětlovala její nejbližší okolí jasnou září. „Čáry.“ vydechl s hrůzou Doršek a o krok ustoupil. „Klid, je to jen světlo.“ uklidnil ho Dean.
Vermethilion si chvíli prohlížel hrudník mrtvého. „Ty řezy jsou naprosto dokonalé. Způsobené velice ostrým nástrojem. Dělá to někdo, kdo se velice vyzná.“ „Odporná verbež.“ ulevil si Doršek. „Víc mě však znepokojují ty znaky. Tohle je opravdu temná magie. Jakoby se to tělo někdo snažil zneužít k nějakému hodně temnému rituálu. To není dobré. Proč jsi o tom dávno někoho neinformoval?“ „A ty si myslíš, že se někdo snad zajímá o zdechlé žebráky a jiné budižkničemu?!“ namítl uraženě Doršek. Vermethilion si povzdechl. „Tohle musí vidět Ereathiol. Doršku, chodí sem někdo?“ „Moc ne. Občas si sem něco přihodí jeden chudý obchodník. To on mě zavolal, ať ho odklidím.“ odpověděl Doršek a ukázal na mrtvolu. „Jinak nikdo.“ „Dobrá. Doršku, potřebuji, abys to tu ohlídal, než se vrátíme.“ „Ty ses snad zbláznil, elfe!“ vykřikl Doršek. „Tady sám nezůstanu. Teď jsi řekl, že to je zatraceně temná magie!“ Doršek si odplivl. „To ať mě radši sežere mořskej had, než abych tady čekal sám, jestli se třeba ten prašivec, co to dělá, nevrátí!“ „Já tu počkám.“ navrhl Dean. „Nemohu tě tu nechat, musím tě hlídat.“ namítnul Vermethilion. „Jsem tu přece z nějakého důvodu a je to jen staré skladiště, do kterého nikdo nechodí. Počkám, ty jdi pro Ereathiola.“  Vermethilion přistoupil k Deanovi a podal mu svoji dýku. „Za chvilku jsem zpět.“ a vyběhl ven ze skladiště. „Já taky padám. A dlužíte mi pivo.“ řekl Doršek, než zmizel ze skladiště také.
Plamínek svíce se třepotal a Dean čekal. Ve skladišti bylo naprosté ticho. Dean se opřel o jeden ze sudů a prohlížel si Vermethilionovu dýku. Světlo svíčky se odráželo od lesklé čepele dlouhé asi deset palců. Ochranu zápěstí tvořila malá zlatá záštita. Rukojeť se Deanovi velice pohodlně držela. Tvořilo ji nějaké modré dřevo, které Dean neznal. Dýka vypadala jako dokonalá zmenšenina meče.
Uběhlo několik málo okamžiků od Vermethilionova opuštění skladiště a Dean se začal nudit. Pro ukrácení dlouhé chvíle si s dýkou začal cvičit to, co se doposud naučil s mečem. Bodal a sekal, až bylo slyšet svištění čepele vzduchem. Volnou rukou se jakoby kryl štítem a představoval si před sebou oponenta. A v tom to uslyšel. Kroky. Tiché a tlumené, ale rozhodně se někdo blížil. Dean věděl, že se nejedná o Vermethiliona. Nebylo by možné, aby elf v plné zbroji nebyl takřka slyšet.
Dean se přikrčil za sudem a čekal. Kroky se pomalu blížily. Dean se zaposlouchal. Nebylo je slyšet zvenku, ale zevnitř. Měl pocit, že je slyší za jednou z kamenných zdí. Náhle kroky ustaly. Krátkou chvilku bylo ticho, a pak se kroky začaly rychle vzdalovat. A právě v ten okamžik se přiřítili do skladiště Vermethilion s Ereathiolem. Dean úlekem spadl na zadek. „Co to tu vyvádíš?“ ptal se Vermethilion. „Nic. Jen jsem se lekl.“ Vermethilion se po něm trochu posměšně podíval.
Ereathiol si přidřepl k mrtvému žebrákovi a stejně jako před ním Vermethilion si v ruce vyčaroval malou zářící kouli. Tvářil se soustředěně a něco si mumlal. Otočil se k Vermethilionovi a řekl: „Měl jsi pravdu. Tohle je rozhodně temná magie a někdo ji použil teprve nedávno. Jestli je to už několikáté tělo, tak to znamená opravdu velké množství krve. Ty znaky se týkají démonů. Nevím, o jaký rituál může jít, ale ve městě máme rozhodně kolaboranta. To není dobré.“ Vermethilion pokýval hlavou. „Musím to oznámit Trevenielovi, ty odveď Deana zpět do jeho komnat.“ rozhodl Ereathiol a ve spěchu opustil skladiště.
„Tak jdeme.“ „Ještě okamžik.“ Dean přistoupil ke stěně, z jejíž druhé strany slyšel kroky. „Co to vyvádíš?“ „Jen okamžik předtím, než jste dorazili, jsem z druhé strany té zdi něco slyšel. Jsem si jistý, že jsem slyšel kroky.“ Dean se zaposlouchal. Nic neslyšel. Poté začal stěnu ochmatávat. Vermethilion ho tiše pozoroval. „Tady! Je tu cítit průvan.“ Vermethilion ke zdi přistoupil také. „Máš pravdu.“ Zamračil se. „Hmm.“ „Co je?“ Vermethilion zavřel oči a zamračil se. Nahmatal jeden z kamenných kvádrů a zatlačil. Část stěny se pohnula. Společně zatlačili do kamenné zdi a odkryli tak vstup do podzemních katakomb. „Takže odtud sem toho chudáka přinesli.“ odtušil Vermethilion. „Ty chodby musí používat často.“ „Jak to víš?“ Vermethilion si v odpověď vyčaroval světlo a řekl: „Podívej. Na zemi není žádný prach a na stěnách je jen málo pavučin. Někdo se tudy pohybuje pravidelně.“ „Prozkoumáme to? Ten, koho jsem slyšel, by tu stále mohl být.“ „Dobrá, ale drž se za mnou.“ Společně vykročili do temných podzemních katakomb.