Cizí krev - Kapitola XXXII.

Sbírka: Cizí krev

                                                      XXXII.

Desítky gnómů vystupovaly z jejich úkrytů. Mechové čepičky nebyly jen ozdobou jejich příbytků, ale i pokrývkami hlav některých gnómů. Odívali se do chaluh, listí, kůry, jehličí a všemožných dalších rostlinných materiálů. Některé gnómské ženy na sobě měly šaty tvořeny čistě z okvětních lístků různých druhů rostlin.
 Zvědavě vykukovali malými okny, která zprvu nebyla vůbec vidět, a vystrkovali z nich své bachraté nosy a jejich malá hnědá očka se zájmem okukovala cizince. „To je jako úplně nový svět.“ vydechla úžasem Thessaia. Garrett se tomu musel pousmát.
 Malí obtloustlí tvorové se hemžili všude okolo nich a tiše si šeptali. Posléze se začali rozestupovat a postupně utichat. Na palouk přicházela stará gnómská žena. Již napůl slepou stařenu doprovázeli dva, na jejich poměry, statní gnómové ozbrojeni malými kopími. Gnómka se pomalu došourala před postávající skupinku přátel a pohlédla na ně zdravým okem. Prohlédla si je všechny po jednom od hlavy až patě a pak pronesla zvučným hlasem: „Jsem matriarcha Volna. Vítejte v říši gnómů.“ Síla jejího hlasu překvapila Garretta i všechny jeho společníky. „Vidím, že jste unavení a zranění z cesty. A také zapácháte jako zmoklé fretky.“ řekla matriarcha a nakrčila svůj široký bramborovitý nos. „Můžete se vykoupat v místních horkých pramenech. Monthul vás k nim doprovodí. O medvěda, raněného i toho skřítka v bezvědomí bude postaráno. Nemusíte o ně mít starost.“ „Děkujeme.“ řekli přátelé takřka zároveň a poklonili se. „Netřeba takovýchto zdvořilostí.“ mávla rukou Volna.

 Monthul nejprve odvedl k horkým pramenům ženy, a poté k jiným i Garretta s Varlyenem. Z pramenů stoupala pára. Nacházeli se na vyvýšené pahorkatině skryté několika jehličnany. V okolí voněly borovice a mezi nimi bujely malé smrčky a borůvkové keře. Nedaleko byl slyšet hukot oceánu a vln rozrážejících se o skály.
 Monthul opustil oba muže a ztratil se kdesi v keřích. „Konečně koupel.“ radoval se Garrett. „Ještě kdybych se tak měl čím oholit.“ „My elfové naštěstí tyto problémy nemáme.“ pochvaloval si Varlyen.
Garrett i Varlyen shodili své šaty a rychle zalezli do kouřící vody. „Tohle jsem potřeboval.“ řekl Varlyen a samou slastí zamručel. „To my všichni.“ přitakal Garrett. „Myslíš, že Gruba uzdraví?“ ptal se mladý elf. „Doufejme. Volna se tím zdála být dost jistá.“ „Joo, doufejme.“ vydechl Varlyen a ponořil se celý do vody. Garrett Varlyena v mžiku napodobil.
 Chvíli si užívali horkou koupel a neříkali nic. Bolest svalů je opouštěla a oděrky, které měli, se v pramenech samy rychle hojily. Oba dva začala přepadat nevídaná únava. Než-li však stačili usnout, z křoví se vynořil Monthul a požádal je, aby ho následovali. K překvapení Garretta i Varlyena bylo jejich oblečení čisté a suché. Netušili, jak a kdy jejich oblečení stihli gnómové vyprat a osušit. Ani si nevšimli, že by je někdo odnášel.
 Oblékli se a následovali čekajícího Monthula. Na palouku už byl prostřený dlouhý a nízký stůl plný jídla a pití. Pramenitá voda, mléko, zkvašené ovoce, bobule různých tvarů a velikostí, polévky a dokonce i lemové placky. „Nevěděl jsem, že také jíte lemové placky.“ podivil se Varlyen. „A kdo si myslíš, chlapče, že je tvůj národ naučil péct?“ ptala se přísně Volna. Varlyen sklopil hlavu a zastyděl se. „Promiňte, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“ „Tak to zkus, mladíku.“
 Z jednoho malého příbytku se vynořil Morlen s uzdravenou paží. Zamával oběma přátelům, na důkaz toho, že je ruka už úplně v pořádku.
 Zakrátko dorazily i Thessaia a Dinah. Obě čisté a voňavé. „To byla úžasná koupel. Děkujeme.“ řekla uctivě Thessaia. Volna se na ni usmála a ukázala tak všem svá už téměř bezzubá ústa. Dlaní jim naznačila, aby se posadili. „Tak.“ začala Volna. „Tuším, proč jste sem přišli a vyhledali můj národ. Ovšem na to všechno bude čas zítra. Dnes večer hodujme!“ A všichni přísedící gnómové se s hltáním pustili do jídla. Jedli rukama a náramně u toho mlaskali. „To by se líbilo Krumlorovi.“ poznamenal Garrett. „Tím jsem jistý.“ zasmál se Morlen.
 Spousta malých gnómů seděla okolo nich na zemi a na mechových střechách svých domovů a pojídali z dřevěných misek své pokrmy. Občas se ozvalo tiché zachrochtání nebo zakuckání, jak gnómové rychle jedli. Garrett si právě podruhé doplňoval svoji misku polévkou, když se na něj matriarcha zadívala a otázala se: „Jakpak se ti líbí v Tsechiánii, mládenče?“ „Ví to.“ došlo Garrettovi. „Ano libí a moc.“ odpověděl zdvořile Garrett. „Libí? Copak ty nejsi odsud?“ tázala se překvapeně Dinah. „Ne. Jsem z daleka.“ „Ano, to opravdu jsi, Garrette. Z předalekých krajů, viď?“ křenila se na něj Volna. „Ale nemusíš být tak zdvořilý, Tsechiánie zažila lepší časy. Mnohem lepší časy, pokud si správně pamatuji.“

 Nacpaní a spokojení seděli přátelé u stolu společně s gnómy. „Chutnalo vám?“ „Ano, bylo to výtečné.“ chválil Morlen a ostatní přitakali. „To jsem ráda.“ usmívala se Volna. „ Ještě, než půjdete spát, povězte mi, o vašem střetu se spoustonožkou.“ „Vy víte o tom útoku?“ podivil se Varlyen. „Mladíku, začni používat tu svoji vlasatou hlavu. V těle toho vašeho skřetího přítele koluje její jed. Přijít o den později, už bychom mu nedokázali pomoci ani my. Naštěstí měl někdo z vás tolik rozumu, že mu podal bylinnou protilátku, která zpomalila působení jedu.“ „To jsem byl já, jsem totiž léčitel.“ podotkl Morlen. „Tak se nechlub, to elfovi nepřísluší. Ach, čím dál více se začínáte podobat lidem.“ zakroutila hlavou stará gnómka. „Já chtěl jen…“ „Pochlubit se a netvrď mi, že ne! Mládenče, znám tvoji rasu velice dobře a pamatuji si, že jste bývali mnohem mlčenlivější. Dříve jste nemluvili, pokud jste neměli na srdci něco opravdu důležitého. Mnohem častěji jste zpívali a tančili.“ „To děláme pořád. Víte, už jsem na tomto světě něco přes několik století.“ Volna se ušklíbla: „Jistě, oproti lidem jsi starý, ale pro mě jsi stále dítě.“ „A smíme se zeptat na váš věk, matriarcho?“ ptala se Thessaia. „Ovšemže, ty jedno roztomilé stvoření. Na poměry lidí jsi opravdu překrásná, pokud svým zdravím okem ještě dobře vidím. Funkci matriarchy vykonávám již dvacet tři tisíc let a nějaké drobné. Můj skutečný věk by vás však mohl polekat.“ zašklebila se Volna v podivném úsměvu. „Dvacet tři tisíc?“ „Zavři pusu, mladíku. Věku dámy se nikdy nesmíš podivovat.“ napomenula Volna Varlyena. „Ale zpět ke spoustonožce. Povězte mi o vašem střetu. Toužím slyšet nějaké dobrodružství. Nebo víte co? Povězte mi celý příběh o vašem putování.“
 A tak se přátelé pustili do vypravování. Gnómové plni očekávání naslouchali každému slovu a vyprávění snad jako by hltali ještě více, než jídlo. „A pak jsme se potkali v jedné malé vesnici blízko průsmyku.“ pokračoval Morlen. Ve vyprávění o jejich putování byl ve svém živlu, čímž jen potvrdil Volně to, že dříve byli elfové opravdu mlčenlivější. „A tam jsme se střetli s Anderelskými skřety.“
 Hluboké nadechnutí a štěbetavý šepot byl slyšet mezi okolo sedícími gnómy. „Nerad přiznávám, že jsme chtěli zmizet. Hlavně já. Byl to zbytečný risk na naší pouti, ale tady Garrett ne. Rozdmýchal oheň v srdcích vesničanů i v tom mém. V tom okamžiku jsem si byl jist, že si Posvátné kameny vybraly dobře.“ „Vybraly?“ ptala se Dinah a Morlen a si uvědomil, že prozradil příliš. „Tiše, drahá. Na otázky bude čas po vyprávění.“ napomenula ji Volna a vyzvala Morlena, aby pokračoval.
 „Vybojovali jsme velkou bitvu. Nemyslel jsem si, že je možné zvítězit. Ztráty na životech vesničanů nebyly malé, ale byly mnohem menší, než kdyby se pokusili o útěk.“ Volna uznale pokývala hlavou a Morlen dál vyprávěl. Od jejich opuštění vesnice až k rozloučení s Krumlorem. „Škoda, že trpaslík nešel s vámi. Z tvého vyprávění mi připadá jako fajn chlapík, se kterým musí být legrace. Ten by se mi líbil.“ vstoupila mu do vypravování Volna. „A potom jsme dorazili k průsmyku. Úmorné putování se proměnilo v naprostou hrůzu, když nás napadla ta stvůra.“ a tak Morlen popsal boj se spustonožkou až do okamžiku, kdy omdlel. Zbytku vyprávění se ujal Garrett a dopověděl vše až do jejich setkání s Monthulem.
 „Nepochopení tvorové ty spoustonožky. V pravěkých časech to byla poměrně klidná stvoření, pak je ale zkazila démonická magie a začaly být agresivní. K vaší smůle jste museli narazit na obzvláště velkou. Průsmyk se jimi hemží.“ „Chcete nám říct, že těch potvor je tam víc?“ zděšeně vyhrkla Dinah. „Ano, drahá. Normálně by si na vaši družinu však netroufly. Jen ty skutečně velké útočí na početnější skupiny. Na vaší cestě jste jich zřejmě potkali mnohem více. Spoustonožky se umějí skvěle skrývat. Jsou to mistři kamufláží. Naučily se splývat se svým okolím a být naprosto nehybné.“ „Tak proto jsme nikdy nic neviděli.“ odtušil Varlyen. „Brzký útok však můžete odhadovat, pokud nad vámi začnou kroužit hejna zobanů. Jsou to ti mrchožrouti s blanitými křídly, kteří napadli Gruba a Morlena, když se zdáli bezbranní.“ vysvětlila matriarcha Volna.
 „Už je pozdní noc. Teď byste měli jít spát. Zítra probereme vše, po čem toužíte. Přeji vám klidný spánek.“ a s těmito slovy se s přáteli Volna rozloučila a šourala se, opět za doprovodu dvou statných ozbrojených gmómů, pryč.

 Garrett seděl před příbytkem, kde měl společně s Varlyenem a Morlenem připravená lůžka z měkkého kapradí a mechu. Byl usazený na nízké dřevěné lavici a kolena měl tak ve výšce hrudi, a tak si nohy natáhl před sebe.
 Pozoroval hvězdy a poklidné okolí. Noc byla teplá. Jedná z posledních teplých nocí, které se na konci léta dají očekávat. Svíčky v domovech gnómů uhasínaly a okna se zavírala. Nezůstalo tak ani stopy po obydlích. Gnómské domy teď vypadaly jako obyčejné kameny a hliněné kopečky porostlé trávou a mechem. Palouk už osvětloval jen měsíc. Zdálo se, že brzy bude v úplňku nebo v něm nedávno byl. To Garrett nevěděl. Čas strávený putováním Dinelským průsmykem ho připravil o ponětí o dnech. Nedokázal ani odhadnout, jak dlouho vlastně šli tím prokletým místem.
 Zapudil však myšlenky na příšerné putování a užíval si svit měsíce a hvězd a příjemný větřík vanoucí od moře. Sice moře neviděl, ale věděl, že je blízko. „Zdá se, že je nám souzeno být společně v noci vzhůru.“ vyrušila jej Thessaia. „To asi ano.“ usmál se Garrett. „Můžu si přisednout?“ „Ovšemže.“ odpověděl Garrett a posunul se na lavici, aby uvolnil Thessaii místo. Thessaia se usadila vedle něj. „Musíš být vyčerpaný, proč nespíš?“ ptala se. „Kochám se. Užívám si toho klidu. Spánek rychle uteče a zítra budeme zase řešit kdovíjaké nepříjemnosti.“ „Tak to máme společný důvod k tomu být vzhůru.“ Thessaia se na Garretta usmála, a když na ni pohlédl, viděl, jak na něj také hledí. Okamžik se dívali jeden druhému do očí. Pak Thessaia zašeptala: „Bojím se. Bojím se následujících dní a všeho, co se musí stát.“ „Já také.“ povzdechl Garrett. „Myslíš, že Diamant moci je skutečně tím jediným, co může zabít nesmrtelného?“ „Netuším. Všichni si to myslí. Ale vím, že pokud to nedokáže ten kámen, že je tu ještě jedna možnost.“ „Jaká?“ ptala se s nadějí v hlase Thessaia. Nechtěla udělat, to co plánovaly s Dinah.
 „Lidští i elfští mágové se chtějí pokusit Horblara spoutat. Tedy, to měli v plánu, ještě když jsem byl v Levenianě.“ „Pověz mi prosím, co myslel Morlen tím, když řekl, že si tě Posvátné kameny vybraly?“
 Garrett se zadíval na poletující světlušku, která neuspořádaně létala všemi směry. Tu nahoru, tu zase dolů, hrrr doprava a hrr zase doleva. Tam a zpátky poklidným, ale nahodilým tempem. Zhluboka se nadechl a začal: „Nepocházím z tohoto světa.“ Thessaia se na něj zadívala, jako by se zbláznil. „Co tím myslíš? Chceš mi říct, že jsi z nějakého posmrtného světa duchů nebo snad z temnot odkud pochází démoni?“ „Ne, nic takového.“ usmál se Garrett. „Já a moji přátelé, se kterými jsem do Tsechiánie přišel, pocházíme ze světa, kde žádní démoni, skřeti, trpaslíci ba ani elfové neexistují. V našem světě není žádná magie, žádní zaříkávači a žádné pradávné artefakty nedozírné moci. Nevíme jak, ani proč jsme se zde objevili. Dle Treveniela Moudrého nás sem Posvátné kameny seslaly, abychom tu něco vykonali. Co to ovšem má být nikdo neví. A k tomu všemu mého kamaráda Emeryho unesli. Mým cílem je ho najít a vrátit se domů, navzdory tomu, že jsem si tento svět a většinu jeho obyvatel oblíbil.“ řekl Garrett a zadíval se na Thessaiu. Zdálo se mu, že mírně zčervenala. „Ty si to nevymýšlíš. Je to pravda, že ano?“ „Nelhal bych ti,.. ani to moc neumím.“ zasmál se Garrett. „Ale pravdu jsi mi také hned neřekl.“ „Jen proto, že se tomu těžko věří a je to složité.“ „Ano, složité.“ povzdechla si Thessaia a obzvláště teď zalitovala toho, že ona Garrettovi lže.
 Garrett si však její povzdech a výraz tváře vyložil, naštěstí pro ni, jinak. „Mrzí mě to. Měl jsem ti to říct hned při našem minulém nočním rozhovoru.“ „Netrap se tím.“ řekla Thessaia a dotkla se Garrettovi ruky. Pak jí v očích probleskla jiskra pochopení. „Teď už je mi jasné, proč tvého přítele unesli. Démoni o vás musejí vědět. Chudák Emery, kdoví, co za zvěrstva mu provádějí. Určitě se o vás snaží zjistit, co mohou. Běhá mi z toho mráz po zádech. Kdyby tak věděli, že nejste ničím výjimeční.“ Garrett vykulil oči: „Ničím? Vážně ne?“ „Myslím to tak, že nemáte žádné zvláštní schopnosti, tedy alespoň ty ne. Ano, jsi statečný a dobrosrdečný, ale nezdáš se být žádnou velkou hrozbou. Určitě ne pro démony.“ „To také nejsem. Nikdo z mých přátel. Nechci ani pomyslet, kde je Emery a co s ním provádějí.“
 „Jestli o tobě démoni vědí, neměla bych se teď ve tvé přítomnosti bát?“ zavtipkovala Thessaia a odlehčila tak jejich hovor. „No já ti nevím, možná ano. Ochránil bych tě, ale jsem přece jen obyčejný člověk, ničím nevýjimečný.“ odvětil Garrett a pokusil se tvářit dotčeně. Thessaia se zasmála a trochu do něj strčila. „Nech toho.“ „Dobře.“ zasmál se Garrett a bezděčně k sobě Thessaiu přivinul. Nechala se. Přitiskla se ke Garrettovi, a v tom okamžiku se cítila opravdu v bezpečí. Věděla, že by udělal všechno, aby ji ochránil. Zapudila veškeré ostatní myšlenky a užívala si jeho objetí. Cítila tlukot jeho srdce a něžný tisk jeho silné paže. Garrett se ztratil ve vůni jejích vlasů a pohladil ji po hlavě, která mu spočinula na jeho hrudi.
 Netušili, jak dlouho tam spolu takto sedí a užívají si svoji vzájemnou společnost, ať už tichou nebo narušenou příjemným povídáním. „Jsem už vážně unavená. Půjdu spát.“ řekla nakonec Thessaia a chvíle krásy se rozplynula. „Jdi.“ pokýval hlavou Garrett, když se Thessaia odtáhla. Její myšlenky a svědomí ji znovu přemohlo. „Sladké sny.“ „I tobě, Garrette.“ rozloučili se a oba šli spát do svých mechových postelí.

 Ráno se dostavilo dříve, než by Garrett rád. Varlyen s ním musel pořádně zatřást, aby jej vzbudil. „Vstávej, ospalče!“ volal. S ním a s Morlenem se Garrett vydal do horkých pramenů, kde strávili delší chvíli, než byla potřebná k vykoupání. Poté se vrátili na palouk, kde už na ně čekala snídaně. Tentokrát už u nízkého stolu seděl i Grub a v trávě kus od něj se povaloval Drumla a ožíral plástev medu.
 „Tak jak se cítíš, Grube?“ „Co ti budu povídat, Garrette, cejtím se jako stará přístavní šlapka, která měla strašně náročnej večer s obšťastňováním námořníků.“ uchechtl se Grub. „Takže hádám, že lépe.“ zasmál se Garrett. Do Grubova klína přiběhl Prasák, o kterého, se po dobu Grubova bezvědomí, starala Thessaia a Dinah. Zaříkávačka i válečnice také přisedly ke stolu a Thessaia řekla: „Ráda vídím, že jsi v pořádku, Grube. Všichni jsme měli starost, ale hlavně Prasák. Chudák skoro nejedl.“ Když mluvila, pohlédla na Garretta a usmála se na něj. Garrett jí úsměv oplatil.
 „Děkuju, že ses o něho postarala.“ „My obě.“ „To nestojí za řeč.“ mávla rukou Dinah. „Pusťme se do jídla. Já mám hlad jako vlk.“ „To nejseš jediná.“ zachechtal se Grub a začal s hltáním. Byl tak vyhládlý, že mu ani nevadilo, že k jídlu bylo jen ovoce a zelenina, kterou obyčejně nerad.
 Když spořádali snad vše, co bylo na stole, Dinah se zeptala: „Víte, něco mi vrtá hlavou. Jak je možné, že vy elfové a tihle gnómové, nejste přemnožení, když žijete tak dlouho?“ „Jo, to mě taky zajímá.“ přidal se Grub a kouknul na Morlena. „Ne všichni elfové touží po dětech. V tomto se lidem a trpaslíkům moc nepodobáme. Také pohlížíme jinak na vztahy stejného pohlaví. Vzhledem k tomu, že žijeme stovky let, je pro nás důležitější spíše emocionální spojení a ne to fyzické. Hádám, že gnómové to mají podobně.“ vysvětlil Morlen. „Zajímavé.“ podivila se Dinah. „Když jsem byla s Varlyenem, nezdálo se mi, že pro něj fyzické potěšení není důležité a s potomstvem si také nedělal zrovna starosti.“ Varlyen celý zrudnul a zahleděl se do prázdného talíře, což nesmírně pobavilo Gruba, který se začal nahlas smát a prohlásil: „Škoda, že tu není Krumlor.“

 Okolo pobíhající gnómové začali sklízet ze stolu. „Nepotřebujete pomoct?“ ptala se Thessaia. „Není třeba, zaříkávačko.“ odpověděl jí jeden obzvláště malý gnóm a pelášil s dřevěnými talíři pryč.
 Po sklizení nádobí se na palouku začalo objevovat stále více gnómů a brzy dorazila i matriarcha Volna. Jeden z jejích strážců nesl proutěný koš a v něm cosi zabalené v látce neznámého původu.
„Tak.“ řekla Volna. „Vidím, že jste všichni plni sil a nasycení. Je tedy načase, abych vám dnes vyprávěla já. Příběh starší, než si dovede představit. Starší, než elfové a dokonce i starší, než my. Příběh z časů, kdy Tsechiánie neexistovala. Příběh z časů, kdy tvorové, jež obývali tuto realitu, byli krutí a krvelační. Dávno, před vznikem Posvátných kamenů a všech Drahokamů moci a dokonce i života samotného.. Pohodlně se usaďte, bude to dlouhé vyprávění.“ Všichni přátelé nedočkavě naslouchali, když Volna začala s vyprávěním.
 „Před milióny a milióny lety tu nebylo nic. Jen prach. Nehybný prach, jelikož ani větřík nebyl ještě zrozen. A tuto mrtvou a prázdnou zemi obklopovala temnota. Temnota, jakou nezažijete, ani za těch nejčernějších nocí, ani v těch nejhlubších propastech světa. A právě v té temnotě, se zrodily tři bytosti. My je nazýváme Všemocní. A s nimi přišlo světlo. Malé a nicotné, ale přesto světlo. A tito Všemocní se toulali mrtvou krajinou bez radosti, či starostí. Nejdříve zrozenou bytostí, Triala, jak bude později známa, byla vždy velkou tvořitelkou a po čase bezcílného bloudění už nechtěla být jen se svými bratry, Arhedem a Erethem. Proto z prachu a temnoty stvořila něco, co podle některých, nikdy nemělo být stvořeno. Démony.
 Tato stvoření tmy zprvu těšila svoji stvořitelku, avšak povahu těmto stvůrám Triala neměnila. V její čisté mysli by ji nikdy nenapadlo, že stvoření se začnou požírat mezi sebou a soupeřit spolu o moc. Milióny let sledovala, jak se její děti zabíjejí kvůli větší moci a ničí tak samy sebe a stávají se čím dál více dychtivými a krvelačnými. Lačnícími po moci, jež měla jen jejich matka. Triala truchlila pro své děti, ale v jejím milosrdenství je odmítala trestat. Její prvorozený a po nesčetné věky ostatními neporažený, brzy dosáhl také moci tvořit a stvořil další jemu podobné. A démoni se množili. Pobíhali a plazili se po mrtvé zemi a trhali jeden druhého na kusy, až to Triala nemohla už déle pozorovat.
 Požádala proto o pomoc své bratry. Věděla, že ona své děti potrestat nedokáže. Poprosila je však, aby jejím dětem neubližovali, aby je jen potrestali. A její bratři jejímu přání vyhověli. Měli ovšem jednu podmínku. Další inteligentní život chtěli vytvořit společně s ní. A Triala souhlasila.
 Poté její bratři pochytali všechny démony a uvrhli je do prázdnoty. Do prázdnoty jež obepíná vše. Neschopni jakéhokoli pohybu, byli démoni uvězněni. Prvorozený, známý jako Nírven, což v jazyce Všemocných znamenalo překrásný, však své matce a jejím bratrům přísahal pomstu. Mocí se už téměř rovnal Všemocným. Proti spojeným silám Arhedovým a Erethovým ale šanci neměl. Byl uvržen do vězení stejně jako jeho slabší bratři a sestry a jeho nižší démonická stvoření. Sliboval však, že se jednoho dne vrátí a zničí vše, co bude jeho matce a jejím bratrům drahé.
 A tak poučena ze své chyby, Triala stvořila slunce a hvězdy a měsíc, aby na zemi už nikdy nepanovala naprostá temnota. Její bratr Arhed zamával rukama a vytvořil mocné vichry, příjemný vánek a to nejdůležitější, dýchatelný vzduch. Tetelení vzduchu na teplém slunečním světle rozradostnilo všechny Všemocné a Ereth byl tak dojat, že mu ukápla slza a ta dala vzniknout oceánům a řekám a jezerům. Malým potůčkům a tůním. To vnuklo Triale nápad. Vzala sluneční svit a kapku vody a ve své moci z nich uplácala hlínu a první stromy a rostliny, které se šířily dál a dál, pohlcovaly životadárné světlo a vodu a nad krajinou vznikly mraky a bouře, jež tvořily novu životadárnou tekutinu. A tak započal koloběh života. Mrtvé rostliny dávaly vzniknout novým, déšť plnil všechny vodní hladiny vypařované sluncem a Všemocní se radovali z té krásy.
 Arhed z hlíny utvořil kopce a hory a Ereth nejvyšší z nich pokryl sněžnými čepičkami. Následně všichni společně dali život hmyzu a prvním mořským i pozemským tvorům. Vzali si však i příklad z Nírvena. Věděli už, že vše je pomíjivé, a aby si zvířata vážila svého života, musela kromě krásného a šťastného žití a lásky svých stvořitelů i té mezi nimi, zažívat i strach a bolest. První šelmy přišly na tento svět. A tráva krmila mírné a maso ty divoké a nikdy nedošlo k přemnožení nikoho.
 Věky ubíhaly a Všemocní se radovali. Postupně však tvořili stále nové druhy, dokud jsme na svět nepřišli my. Gnómům byl vdechnut život. A my se od svých stvořitelů učili lásce. Poznávali jsme rostliny a zvířata a rozprávěli jsme s Všemocnými o vzniku tohoto krásného světa. A oni nám vyprávěli a radovali se z naší dychtivosti po učení a poznávání.
 Mnoho a mnoho let jsme po jejich boku chodili krajinou, pak stále méně a méně. Všemocní vypadali obtěžkáni starostmi. Co se děje? Ptali jsme se a oni se nám v jejich moudrosti svěřovali. I v prázdnotě Nírven dokázal pohltit své bratry a sestry a ponechal si jen ty, které sám stvořil, a kteří se ho báli. Stvořil nemoci, které se nějakým neznámým způsobem dostaly až do překrásného světa stvořeného Všemocnými. Nemoci řádily a zabíjely nevinné tvory, a tak nás Všemocní naučili magii a léčitelství. A my jsme začali po světě chodit sami. Léčili jsme a starali jsme se o nemocná zvířata. V průběhu věků jsme viděli, jak se vyvíjejí a mění. Původní býložravci se začali měnit podle míst, kde žili, a tak vznikali první koně, jeleni, krávy. A všichni tito tvorové se dále měnili. Ptáci rostli nebo se zmenšovali a měnili své barvy a dříve malé ještěrky rostly a rostly, aby se vyrovnaly větším zvířatům. Nechaly si narůst křídla a vznikli z nich první draci. Tenkrát ještě neschopni létat, kvůli své obrovské hmotnosti. Křídla měli jen na okrasu. A my je, jako Všemocní naučili nás, učili magii. Draci za pomoci magie vzlétli a celí šťastní byli ochotní nám svět ukázat i ze svých velkých hřbetů. Z výšin jsme sledovali svět a radovali se jako malé děti.
 A pak jsme je jednoho dne uviděli. Elfy. Toulali se po lesích. Nazí a krásní. Naučili jsme je řeči a oni začali zpívat a tančit, a naše uši do té doby, a ani poté, nezaslechly nic krásnějšího. Zpěv elfů a smích jejich dětí byl kouzelnější, než samotná magie. Nebylo je třeba, učit magii, oni sami se ji naučili. Rozprávěli se zvířaty tak, jak my jsme to nikdy nedovedli a tvořili vše v dokonalém souznění s přírodou.
 Vousatý národ jsme objevili uvnitř těch nejvyšších hor. Svalnatí a šikovní. Trpaslíci vše tvořili vlastníma rukama a jen málo z nich bylo schopno a ochotno učit se magii. Tvrdohlavý národ se nás zprvu bál, ale naučil se nám věřit a brzy se z našich národů stali přátelé.
 Společně jsme obývali tuto zem. Gnómové, draci, elfové a trpaslíci. Žili jsme v míru a Všemocní nás občas všechny navštěvovali a procházeli se s námi. Po tisíce let tomu tak bylo, a pak z dalekých moří připluli první lidé. Už uměli stavět a používat magii, v ničem z toho však nevynikali jako jejich sousedé. Horliví zdokonalovat se, se učili od všech ostatních národů, včetně nás. A Všemocní chodili mezi námi a smáli se.
 Život byl krásný a přátelství mezi všemi rasami pevné a čisté jako diamanty. Temnota si žel, však cestu z prázdnoty nacházela stále častěji.
 K poslední rase na tomto světě se temnota dostala dříve, než kdokoli z nás. Skřeti přišli z temných zákoutí Mirdnhalu, Nekonečného pohoří. Velcí a silní. Stavěli, čarovali, ale hlavně ničili. Nesnesli výtvory ostatních a o rady ani učení se nezajímali. Tvrdili, že jejich božstva už je dávno všechno důležité naučila. Věděli jsme, že za vším stojí Nírven, ale nemohli jsme nic dělat. Snažili jsme se skřety přesvědčit o špatných úmyslech jejich boha. Oni nám však nevěřili. Byli jsme pro ně lháři a zapudili nás. Jejich bůh je žel naučil i něco, co jsme do té doby nepoznali. Bojovnost a agresi. Začali se množit jako hmyz a napadat ostatní národy. A tak započala první válka.
 Lidé, jako nejmladší z pěti prvních národů, když nepočítáme skřety, podléhali hrůzám války a zbytečnému mučení a smrti. Temnota se šířila a démoni začali unikat z prázdnoty. Posedli mnoho lidí a ti se přidávali na stranu skřetů.
 Netrvalo dlouho a démonům se začalo dařit, jak jejich moc rostla, ovládat i těla a mysli některých trpaslíků. Draci, kteří se nezajímali o boje jiných národů, si dlouhé roky kroužili na nebesích beze strachu.  Jejich, jako nejtvrdší ocel, tvrdé šupiny jim dodávaly ochranu i před mocnými kopími silných skřetů. Uprosili jsme je však, aby nám pomohli. S pomocí draků jsme my, elfové, trpaslíci a lidé začali skřety zahánět. Většina skřetů se ukryla v podzemních jeskynních a v temnotách prosili svého boha o pomoc. On byl však k prosbám hluchý. Nejmocnější ze skřetů osídlili Anderelské planiny a uzavřeli s námi mír.
 Žel nebyl to dlouhotrvající mír. Na svět přišli démoničtí bratři Horblar a Orothar. A na ně nestačili ani draci. Naši létající přátelé už nechtěli bojovat a opustili nás. Uchýlili se na nejvyšší vrcholky Mirdnhalu a Arnhalu, Ledových pohoří.
 Moci Horblara a Orothara nedokázal nikdo z nás vzdorovat. Lidé se na jejich popud stavěli proti sobě a nejpočetnější, už jen ze čtyř spojených národů, se rozdělil. Válečníci z města Braenger se odmítali vzdát a udatně bojovali proti nesmrtelným nepřátelům. Ti moudřejší, hledali pomoc u elfů a v jejich lesích. Naučili se od nich mluvit se zvířaty a souznění s přírodou a později unikli za Trpasličí hory, Garhal, jak jsme je dříve nazývali, a ukryli se v Severní zemi.
 Poslední z lidí, dnes známí jako Nezkrotní, začali démony uctívat a spojili se s Anderelskými a jeskynními skřety, kteří za dlouhá staletí pozbyli své síly a velikosti. V podzemích se však naučili lépe vidět ve tmě a nakrmit se takřka vším.
 Po dlouhé roky trvala tato válka. Bojovali jsme a umírali bok po boku elfů, trpaslíků a lidí ze středozemí i ze severu. Naše spojenectví bylo tuhé, ale naše národy slábly. Nepřátel bylo mnoho. Útočili na Severní zemi, opevněný Braenger, který pomohli opevnit nejlepší stavitelé trpaslíků, útočili na trpasličí království a jejich hluboké tunely a kácely lesy elfů.
 Nikdo z nás už po dlouhá staletí neviděl Všemocné. Mysleli jsme, že nás opustili, že jsme něco udělali špatně a oni se na nás zlobí. Jak bláhoví jsme byli. Všemocní zatím v dalekých krajinách a jiných realitách, kde čas ubíhá jinak, sváděli svůj vlastní boj. Nírven opustil prázdnotu a mocnější, než kdy dříve napadl svoji matku a její bratry. Toužící po pomstě zranil Arheda, a ani všemocní nebyli schopni jej vyléčit. Moc Všemocných se ztenčovala. Vytvořením dokonalého světa se oslabovali, aniž by to věděli. Zatímco se Nírven po milióny let živil utrpením a smrtí.
 A tak nás Triala navštívila a darovala nám několik Drahokamů moci, jež s bratry stvořila k ochraně před démony, jako byli zuřivý válečník Horblar a jeho černokněžný bratr Orothar. Pak se navrátila ke svým bratrům Arhedovi a Erethovi a společně vypustili v elfském lese veškerou svoji moc, aby znovu zapudili Nírvena. Triala, Arhed a Ereth se proměnili ve tři velké energií pulzující balvany a zůstali tak už napořád. Posvátné kameny, tak je nyní nazýváte. Moc Nírvena byla odčerpána a jeho tělo zničeno a on se opět propadl do prázdnoty.
 Síla Drahokamů moci nedovolovala Horbalrovi a Orotharovi vstoupit na území elfů, trpaslíků a lidí, a proto se nejmocnější z Nírvenových dětí na mnoho tisíc let ukryli kdesi v temnotách.
 Lidé, kteří vládli největšímu území ze všech ras, dostali tři Drahokamy moci. Rubín, Safír a Ametyst.  Trpaslíci obdrželi Onyx a Turmalín. Smaragd moci měli elfové a my gnómové Diamant.
 Tisíce let jsme ochraňovali Drahokamy moci a využívali jejich moc jen k obraně proti démonům. Lidé i trpaslíci však rychle zapomněli na naše opravdové nepřátele a začali využívat moci kamenů i k vlastním hamižným cílům. Lidé se obrátili proti sobě a začali znovu válčit. Trpaslíci dolovali stále hlouběji a hlouběji a v boji s jeskynními skřety a obry, které se skřetům podařilo za staletí zkrotit, byl Turmalín vhozen do lávy, kde vybuchl a hora tak zasypala celé jedno prastaré trpasličí město a všechny jeho obyvatele.
 Safírový kámen byl ztracen kdesi v oceánu při jedné z námořních bitev, které mezi sebou vedli lidé. Další jejich kámen byl zničen o mnoho staletí později společně s elfským Smaragdem. Mágové obou národů při jejich první válce využili moci Smaragdu a Rubínu a kameny se vzájemně zničily a způsobily značné ztráty na životech oběma stranám.
 Síla Onyxu moci slábla a slábla, jak každý z trpasličích králů chtěl být bohatší, než ten před ním. Poslední z trpasličích králů, jež vládl Onyxu moci, byl Worghran Přepychový. Nabyl dojmu, že se v horách v Nekonečných pohořích ukrývá největší bohatství, jaké svět kdy mohl spatřit, a že draci ho chtějí všechno jen pro sebe.Worghran putoval se svojí armádou až do Mirdnhalu. Jednomu z draků se nelíbilo, že trpaslíci okupují jejich domovinu a zaútočil na ně. Trpasličí mágové využili zbytky moci Onyxu, aby se ubránili obřímu drakovi. Umírající drak však z posledních sil rozšlápl Onyx a zničil tak poslední z jejich kamenů, sebe i velkou část trpasličí armády, včetně krále Worghrana Přepychového.
 Ametystový kámen zůstával bedlivě střežen lidmi ze Severní země. A jejich země vzkvétala. Stále využívali jeho moci jen k ochraně přírody před démony. To se ovšem nelíbilo lidem ze středozemí. Najali si zabijáky a zloděje z jihu a ti Ametyst moci ukradli. Nepředali ho však těm, jež si objednali jejich služeb. Neznalí moci kamene, jej chtěli jen pro sebe. Špatně moci Ametystového kamene porozuměli a zničili sami sebe i s kamenem.
 Ukryli jsme proto poslední z Drahokamů moci, aby jeho moc už nikdo nemohl znovu zneužít. Řekli jsme, že se Diamant moci ztratil a sami jsme se uchýlili do ústraní. Po tisíce let se schováváme a chráníme poslední Drahokam moci a dělali bychom tak i nadále, kdyby mě v mých snech nenavštívila sama Triala. Poznala jsem ji, i když jsem ji viděla jen jednou jako malá gnómská holčička. Řekla mi, že konec Nírvena se blíží. Vědomí její a jejích bratrů prý v dalekých zemích, nám neznámých, našla mocné spojence, jejichž moci se neubrání ani sám Nírven. Jen ti, co vládnou Cizí krvi, dokážou nemožné. Zlé časy se chýlí ke konci a s nimi přichází i konec všech démonů. Proto jsme vyslali zprávu, že se Diamant moci našel a prozradili jsme místo svého úkrytu, protože ukrývání je již konec.“
 Volna ukončila své vyprávění a pokynula svému strážci s proutěným košem. Ten předstoupil před skupinu přátel a odhrnul látku. V koši ležel diamant velký jako hlava Anderelského skřeta. Lesklé plochy Diamantu moci odrážely světlo a tříštily jej. Rozložily světlo na všechny barvy duhy a kámen se třpytil stejně jako vodní hladina při západu slunce. „Diamant moci je váš, podle přání Všemocné Trialy. Naložte s ním, dle libosti, ale buďte opatrní. Je to ten nemocnější artefakt v Tsechiánii a veškerém známém světě.“
 Přátelé nemohli uvěřit svým očím a nedokázali odtrhnout pohled od kamene. „Myslíte to vážně? To nám dáváte Diamant moci jen tak?“ ptal se překvapený Morlen, který se od kamene dokázal odtrhnout jako první. „Věř mi, mladíku, že to nedělám kvůli tvým krásným očím, ani okouzlujícímu úsměvu překrásné Thessaii. Dělám to pro Trialu. Je tou nejmoudřejší bytostí, co kdy kráčela po této zemi, a pokud si ona přeje, abychom vám Diamant moci svěřili a započali tak běh událostí, které změní svět, tak to bez pochybností a otázek uděláme.“ odpověděla tvrdě Volna. Její tón naznačoval, že se na toto téma už nechce bavit.
 „Thessaio, chtěla bych s tebou ještě, než odejdete mluvit. Pojď se mnou, prosím, do ústraní.“ Polekaná Thessaia uposlechla žádosti matriarchy a následovala ji. Grub stále mlsně pokukoval po obřím diamantu a dokonce i Prasáka upoutal jeho třpyt. Garrett, Varlyen a Morlen se radostně objímali a Dinah nevěřícně hleděla chvílemi na Diamant moci a chvílemi na gnómy a snažila vstřebat všechno, co právě slyšela.

 Thessaia netrpělivě čekala na to, co má matriarcha Volna na srdci. „Vím, na co se s tvojí přítelkyní chystáte.“ Thessaia hlasitě polkla a dělal hloupou. „Nemám tušení, o čem to mluvíte.“ zalhala. „Ale no tak. Nelži mi tu jako dítě, které přísahá, že tu vázu nerozbilo. Vím, že chcete Diamant moci využít k něčemu jinému, než ti pošetilí muži. A schvaluji to. Drahokamy moci nebyly stvořeny k zabíjení démonu, ačkoli by to jistě dokázaly. Tvůj důvod pro jeho využití je mnohem ušlechtilejší a přesně k tomu byly Drahokamy vytvořeny. K ochraně. A neboj se, Garrett to pochopí. Jen mu nic neříkej. I kdyby on souhlasil, aby sis Diamant moci ponechala, jeho společníci by nesouhlasili.“ „Takže mu mám lhát, sebrat kámen a beze slova se vytratit?“ „Bude to tak nejlepší. Muži nepotřebují vědět vše, ba naopak. Stačí, když to, co uděláš, povede k něčemu lepšímu, než zamýšlejí oni. Dříve, než se naděješ, všem dojde, že ses rozhodla správně.“ Thessaia smutně kývla na souhlas. „A usměj se, holka. Smutek ti nesluší.“ „Mohu mít ještě otázku?“ „Samozřejmě, takové sladké tvářičce nedokážu říct ne.“ „Čím je Garrett a jeho přátelé, kteří přišli s ním, tak výjimeční?“ „Tak on ti to přeci řekl.“ usmála se Volna. „Matriarcho, oni přece nemají žádné zvláštní schopnosti a viděla jsem Garretta v boji. Nedá se ani říct, že by byl obzvláště mocným válečníkem.“ „Co není, může být a ta opravdová moc nemusí být na první pohled vidět. Sama nevím, čím jsou výjimeční, události následujících dní nám snad napoví.“ Thessaia si povzdechla a Volna se zeptala: „Máš ještě něco na srdci, děvče?“ Thessaia se zamyslela a odpověděla otázkou: „Ano, neměla byste kousek pergamenu a něco na psaní?“ „Tobě na tom mladíkovi skutečně záleží.“ zaradovala se Volna. „Ovšem, něco tu pro tebe najdu.“

 Vyprávění Volny skončilo pozdě odpoledne. Gnómové družině ještě přichystali pozdní oběd nebo už možná brzkou večeři a doplnili jim jejich zásoby vody a jídla. Šťastní a plní sil se rozloučili s gnómy a vydali se cestou nazpět Dinelským průsmykem. A doufali, že tentokrát je v něm už nezastihne další nebezpečí.