Cizí krev - Kapitola XXXVI.

Sbírka: Cizí krev

                                                           XXXVI.

Šerá mračna se vznášela nad Dinelským průsmykem a družinou společníků nesoucí Diamant moci. Slunce hradbou mraků opět nepronikalo a horské štíty se nad přáteli nebezpečně skláněly. Přesto se však společenstvu šlo lépe a v dobré náladě a rozpoložení spolu všichni vtipkovali a povídali si. Nikde nebylo stopy po spoustonožkách ani zobanech, a tak se zbytečně nestrachovali.
 Garrettův úkol byl splněn a jeho mysl začínaly tížit myšlenky na Emeryho. Drahokam moci byl nalezen a získán, nyní se bude muset vydat hledat svého přítele. Ponořen v myšlenkách příliš nevnímal své společníky. Obával se, že Emeryho už nikdy nenajde. A jeho obav si zřejmě všimla Thessaia, která své obavy uměla skrývat podstatně lépe, než Garrett. „Nač myslíš?“ ptala se. „Na nic a na vše.“ odpověděl, nic neříkajíc Garrett.
 Kráčeli vedle sebe kousek za ostatními. Byl to již třetí den od opuštění gnómů a blížilo se odpoledne, kdy se na toto místo vždy začínala přikrádat tma.
 „Vždycky jsem si myslel, že dokážu něco velkolepého…“ začal po chvilce ticha Garrett „ale po tom všem, co se mně a mým přátelům událo v Tsechiánii, si to už nemyslím. Ve všech bojích jsem dovolil, abychom někoho ztratili nebo minimálně málem ztratili. Emery, vesničané Stinné a málem i Morlena s Grubem. Neustále musím přemýšlet nad tím, proč si Posvátné kameny vybraly právě mě. Já sám vím, že si vybraly špatně. Bojím se, že nakonec selžeme i v porážce Horblara. Chtěl jsem být hrdinou, ale nejsem jím. Nejsem tím, kým jsem vždy doufal, že budu. Ve všech bojích jsem měl buďto štěstí, anebo mě někdo zachránil. Spletla ses ve mně, nejsem dobrý muž. Touha po pomstě mě užírá. Nechci jen zabít Horblara, ale chci, aby trpěl. Může za smrt Nauéríela a všech dobrých lidí. A také stojí za únosem Emeryho.
 V boji se skřetím náčelníkem, jsem si přál jeho smrt, chtěl jsem ho zabít a to samé chci udělat Horblarovi. Zničit ho Diamantem moci a sledovat, jak umírá. Posvátné kameny si vybraly špatně.“
 Thessaia si jej chvíli mlčky prohlížela, a pak namítla: „To bys neměl ty sny. Trápíš se a teď na tebe doléhá ponurost tohoto místa. Dokázal jsi velké věci, ať už při tobě stálo štěstí nebo ti pomohli ostatní. Beze strachu jsi čelil mocným nepřátelům a chránil ostatní. Nepochybuj o sobě.“
 
 Obloha se setměla a Garrett s Thessaiou šli bok po boku za ostatními, až dokud Morlen nerozhodl o tom, že se utáboří. Po skrovné večeři všichni ulehli ke spánku. Všichni až na Garretta a Thessaiu. Garrett měl tu noc první hlídku a Thessaia si k němu přisedla, když ostatní usnuli.
 Drumla dvojici tiše pozoroval a malý Prasák mu olizoval tlapy. Už se velkého huňatého medvěda vůbec nebál.
 „Dinah už všechno ví. Myslela jsem, že bys to měl vědět. Pověděla jsem jí, že nejsi z tohoto světa. Moc to nechápala, ani já to vlastně moc nechápu. Moc Trialy a jejích bratrů, musí být vskutku nedozírná. Není to těžké, být v cizím světě a sám bez svých přátel a rodiny?“ „Když jsem sem přišel, neuvěřitelně se mi tu líbilo. Všechno, co jsem tu viděl, bylo překrásné a okouzlující, a potkal jsem tu mnoho nových přátel. Ale abych ti odpověděl. Ano, je to těžké, nebo alespoň bylo. Po smrti Nauéríela už mi nic tady nepřišlo tak krásné a okouzlující. A tak to bylo až do okamžiku, než jsem potkal tebe.“ pověděl Garrett vedle něj sedící zaříkávačce.
 Thessaia na něj trochu vyděšeně pohlédla, a pak se začervenala. „To jsou všichni ve tvém světě takoví lichotníci?“ usmívala se Thessaia. „Jak jsi chtěla, nebudu o sobě pochybovat a odpovím ti, že já jsem tak trochu výjimečný.“ Překrásná zaříkávačka se zasmála a zacpala si ústa, aby neprobudila ostatní.
„U prastarých, ty jsi neskutečný.“
 Zpod obočí se Thessaia na Garretta trochu stydlivě dívala a culila se. „Přiznám se, že když jsem tě poprvé uviděl, tak jsem ztratil řeč.“ řekl podivně se ksichtící Garrett a díval se kamsi před sebe.  V ten moment měla Thessaia neuvěřitelné nutkání ho políbit. Udržela se však a místo toho řekla: „Byl jsi docela roztomilý, jak jsi vešel do té krčmy a nepřítomně jsi hleděl:“ „Ty sis toho všimla? To né.“ zastyděl se Garrett. „Nešlo si nevšimnout.“ zasmála se Thessaia.
 Garrett se otočil k Thessaii a okamžik se na sebe usmívali. Hleděl hluboko do jejích hnědozelených očí a ztrácel se v kouzlech její krásy. A Thessaia zase hleděla do těch jeho a tiše doufala, že on udělá to, k čemu ona neměla odvahu. Drumla a Prasák na ně koukali a nehýbali se. Nevydali ani jediný zvuk.
 Garrett pohladil Thessaiu po tváři a ona u toho zavřela své nádherné velké oči. Naklonil se a políbil ji. Na kratičký okamžik, jakoby se zastavil čas. Praskání vzácného ohně utichlo. Dech spících společníků také a samotný průsmyk, jako by v ten titěrný okamžik roztál dojetím a stěny temných skal se usmály a vzpomněly si na lepší a šťastnější časy, kdy temnota a zlo nekráčelo tímto světem.
 Thessaia se zachvěla při doteku Garrettových rtů, a když se odtáhl, přála si, aby pokračoval. Otevřela oči a uviděla, jak se na ni usmívá a pohled jeho teplých hnědých očí ji uklidňoval a probouzel v ní pocit důvěry a bezpečí.
 Pak si uvědomila, co se chystá udělat a rychle vstala. „Promiň, už musím jít spát.“ vymluvila se. Kousla se do rtu a spěchala si lehnout za Drumlou zády ke Garrettovi.
 Garrett zůstal civět jako opařený a maličký potkan přeběhl k němu. „V ženách se nevyznám.“ řekl potichu Garrett a Prasák na něj koukal, jako by mu rozuměl.

 Následujícího rána nedokázala Thessaia s Garrettem navázat oční kontakt a šla v popředí po boku své rusovlasé přítelkyně.
 „Co na ni furt tak čučíš?“ vyrušil náhle Garretta Grub. „Nečučím.“ „Čučíš. Všiml jsem si toho už tenkrát v tý hospodě.“ uchechtl se Grub. „Dobře no, možná trochu čučím.“ „Seš z tý holky úplně mimo.“ pochechtával se dál skřet. „Je nádherná.“ Grub se zachechtal a řekl: „Věděl jsem to! Věděl jsem, že se ti líbí.“ Garrett pohlédl na svého menšího přítele a usmál se. „Tak jdi za ňou. Řekní jí, že na ni furt čučíš a nemůžeš přestat. Řekni jí, že je pro tebe slunkem v týhle vyprahlý pustině, a že bys jí chtěl dát hubana.“ křenil se Grub. „Udržíš tajemství?“ ptal se Garrett. „Já? No jasně. Já nevykecám nic.“ „Políbil jsem ji včera v noci.“ Grub na něj vykulil svá žlutá očiska, a pak se rozchechtal.

 Thessaia je po očku pozorovala a mračila se. O minulé noci vyprávěla Dinah. „Čemu se tam Grub pořád chechtá?“ „Neřeš to. To jsou zkrátka muži. Musí se vždy vychloubat druhým a vzájemně se plácat po zádech jak jsou dobří, a pak se tomu společně smát.“

 „Hele, Garrette, znám jednu báseň.“ „Ty a poezie?“ podivil se Garrett. „No jasně! V nevěstincích v jížních zemích se často vyprávějí básně. Jednu si pamatuju. Je pro ženštiny. Mohl bys jí ju říct.“ „Tak povídej.“ popostrčil Gruba Garrett. „Než-li dívku s krásným ksichtem mít a kvůli ní přijít i o poslední minci, radši v hospodě já budu pít a užiju si řádně v nevěstinci.“ přednesl Grub a rozchechtal se.  „Jo, to Thessaiu určitě okouzlí.“ řekl posměšně Garrett a odfrknul si. „Na kurtizány to fungovalo. Zkusit to můžeš.“ chechtal se dál Grub. „Takovou báseň bych čekal spíš od Krumlora.“ „Jo, tomu trpaslákovi by se určitě líbila.“

 Další noci vzbudil Garretta Varlyen, když se měli střídat na stráži. „Ty jsi políbil Thessaiu?“ ptal se šokovaný Varlyen. „Zatracený Grub.“ ulevil si Garrett a naštvaně se zadíval na spícího skřeta.
„Jaké to bylo? Políbíš ji znovu? A co to znamenalo pro ni?“ zahltil otázkami Garretta jeho mladý elfský přítel. „Nechci o tom mluvit. Jdi spát.“
 Po chvíli přemlouvání se podařilo Varlyenovi dostat z Garretta alespoň pár informací a šel si spokojeně lehnout. „Copak se všichni pomátli?“ ptal se sám sebe v duchu Garrett. Seděl pod skalním převisem a přemítal o Theassaině podivném chování. Hodiny ubíhaly a nastala chvíle, kdy se měl střídat s Morlenem. Neuvědomoval si však plynutí času, dokud se Morlen neprobudil sám.
„Domnívám se, že už jsi mě měl vzbudit.“ „Asi ano. Nějak jsem ztratil ponětí o čase. Kupodivu nejsem unavený.“ „Myslíš na ni?“ zeptal se Morlen a pokynul hlavou Thessaiiným směrem. „Povětšinou.“ odvětil s úsměvem na tváři Garrett. „Mluvil jsem s Dinah a chtějí s námi jít do bitvy na Šedavých pláních. Neměl by ses teď rozptylovat myšlenkami na ženy. Horblar bude určitě nebezpečný, i přesto, že máme Diamant moci. Musíš se soustředit na boj. Thessaia je určitě speciální, ale jsem si jist, že pro vás bude čas i po bitvě.“ „Asi máš pravdu.“ souhlasil s Morlenem nepříliš spokojeně Garrett.
 Společně seděli a pozorovali takřka nepropustnou temnotu okolo nich. Obrysy hrozivých skal a stíny spících přátel. „Opravdu věříš, že si Posvátné kameny zvolily správně?“ otázal se potichu a s očekáváním Garrett. „Rozhodně! Jsem s tebou od začátku tvého příchodu. Jen málo věcmi jsem si v životě byl tak jistý.“ Garrett se na Morlena přívětivě usmál a poděkoval mu za vřelá slova.
 „Víš, jedné noci, před pár dny, jsem měl sen. Ani nevím, jestli to byl sen nebo bdělá představa. Měl jsem pocit, že vidím Emeryho, a že všichni selžeme. Nějak na to od té doby nedokážu přestat myslet.“ svěřil se Garrett příteli. „Myslím, že to budou jen tvé podvědomé obavy z nadcházejícího střetu. Konec se blíží a já upřímně věřím, že s Diamantem moci zvítězíme a porazíme Horblara a zaženeme jeho posluhovače.“ „Jsi dobrý přítel, Morlene.“ „To i ty, Garrette, to i ty.“
 Proseděli spolu celou noc a probrali mnohé. Z rána Morlen s Garrettovou pomocí přichystal snídani a brzy po ní, všichni společníci opět vyrazili na cestu. Nepříjemnou cestu Dinelským průsmykem, ale veselejší a klidnější, než byla ta předchozí. Dny ubíhaly rychle a dříve, než se nadáli, průsmyk končil a před nimi se otevírala krajina plná zeleně. Husté lesy a dlouhé lány ve větru tančících travin. Příroda, jako by náhle ožila. Ptáci zpívali v korunách stromů, veverky šplhaly po jejich kmenech a sbíraly zásoby na zimu. Zajíci se proháněli plání a z okolních keřů bylo slyšet cvrkot cvrčků a bzukot různých druhů hmyzu.
 „Konečně! Zase volné prostranství a život.“ radoval se Varlyen. Drumla se rozběhl k lesu a zmizel všem z dohledu. „Bav se hezky, Drumlo!“ křikla za ním Thessaia. „Dnes v noci můžeme konečně všichni poklidně spát.“ řekl s úlevou v hlase Morlen. Poplácal svůj ranec, ve kterém nesl Diamant moci a plný elánu vyrazil k lesu. Jediná Thessaia vypadala smutně.

 Jasný večer a vůně lesa obohatili jejich táboření. Příjemné teplo ohníčku rozradostnilo srdce Dinah, a tak opět začínala mít choutky na trochu zábavy. „Varlyene, co kdybychom trochu oslavili to, že jsme konečně opustili to všemi zapomenuté a nehostinné místo, a našli si spolu nějaký klidný kout?“ mrkla Dinah na mladého elfa. „Milerád.“ zaradoval se elfský lukostřelec a společně zmizeli v hlubinách temnícího se lesa.
 Grub si hrál s Prasákem a krmil ho malými kousky masa, které mu zdánlivě nikdy nedocházely. Morlen se staral o plápolající oheň a Garrett po okolí sbíral dříví. Thessaia ho u toho po očku pozorovala. „Taky na tebe pořád čučí.“ řekl Grub a pohled věnoval stále Prasákovi. Thessaia rychle sklopila zrak a řekla: „Já na něj nečučím, jen pozoruji okolí.“ Grub zvedl hlavu a zakřenil se přímo na Thessaiu. „To určitě.“ „Nech ty dva být, Grube.“ napomenul jej Morlen. „Jsou záležitosti, do kterých bychom se neměli plést.“ „Krumlor by nesouhlasil.“ „Krumlor tu není, ale zdá se mi, že ti nějak chybí.“ popíchnul Gruba Morlen. „Tss, tak to se ti zdá špatně, ten trpaslák mi rozhodně nechybí.“ řekl nesouhlasně Grub a zaksichtil se, aby svému výroku dodal na pravdivosti. Thessaia se zasmála a přitakala: „Také se mi zdá, že ti trochu chybí.“ „Říkám, že ne! Tak toho nechte!“ rozčílil se skřetí zabiják. Thessaia a Morlen se rozesmáli.
 Garrett zrovna přinášel otep větví, když se Morlen a Thessaia hlasitě smáli. „Co vás tak pobavilo?“ „Jen trochu škádlíme Gruba.“ odvětila Thessaia. „Ano, a daří se nám to.“ smál se Morlen. „Jo, myslej si, že mně chybí ten trpaslák. Taková hovadina!“ „Vždyť jo.“ přidal se Garrett. „A dost! Jdu se projít. Jste pěkní prašivci.“ naštval se Grub a dupající odcházel pryč od ohně. „No tak, my už toho necháme!“ volala za ním stále se smějící Thessaia.

 Netrvalo dlouho a vrátili se Varlyen s Dinah. Oba se šťastně usmívali. Celá družina, kromě někde se toulajícího Gruba, povečeřela a brzy se uchýlili se spánku. Jen Thessaia nespala a v šeru tiše škrábala svůj dopis. Nevěděla, co psát, ale snažila se vše, co nejlépe vysvětlit. Když sesmolila většinu toho, co měla na srdci, přemýšlela nad tím, jak dopis zakončit. „Neměla bych. Nebo ano? Ano, víc už tím zkazit nemohu.“ rozhodla se nakonec.
 Probudila svoji spící společnici. „To chceš zmizet už dnes v noci?“ divila se Dinah. „A kdy jindy? Nemůžeme to déle protahovat.“ Dinah si povzdechla. „No dobrá.“
 Rusovlasá válečnice rozvázala Morlenův ranec a opatrně z něj vytáhla v látce obalený Diamant moci. Thessaia se potichounku přikradla ke spícímu Garrettovi a s kanoucí slzou po tváři mu vedle hlavy položila dopis. Chystaly se právě zmizet v temnotách černého lesa, když si všimly, že je z křoví pozorují Grubovi žluté oči. „Copak to provádíte?“ Ženy se po sobě podívaly. Thessaia přistoupila ke Grubovi. „Prosím. Neprobouzej ostatní. Naše země umírá a my potřebujeme Diamant k jejímu uzdravení. Nemáš ponětí, jak moc mě to rmoutí, ale nemáme jinou možnost.“ „A co zkusit uzdravit vašu zem až po porážce Horblara a neokrádat svý kamarády?“ opáčil Grub. „Kámen se po vstřebání Horblarovi moci pravděpodobně sám zničí. Nemůžeme to riskovat. Prosím.“ zaprosila Thessaia a dívala se Grubovi hluboko do očí. „Zatraceně! Co s váma mám dělat? Ale jestli, až budem bojovat s Horblarem všichni chcípneme, budeš si to vyčítat.“ polevil Grub. „Jdu dělat, že spím a vy rychle zmizte, než si to rozmyslím.“ „Děkujeme, Grube.“ vykřikla tiše Thessaia a objala skřeta. „No jo pořád. Teď už běžte!“
 A tak se stalo, že se Thessaia a Dinah vytratily do noci i s Diamantem moci. A Grub ulehnul k ohni a mrmlal si u toho cosi o Anderelských prdelích.

 „Diamant moci je pryč!“ probudilo všechny Morlenovo zjištění. „Jak pryč?“ tázal se Varlyen. „Prostě pryč.“ „A kde jsou Thessaia a Dinah?“ ptal se dál mladý elf.
 Garrett se posadil a rozevřel dopis, který uviděl vedle své hlavy. Stálo v něm:

 „Můj milý Garrette, z celého srdce mě mrzí to, co s Dinah musíme udělat. Už několikrát jsem ti to chtěl říct, ale nedokázala jsem to. To my jsme vzaly Diamant moci. Severní země umírá. Voda se nedá pít a dobytek hyne. Vše, co se nám podaří vypěstovat je nepoživatelné. Lidé jsou nemocní a umírají. Jako můj malý bráška. Potřebujeme Diamant moci, abychom mohly uzdravit naši domovinu. Nemůžeme dovolit, aby byla jeho moc vyplýtvána na boj s démonem. I když je tím démonem samotný Horblar. Doufám, že to pochopíte. Snad se na mě nebudeš zlobit příliš dlouho, ale já musím ochránit svůj lid. Jestli se spolu už nikdy nesetkáme, věř, že navždy zůstaneš v mém srdci.
                                                                                                
                                                                                                                   S láskou Thessaia.“

 „Jsou pryč.“ oznámil Garrett. „I s Diamantem moci.“ podal dopis Morlenovi a ten jej v rychlosti přečetl a předal dále. Všichni zůstali stát jako opaření. „Takže celá ta cesta byla pro nic za nic.“ konstatoval Varlyen. „Co bude teď?“ ptal se. „Nic. Selhali jsme. Pronásledovat je nemá cenu. Nevíme, kam přesně míří a ani je pronásledovat nechci. O Diamant bychom museli bojovat. A to nechci. Vraťme se na Šedavé pláně a doufejme, že se mágům podaří Horblara spoutat.“ rozhodl, celý skleslý, Morlen.
 Garrett hleděl na dopis a cítil se zrazen. Žár v jeho srdci byl spalující a on netoužil po ničem jiném, než zmizet z tohoto světa. Sbalil si své věci a vyrazil směrem k Šedavým pláním.