Fénixova šance Kap. 6: Dohoda s Nebelvírem

Anotace: Harry se setkává se svým bývalým profesorem a domlouvá se s ním na spolupráci

Sbírka: Fénixova šance

Kapitola 6: Dohoda s Nebelvírem

 

 

Tkalcovská ulice, Londýn…

 

Dům ve Tkalcovské ulici, který Harry už po několikáté pozoroval, se zdál být na první pohled opuštěný. Kouzlo bylo působivé, přesto na to mladý bystrozor neskočil. Hlídal tady při každé volné příležitosti už třetí den a těch pravidelných odchodů a příchodů různých lidí si prostě nemohl nevšimnout. Vypadali sice jako bezdomovci hledající útočiště před podzimními dešti, jenomže Harry celkem rychle vytušil, že se ve skutečnosti jedná o jednoho a toho samého člověka pod mnoholičným lektvarem. Podobných pobudů se tady potulovalo tolik, že pro Snapea nemohlo být nijak těžké je například během spánku připravit o pár vlasů. Žádný důkaz samozřejmě neměl, ale byl připravený to risknout.

Poslední dny v práci byly tak nudné a nezáživné, že nutně potřeboval nějaké rozptýlení. O démonech se stále nikomu nepodařilo najít nic užitečného, přesně jak Harry čekal. Zabít démona samo o sobě nepředstavovalo příliš velký problém, prostě stačilo použít nějakou zbraň ze stříbra, mohla klidně být i mudlovská. Udělat to tak, aby posedlý hostitel přežil, už se však zdálo téměř nemožné. Navíc pořád zůstávalo otázkou, jak se sem démoni vůbec dostali a proč. Někdo je do tohoto světa musel vpustit, to bylo Harrymu jasné. Kdo mohl být takový blázen, aby otevřel bránu do světa démonů? Ta otázka byla až děsivá, zvlášť když nikdo nevěděl, jak je zase vyhnat. Pokud to tedy vůbec ještě šlo.

Pro tentokrát se ovšem Harry rozhodl pustit všechny ty nezodpovězené otázky z hlavy a soustředit se na Severuse Snapea.

 

*****

 

Byl večer. Severus seděl za stolem, popíjel horký bylinný čaj a přemýšlel od kterého z bystrozorů si vypůjčí identitu pro svůj rozhovor s Dracem. Všechny je měl podrobně zmapované. Znal jejich denní režim i zvyklosti. To vše měl zaznamenané na pergamenu před sebou. Zrovna když se rozhodl vyškrtnout ze svého seznamu Harryho Pottera, někdo zaklepal na dveře. Zaskočilo ho to. On přece nemíval návštěvy.

S vytaženou hůlkou došel ke dveřím, aby od nich vzápětí zase couvl. To, že ho dříve či později najdou, samozřejmě tušil, jenomže místo tlupy bystrozorů se zatykačem, stál za dveřmi sám Harry Potter osobně. Tohle nečekal. Ne ani v nejbujnější fantazii. Přesto nakonec po chvíli váhání pomocí kouzla otevřel a vpustil mladého Nebelvíra dovnitř, samozřejmě hned poté, co si ověřil, že s sebou opravdu nemá kolegy.

„Jak jste mne našel?“ zeptal se Severus a přitom nenápadně maskoval pergameny na stole. Harry mu však nevěnoval pozornost, jelikož si právě všiml Fawkese, který celou scénu zvědavě pozoroval ze svého bidýlka.

„Taky vás zdravím profesore. Jednoduše, cítil jsem vaši magii. Pak to Levicorpus, které jste si nemohl odpustit a Triquetra…“ Harry pokrčil rameny a pokračoval: „No, a zatímco vy jste si hrál na samozvance, lámal jsem si hlavu nad tím, jak jste to mohl přežít, ale teď už to vím. Jistěže, fénix pomůže každému, kdo prokáže, že je oddaný Bradavicím. Proč mě to nenapadlo?“ mladík se na něj obrátil s úsměvem a Severus v něm pro jednou neviděl Jamese. Během skrývání se před světem měl dost času na přemýšlení a svou chybu si uvědomil. Harry Potter nebyl jako jeho otec. Nebyl škodolibý ani arogantní, spíše se podobal Lily. Teď už to věděl. Sám sobě si to i dokázal přiznat, ale nahlas by to Severus nikdy neřekl. Na to byl příliš hrdý.

„Už nejsem profesor. A teď když jsme si ujasnili, že jsem očividně netrpěl dost a vy víte, kdo jsem, mi řekněte, co s tím hodláte dělat? Přišel jste mě zatknout?“ zeptal se odevzdaně a ztěžka se posadil zpátky za stůl. Že by tohle byl konec jeho cesty? Přežil snad proto, aby vzápětí strávil zbytek života v Azkabanu? Severus nepochyboval o tom, že přesně to by si zasloužil. Ovšem člověk málokdy dostane to, co si skutečně zaslouží. To už se naučil.

„Vůbec nic. Vlastně jsem přišel, abych vám pomohl.“ To bylo rozhodně matoucí, zvlášť když se na něj Potter pořád usmíval. Skoro jakoby byl rád, že je naživu.

„Pomohl s čím?“ zamračil se Severus.

„Vrátit se, protože to co děláte, není žádný život, ale dobrovolné vyhnanství. Přitom byste mohl dělat cokoli. Jste volný. Válka skončila. Kvůli tomuhle jsem vaše jméno neočistil,“ řekl Harry důrazně a přitom obsáhl rozmáchlým gestem celý prostor.

Severus ho přitom užasle pozoroval. Nikdy by si nepomyslel, že ho ten kluk dokáže takhle překvapit. Zároveň byl ale naštvaný. Copak skutečnost, že očistil jeho jméno, dávala Potterovi nějaké právo řídit i jeho život? Celá léta ho naprosto oprávněně nenáviděl a teď mu najednou chtěl pomáhat, jakoby žádná minulost neexistovala. Jakoby to nebyl on, kdo zavinil smrt jeho rodičů. Co se to s tím klukem pro Merlina stalo?

„Hezká řeč Pottere. A to vás v té vaší ušlechtilé nebelvírské hlavě ani na okamžik nenapadlo, že přesně tak to chci? Něco vám teď řeknu. Smrt je dar. I v nejhorším zoufalství máte jednu jistotu, jednu naději. Že vše má svůj konec. Měl jsem v té Chroptící chýši zemřít!“ Severus prudce vstal. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi a chytil Harryho za límec. Svýma temnýma očima se zlobně vpíjel do těch smaragdových. Mladík jeho pohled opětoval klidně, beze strachu. Ani se nesnažil uniknout z jeho dosahu a tak ho Severus zase pustil. Zhluboka se nadechl, aby nad sebou získal kontrolu. Pak se zase posadil, pokynul Harrymu k židli naproti a nabídl mu čaj.

Musel uznat, že na něj Nebelvír udělal dojem. Místo horkokrevného citově nevyrovnaného chlapce, který byl nucen předčasně dospět, před ním seděl mladý sebevědomý muž a perfektně se ovládal. Harry Potter očividně ušel dlouhou cestu a Severus díky tomu dostal spásný nápad.

„Pokud mi skutečně chcete pomoct, měl bych pro vás návrh. Snažím se najít Luciuse Malfoye, on jediný mi chybí, on jediný dosud uniká trestu. Jako bystrozor promluvíte s Dracem a zkusíte ho přesvědčit, aby nám řekl, kde je jeho otec. Jak to uděláte je čistě na vás, já s vámi jít nemohu, koneckonců pro něj jsem přece mrtvý a rád bych, aby to tak prozatím zůstalo.“

Harry se po jeho slovech zamyšleně poškrábal na bradě a rozvážně upil čaje. S odpovědí si dával načas, ale nakonec se přeci jen rozhodl.

„Dobře udělám to, ale vy mi na oplátku zjistíte něco o démonech. Nejspíš jste o tom už slyšel. Někdo je pustil do našeho světa, a mi nevíme kdo, ani jak je dostat zase zpátky. Zvlášť v noci se nám to vymyká z kontroly, nestíháme zachraňovat všechny posedlé. Takhle to dál nejde, musíme něco udělat. Problém je, že jsme vyčerpali všechny naše informační zdroje. Vy jste expertem na černou magii, třeba vás něco napadne, a pokud ano, já slibuji, že zůstanete anonymní. Nikomu neřeknu, že to mám od vás.“

„Podívám se na to, pane Pottere. Tímto jsme domluveni,“ přikývl Severus. Krátce si potřásli rukou, mladík se zvedl k odchodu, ale vzápětí se zarazil a znovu se podíval na Severuse.

„Nebudete chtít, abych se vám zavázal neporušitelným slibem?“

Tentokrát se mírně pousmál Severus.

„Budu vám věřit.“

 

*****

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

 

Harry se s dobrým pocitem přemístil domů. Samozřejmě nečekal, že by se Snape po jednom rozhovoru zázračně rozhodl začít zase žít. Na to byl ten člověk příliš tvrdohlavý a příliš přesvědčený o své vině. Prozatím ani nemělo smysl ho přesvědčovat, že on už mu nic nezazlívá, že šel dál. Zkrátka bylo ještě brzy. Zbytečně by ho tím ještě více rozzlobil, což nechtěl. Potřeboval vymyslet nějaký plán a dohoda o vzájemné spolupráci byl rozhodně dobrý začátek.

Doma si Harry nalil sklenku ohnivé whisky na oslavu. Normálně tvrdý alkohol moc nepil. Ginny to neviděla ráda, ale teď byla v práci a on měl ze sebe dobrý pocit. Setkání ze Snapem zvládl na výbornou, podařilo se mu zůstat v klidu a očividně tím na svého bývalého profesora zapůsobil. Dokonce si přitom uvědomil, že už z něj nemá strach a i veškerá nenávist se kamsi vytratila. Vlastně mu ho bylo líto, jenomže muže jakým je Severus Snape přece nemůžete litovat. Nestál by o to.  

Se sklenkou v ruce přešel ke krbu a zadíval se na pohyblivou fotografii svých rodičů. Jeho matka se na ní laskavě usmívala a komusi mávala.

„Neboj se mami, já mu pomůžu,“ zašeptal Harry, ačkoli věděl, že ho nemůže slyšet. Nedělal to jen kvůli sobě, ale také kvůli ní. Byli se Snapem přátelé a bez ohledu na to jak to mezi nimi skončilo, by jistě nechtěla, aby zůstal nešťastný.

 

Poznámka autorky: „Tak konečně k tomu setkání došlo. Možná teď někoho zklamu, ale toto není slash (pokud to někoho napadlo), takže nic víc než přátelský vztah mezi těmi dvěma nečekejte.

Příště se ale můžete těšit na Harryho rozhovor s Dracem. Jak asi dopadne střet těchto dvou rivalů?“