Svět Aris: Kapitola VII

Informační okénko:

Elfové
Lidé jim záviděli jejich nesmrtelnost a imunitu vůči všem nemocem. Jejich bohatství, vědomosti, ovládání magie i umění kovářství byla tato rasa proslavená. Společně s trpaslíky dokázali nejvíce ovlivňovat správný chod světa do doby, než se ukázali dragothové.
Po třech staletí bojů ztráceli svoji sílu i pozici ve světě. Z kdysi hrdé rasy zůstali jen zbytky, které utekli ze své domoviny do všech koutů světa. Pro utečence tohle nebyla taky žádná výhra.
Vždy se ukázali lidé, jenž tvrdili, že dragothové jsou tady jen kvůli elfům. Uvrhly dle jejich tvrzení ostatní rasy do nekonečné války. I přes nedávné události v Dur-Khazdagu, jejich přesvědčení nijak nezměnilo. Na tyto řeči reagovali především prostí lidé, vybíjející svoji zlost na nevinných. Začínalo být na denním pořádku v odlehlých místech provincií nejen
k lynčování elfů, ale i jejich veřejným popravám. Dříve z hrdé rasy se stala naháněnou zvěří, zabíjeni jejich vlastními spojenci potichu, ve stínech
a tajnosti.




Haxmann věděl sice dávno, že jeho nález v podobě nočního kamene je magického původu. Přesto si chtěl ověřit, jestli se nejedná o trpasličí runovou práci. Díky Alkaisannovi věděl, že to bude čistě dragothská věc. Možná jim vysvětlí jeho funkci Höwertzem navrhovaný mág. Doufal v jeho vstřícnost a ochotu
k pomoci. Přece jen dragothové jsou jejich úhlavní nepřátelé, musí určitě něco vědět o jeho významu.
Haxmann sám nevěděl, proč trvá nad objasněním a odpovědí. Z toho kamene má nepříjemný pocit, který ho pronásleduje od chvíle, kdy se ho poprvé dotkl. Byla to cizí věc, ale zároveň cítil z ní něco hodně známého. Jeho zvědavost mu nedovolovala hodit přemýšlení nad záhadným kamenem za hlavu a soustředit se na dalším úkolem své družiny.
Alkaisannovi vděčil za mnohé. Téměř ho považoval za svého druhého otce. Byla to nejmenší laskavost, jakou mohl pro něj udělat. Haxmann se obával jen jediného. Nechce si připustit ztrátu některého druha ze své družiny, jen díky jeho osobní spojitosti s Alkaisannem.
Začínal uvažovat nad možností, že vyrazí nakonec s Alkaisannem sám, a své druhy nechá na pár dní odpočinout tady v Minebu. Z jeho myšlenek během cesty ulicí se Stassem a Höwertzem v patách ke krčmě "U chromého koně" vyrušilo nenadálé pozdvižení u dveří krčmy.

Spatřil před krčmou sedícího Erzima, držící si levou rukou krvácející nos a monoklem
u pravého oka. Kolem se válelo po zemi několik zbitých mužů, vydávající bolestivé zvuky.
Nad nimi stáli Zorid s Axtellem. Protahovali si svá potlučená těla, z úst jim stékala krev.
Jejich těla byla pokryty modřinami, přesto působili spokojeně.
Haxmann protočil panenky, začínalo mu být jasné, kdo tuhle kalamitu způsobil.

,,Kde je Bhörn?" zeptal se dvojice šermířů.

,,Ještě uvnitř. Má tam jeden nevyřízený účet s četařem." odpověděl pobavený Zorid.

,,My dva jsme v tom tentokrát nevinně!" ozval se Axtell.

,,To určitě! Vy naše malá neviňátka." dodal Stass.

Axtell jen pokrčil rameny, napřáhnul svoji nohu a kopl do muže, který se snažil postavit na nohy. Haxmann se chytil za hlavu. Stass se opatrně plížil ke dveřím krčmy, ze které se ozýval řev probíhající bitky. Nechtěl dostat nějakou, náhlou ránu. Hospodské rvačky nebylo nic pro něj.

,,Hej Bhörne! Pojď sem ty barbare!" zařval Stass dovnitř, neopovažoval se udělat krok dovnitř.

Ve dveřích se po chvíli objevil s nadšeným úsměvem Bhörn. V pravé ruce držel rozbitou židli a pod levém podpaží svíral nebohého četaře. Nikdo z přihlížejících nevěděl, jestli četař trpí silným sevřením hromotluka, nebo jeho smradem z podpaží.

,,Můžeš nám tohle vysvětlit?" zeptal se klidným hlasem Haxmann.

Bhörn přizdvedl četaře ,,Tenhle bastard urazil tady našeho Erzima! Napřed do něho vrazil, nazval ho mlíčňákem a dožadoval se, aby mu zaplatil pivo." odpověděl jistým hlasem, přesvědčený o své pravdě.
Haxmann už tuhle trojici rváčů znal, jako své boty. Hlavou mu prošla předchozí myšlenka,
o odpočinku družiny tady v přístavu v době, kdy bude na cestě s Alkaisannem. Teď mu to nepřišel tak dobrý nápad, jako předtím. Nechal je na pár hodin osamocené. Pokud by je tady opustil na několik dní, znuděné a osamocené... výsledek by se dal potom srovnat téměř ke zbrani hromadného ničení. Bylo tedy rozhodnuto.

Mezitím přišel důstojník s pěti vojáky, prohlédli si spoušť a jejich pozornost upoutal Bhörn, který nadále držel četaře. Důstojník se obrátil k Haxmannovi.

,,Tohle jsou vaši muži?" zeptal se ho. Haxmann přikývl na souhlas. Důstojník ukázal na muže, ležící na zemi a četaře ,,Tohle jsou zase mí muži. Asi víte, co nás teď čeká."

Haxmann smutně sklopil zrak a opět přikývnul na souhlas, potom pohlédl na Bhörna.

,,Mohl bys ho konečně pustit?"

Bhörn uraženě pokrčil rameny. Rozbitou židlí vzal četaře ještě po hlavě a pustil jej na zem.
Haxmann s důstojníkem stáli s ostatními nadále a čekali, dokud bitka uvnitř neskončila. Prali se všichni, kdo tam byl. Jenže to byli Haxmannovi muži s vojáky, kteří tohle rozpoutali. Proto bylo pravidlem, že důstojníci museli zaplatit škody nešťastnému majiteli za běsnění svých podřízených. Po ukončení bitky se Haxmann s důstojníkem proplétal mezi muži v bezvědomí, či těžce sténajícími v bolestech. Dohodli se s hostinským na náhradě škody. Nakonec to vždy skončilo dobře a všichni byli šťastní. Muži se porvali, hospodský mohl za peníze z náhrady pořídit nový nábytek a místní truhlář měl velkou zakázku. Jediní, kteří měli vrásky na čele byl Haxmann s důstojníkem a jejich měšce. Důstojník doslova dokopal své muže při odchodu, Haxmann mlčky přihlížel a čekal, jak zmizí z dohledu a doslechu.
Poté se obrátil k Zoridovi.

,,Dal jsem vám dva úkoly! Takže očekávám, že jste je splnili."

,,Samozřejmě šéfe!" odpověděl Zorid a zasalutoval. Haxmann povytáhl obočí ,,Skutečně?" zeptal se poněkud nevěřícně.

,,Skutečně! Přísahám na moji sestru!"

,,Vždyť žádnou sestru nemáš!" připomněl Stass.

,,Určitě se můj otec postaral o nějakého toho levobočka a bude to určitě sestra!" trval na svém pobaveně Zorid.

,,Přestaň laskavě blbnout a mluv k věci!" zavrčel Haxmann. Zorid pochopil okamžitě jeho náladu.

,,Mluvím pravdu pane. Naše koně i povoz jsou v pořádku. Ubytování se nám nepodařilo sehnat, všude je plno. Podařilo se nám ovšem přesvědčit správce, aby jsme se mohli na jeden večer ubytovat v uvolněném boxu ve stáji."

Haxmann přikývnul ,,Stále lepší, než spát na ulici." dodal a zavelel k odchodu.

Následujícího dne Haxmannova družina pobrala své věci, které dali do tažného povozu. Stihli v rychlosti nakoupit vše potřebné a vyrazili ke krčmě "U prostého srdce" pro Alkaisanna
a jeho syny. Starý trpaslík už čekal s Wardinem a Borinem před krčmou.
Haxmanna přivítali s korbelem piva, seznámili se zbytkem Haxmannovi družiny.
Poté vysadili Alkaisanna na povoz a vyrazili ven z přístavu.

Nacházeli se na kopci za přístavem, když se koně náhle zastavili. Nervózně šlapali na místě, pohazovali hlavou a začali řehtat. Odmítali reagovat na jakýkoli povel.

,,Co se to s nimi děje?!" nechápal Axtell předtím, než ho jeho kůň shodil ze sedla.
Ostatní z koní raději slezli, snažící se je uklidnit. Pod jejich nohama se začala třást zem. Ptáci, schováni v korunách stromů vzlétli, za divokého řevu ze svých hrdel odlétali, co nejdále to šlo.

,,Něco se blíží." naznal Haxmann, začal se dívat na oblohu a kolem sebe. Potom si všiml vyděšeného výrazu Erzima, hledícího směrem k městu. Všichni se otočili tím směrem
a vyděšeným výrazem sledovali blížící se katastrofu.

,,Do prdele!" dostal ze sebe Haxmann, když uviděl valící se tsunami, přímo na přístavní město.



Předtím v Dur-Khazdagu

Gustafsonn byl hrozně unavený. Během následujících dní si téměř neodpočinul.
Přesto přijal možnost prozkoumat nově objevený tunel, který museli vytvořit dragothové.
Byl objeven nedaleko od hlavní síně, kde proběhl závěrečný střet s mágem a jeho strážcem.
Tunel vedl šikmě dolů, jeho šíře byla téměř pět metrů široká a stejně i vysoká.
Trpaslíka zaujalo, jak rychle jej dokázali vyhloubit. Za takovou krátkou dobu?
Určitě v tom měl prsty ten mág. Zajímalo ho, co na samotném konci najde.
Šikmý úhel byl natolik velký, že musel být jištěn lanem a několika trpaslíky, kteří museli pomalu spouštět Gustafsonna. Cestou si svítil jedním krystalem.
Asi tak po sto metrech škubnul Gustafsonn lanem, byl to signál aby ho přestali spouštět.
Jeho oči zahlédli v dálce mírně světélkující fialové světlo. Zhodnotil celou situaci, poté zakřičel směrem k ostatním trpaslíkům ,,Přidejte lano, ještě tak dvě stě metrů!"

Po několika minutách dostal zaškubáním znamení k pokračování ve slaňování.
Fialové světlo bylo čím dál jasněji vidět. Gustafsonn začínal rozpoznávat tvary hranatého kamene, jehož strany byli dokonale hladké. Měl na šířku i výšku téměř dva metry.
Gustafsonn se nohama dotkl země na konci tunelu, nacházel se v kulatém prostoru, o šířce skoro deseti metrů na všechny strany. Udělal několik kroků ke kameni, když se zarazil. Jeho vyděšený pohled se upřel na stojícího dragotha na druhé straně. Ze tmy na trpaslíka hleděli dvě modré oči, jeho ruce se opírali
o obouručný meč. Chvíli si trpaslíka prohlížel, potom odvrátil zrak na fialově pulzující kámen. Vůbec nereagoval na přítomnost Gustafsonna.
Trpaslík nevěděl, co má dělat. Zbraň u sebe zrovna neměl. Jako vytesaná socha stál na místě, hledící pořád na dragotha. Ten nejevil o Gustafsonna žádný zájem, což dodalo trpaslíkovi odvahu udělat krok vpřed. Došel až ke kameni, začal si ho prohlížet a očkem občas pohlédl na dragotha.

,,Co tohle u všech vousů znamená?!" zamumlal si Gustafsonn sám pro sebe. Rukou projížděl po stranách kamene, snažící se přijít na jeho účel. Proč se tohle nachází přímo pod hlavní síní? Proč je tu dragoth? Má to být hlídač toho kamene? Proč tedy nereaguje na jeho přítomnost? Potom si Gustafsonn uvědomil spojitost s mágem, kterého porazili před pár dny. Trpaslík si začal propočítávat umístění kamene a umístění síně nad ním.
Došel k závěru, že přímo nad nimi musel být ten dragothský mág. Ano! Dáva to smysl.
Určitě ten mág svou mocí magie aktivoval ten kámen, proto se nezapojil do boje.
Chtěl dokončit jeho aktivaci za jakoukoli cenu. Jenže k čemu slouží?
Gustafsonn přemýšlel nad jeho účelem. Netrvalo mu to dlouho, než si uvědomil, co má před sebou. Vytřeštil oči, přestal dýchat a pohlédl na dragothskévo válečníka.
Ti parchanti měli celou dobu v plánu zničit celé město! Útok dragothů měl jenom zakrýt jejich pravý úmysl!
Kámen začal přidávat na intenzitě světelného pulsování. Trpaslík pochopil, že jim dochází čas.
Náhle uslyšel kolem sebe škodolibý smích, připomínající hromobití. Že by duch?
Gustafsonn pochopil, otočil se směrem k tunelu a zařval, co nejvíce to šlo.

,,Utíkejte! Rychle pryč!" křičel. Věděl, že je to zbytečné. Jenže byla to jediná věc, která mu zbyla. Prostor zahalilo bílé světlo, vycházející z kamene, oslepilo Gustafsonna.
Ten naposledy ucítil ostrou bolest, procházející celým jeho tělem. Trvalo to jen vteřinu, možná dvě. Potom už jen tma. Nezbylo po něm nic, stejně jako z celého ostrova.