Fénixova šance Kap.14: Čajový dýchánek

Anotace: Záchrana a následná návštěva čajovny vyústí v nabídku pomoci.

Sbírka: Fénixova šance

Kapitola 14: Čajový dýchánek

Příčná ulice, Londýn, Anglie…

Svého rozhodnutí vydat se na nákup bez mnoholičného lektvaru zatím nelitoval. Po válce zde zůstalo jen velmi málo původních prodavačů, takže ho nikdo nepoznal. Severus kráčel Příčnou ulicí, všechny právě koupené ingredience zmenšené v kapse a věnoval se svým myšlenkám, když ho upoutala žena s červenohnědými vlasy přibližně jeho věku, možná o něco mladší. Před chvílí na ní narazil u lékárny. Všiml si, že měla světlé, oříškově hnědé oči. Teď se pohybovala zvláštně trhaně, její oči najednou vypadaly spíše jako samotné peklo a ten vražedný výraz se k její tváři také vůbec nehodil. Severus nemusel dlouho přemýšlet, aby pochopil, co se tu stalo.

Najednou proti němu vztáhla hůlku. Nezaútočila však hned. Váhala. Ruka se jí chvěla, jakoby se s tím snažila bojovat. Severus, ale věděl, že pokud něco rychle neudělá, svůj boj prohraje, takže neváhal.

„Jen klid, pomohu vám,“ řekl jemně, jelikož doufal, že je stále ještě schopná vnímat. V rychlosti kolem ní vyčaroval Triquetru, čímž zabránil dalšímu pohybu a vytáhl z kapsy svěcenou vodu od Harryho. Od té chvíle, kdy se dohodli na vzájemné spolupráci, jí nosil stále u sebe pro případ, že by narazil na démona a nyní se hodila. S její pomocí démona vyhnal a ženu před sebou raději podepřel, aby neupadla. Byla to čarodějka, takže nebylo zapotřebí mazat vzpomínky. Chtěl se ale ujistit, že je v pořádku.

„Je vám dobře?“

„Myslím, že ano, díky vám. Jsem jen unavená, zkoušela jsem s ním bojovat.“ Měla příjemný melodický hlas, i když stále ještě trochu roztřesený.

„Jistě potřebujete si odpočinout a nabrat síly. Mohu vás někam doprovodit? Přemisťování bych zatím neradil,“ nabídl Severus zdvořile a ona se na něj usmála.

„Jsem profesorka v Bradavicích. Zrovna jsem si chtěla dát šálek támhle v té čajovně, než se to stalo. Budu ráda, když se ke mně připojíte, chtěla bych se vám nějak odvděčit.“

Severus lehkým přikývnutím souhlasil a nabídl jí rámě. Potřeboval vědět, že jí nic není. Kromě toho, odmítat tak krásnou ženu poté co jí pomohl, se prostě neslušelo.

 

Čajovna u Kouzelného šálku na Příčné ulici nevypadala ani zdaleka tak infantilně, jako ta u madam Pacinkové v Prasinkách. Vlastně se dala považovat za vcelku příjemný a útulný podnik. Alespoň tedy podle Severuse a to už bylo co říct.

Aniž by se na tom domluvili, zamířili oba k malému rohovému stolku úplně vzadu, který poskytoval dostatek soukromí. Severus napřed pomohl Marylin svléknout hábit, než se sám usadil do pohodlného čalouněného křesílka.

„Jak se vlastně jmenujete? Rád bych znal jméno dámy, které jsem pomohl,“ zeptal se, když se později objevila servírka s jejich objednávkou.

„Oh promiňte, jsem to ale nezdvořilá. Jmenuji se Marylin…, Marylin Kelleyová a učím v Bradavicích lektvary. Pokud smím hádat, troufám si tvrdit, že místo vás pane Snape,“ odpověděla a Severusovi neuniklo, že při vyslovení jeho jména výrazně ztišila hlas, takže musela být s jeho situací obeznámena. Neměl z toho radost, ale vlastně si za to mohl sám, když nepoužil mnoholičný lektvar.

„Vy mne znáte?“

„Tak bych to vyloženě neřekla, ale vím o vás. Vaše fotografie byla v novinách a na hradě kolují zvěsti, že zprávy o vaší smrti byly poněkud přehnané. Nicméně nemusíte se bát, nikomu o vás neřeknu, pokud si to nepřejete.“

„Děkuji, rád bych aby to prozatím zůstalo mezi námi,“ odpověděl Severus ulehčeně, přesto si pak dovolil krátce shrnout, jak vlastně přežil. Jejímu slibu věřil. No, a zatímco mluvil, pomalu přitom upíjel svůj jasmínový čaj.

Když se později Marylin ozvala znovu, její otázka se týkala něčeho úplně jiného. Vlastně to měla být spíš omluva, jak Severus pochopil z jejího úsměvu.

 „Tak to bych měla tomu fénixovi nejspíš poděkovat. To co na mě v té uličce zaútočilo, byl démon že? Chtěl, abych vás zabila a nejspíš bych to byla udělala, kdybyste tak pohotově nezareagoval.“

„Ale nezabila a to je hlavní, bojovala jste statečně. Ostatně to oni jsou důvodem, proč jsem zde. Chci se pokusit vyvinout lektvar, který by posílil mou magii natolik, abych byl schopen bez následků otevřít bránu a poslat démony zpět, kam patří.“

„Následků?“ Marylin se na něj podívala se zájmem a Severus tak mohl spatřit ohníčky v jejích očích. Ty teplé lísko-oříškové oči s nezbednými plamínky ho uchvátily. Navíc měla podobnou barvu vlasů, jako Lily. Zatřásl hlavou, aby zahnal neodbytné myšlenky a přinutil se věcně odpovědět.

„Ano. Nerad bych dopadl jako ten, kdo sem démony přivedl. Bláhově se domníval, že má na to dost síly, ale zmýlil se. Přišel o většinu své magie.“

„A jak do toho všeho zapadá Harry Potter?“

„Je bystrozorem v Londýně. Požádal mne o pomoc jako experta na černou magii. Jedná se totiž o poměrně nebezpečný rituál. Opět vás ale musím požádat, abyste se o tom nikde moc nešířila, nevíme ještě, zda to bude fungovat.“ Marylin bez zaváhání přikývla.

„Samozřejmě. Přesto bych vám chtěla nabídnout pomoc. Chci něco udělat, aby to přestalo a kromě toho, s výzkumem mám zkušenosti.“

Tentokrát Severus s rozhodnutím nezaváhal. Pomoc někoho zkušeného se mohla hodit a i když Marylin vlastně neznal, měl pocit, že jí může věřit. Pod tou divokou, energickou slupkou totiž vycítil také laskavost a možná jistou mateřskost. Tato žena byla plná protikladů a to jí činilo nesmírně zajímavou.

„Ano vím, četl jsem některé vaše články v lektvarovém týdeníku a pomoc bych uvítal. Vaše znalosti by mohly být nesmírným přínosem. Pokud nemáte nic proti, začali bychom o víkendu.“

Marylin nadšeně souhlasila a tak jí podal kousek pergamenu s adresou, přičemž se jejich ruce náhodou dotkly. Přestože to rozhodně nebylo nepříjemné, Severusova automatická reakce zapracovala a on se sklopeným pohledem ruku rychle stáhl. Tohle přesně byla jedna z těch chvil, kdy se za to nenáviděl. Marylin to ale naštěstí nekomentovala. Místo toho se s omluvným úsměvem zvedla.

„Je mi líto, ale už se budu muset vrátit. Musím ještě roztřídit ingredience, které jsem si koupila a zítra ráno učím. Děkuji za hezký večer.“ Severus přijal nabízenou ruku a lehce jí na rozloučenou stiskl. Pak zaplatil servírce, pomohl Marylin do kabátu a společně vyšli na tmavou večerní ulici.

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

Když se Severus vrátil, bylo už devět hodin večer. Harry byl nejspíš v práci, Ginevra seděla v zelenkavém županu u stolu v kuchyni a popíjela jakýsi bylinkový čaj. Byla bledá a vypadala unaveně.

„Omlouvám se, poněkud jsem se zdržel.“

„To nevadí, večeři máte v troubě, použila jsem na ni ohřívací kouzlo.“

„Děkuji. Jste v pořádku?“ zeptal se pro jistotu Severus, protože opravdu nevypadala dobře.

„Jistě jsem jen unavená.“

„Tak si běžte klidně lehnout, stejně mám ještě nějakou práci v laboratoři,“ řekl Severus, jelikož mu pomalu začínalo docházet, co se děje. Častá nevolnost, a když si to člověk spojil s tím, jak Harry poslední dny září štěstím, bylo to jasné.

Potom, co Ginevra odešla do ložnice, si Severus pochutnal na připravených těstovinách a o chvíli později i se svými ingrediencemi zmizel v laboratoři.

 

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Mezitím také Marylin roztřídila svůj nákup a chystala se jít spát. Nemohla však přestat myslet na dnešní setkání. Pracovat se Severusem Snapem pro ni jako lektvaristku představovalo splněný sen a těšila se na to. Zároveň jí byl ale sympatický i v osobní rovině a to navzdory všemu, co se o něm na hradě říkalo. Choval se k ní velmi galantně a zdál se upřímný. Jediné, co ji mírně znepokojovalo, byla jeho reakce na ten letmý dotyk, když jí podával adresu. Nerozuměla tomu, jakoby se jí z nějakého důvodu bál dotknout.

Kromě toho zahlédla v jeho očích jakýsi zvláštní smutek. Zřejmě byl zvyklý nedávat své pocity příliš najevo, ale před ní to utajit nemohl. Byla vnímavá. I když jeho tvář zůstávala kamenná, ty temně onyxové oči lhát nedokázaly. Ten člověk byl očividně nešťastný a možná už dlouho. Nevěděla proč, ale přála si to změnit. Ačkoli ho neznala, byla si jistá, že už si vytrpěl dost. Stačil jeden večer, aby to poznala.

A tak Marylin Kelleyová před usnutím učinila důležité rozhodnutí. Během jejich spolupráce se k němu zkusí dostat blíž a zjistit, jestli by mu nemohla nějak pomoct.

 

Poznámka autorky: Doufám, že se vám Marylin líbila, protože se od teď, jak už jsem zmínila, stává důležitou součástí příběhu. Zároveň bych chtěla upozornit, že příští kapitola bude trochu zlá, ale pro další vývoj děje nutná. Bude totiž jakýmsi spouštěčem…