Cuprum IX

Sseenna Ira hlasitě zabušil na dveře a vstoupil. Při chůzi se opíral o berli a s nevolí si uvědomoval, jak se mu i při sebemenším pokusu svěřit poraněné noze trochu své váhy tvář škube bolestí. Snažil se o co možná nejdelší kroky, aby jich cestou ke stolu musel udělat co nejméně. Vedle dveří se tiše vztyčil Rys a výhružně na něj zavrčel.

„Ryse!“ okřikl ho zprudka generál Smil.

Zvíře si dovolilo ještě pár vteřin tichého zvuku a pak neochotně přestalo, sklonilo hlavu a začalo si lízat přední tlapy. Sseenna si všiml, že je řetězem připoutané k železnému půlkruhu trčícímu ze zdi.

Černovlasá děvečka se dvěma cůpky spadajícími přes ramena a převázanými tmavě modrými stužkami mu právě začala nalévat, když se usadil. Ve víně v hnědě glazovaném džbánu ležely kousky ledu, které se tu pomalu rozpouštěly a nápoj ředily a příjemně ochlazovaly. Děvečka plnila číši pomalu a obezřetně, kontrolujíc, aby tam nespadl ani kousek ledu. Při práci se nakláněla vpřed a poskytovala vojákovi výhled na své téměř odhalené půvaby v dekoltu. Voják se tomu výhledu nebránil, ale přelétl ji zrakem od hlavy k patě a bylo mu jasné, na čem je. Žena byla krásná, přímo nádherná, když vzal v úvahu, že podle stříbrných nitek ve vlasech jí táhne na čtyřicet, pokud jí náhodou čtyřicet už nebylo. Rychle si spočítal, že ona ho nejspíš hodnotí podobně v domnění, že jsou stejně staří. Odpustil si úšklebek, který obvykle při podobném tématu zkroutil jeho rty. Myslí mu bprolétl nápad vyhovět jí, někde na seně ji pomilovat... a potom jí sdělit svůj skutečný věk. Docela rád by viděl její reakci... Nuceně se na ni vřele usmál a mezi rty vysunul špičku jazyka, vztáhl ruku, jako by ji chtěl po jejím bujném poprsí pohledit a jako příslib si je polaskat, schválně však minul a zatáhl za jeden z konců stužky, které visely podstatně níž než ženiny vlasy. Stužka se rozvázala a zůstala mu v prstech a cop se pomalu začal hroutit, bořit a rozpouštět. Žena s třesknutím postavila džbán na stůl a mezi prsty zachránila ruiny svého účesu, zamračila se na Sseennu a odešla. Kapitán si namotal stužku na prst a napil se výtečného vína.

Děvečka se ve dveřích zastavila. „Kolik vás bude snídat, pane generále?“

Eemer Smil pohlédl tázavě na Cupruma, ale ten se spěšně uklonil. „Jsem na odchodu,“ vykročil pryč.

„Šest,“ odpověděl generál černovlasé ženě.

V místnosti už seděli jen oni dva, když se vrátila a rozestavila k šesti křeslům z tmavého dřeva pokrytých ovčím rounem jídlo – každý dostal dvě vejce, dva krajíce černého chleba opečené nad ohněm a malou misku ovesné kaše s čerstvými plody lesa, v níž byla ponořena dřevěná lžíce s krátkou rukojetí. Volně na desku stolu vedle nádobí položila hrst lístků, které zvolna naplnily místnost vtíravou vůní. To už po schodech scházel zbytek rodiny – obě generálovy manželky, dcera a syn. Mělo to být naposledy, kdy rodina jedla takto pohromadě.

Cyrilina matka se usadila po pravici svého chotě a uhladila si šaty. Ona a její dcera měly bílé, generálova druhá manželka modré. Kapitán Ira přišel ke stolu v bílých nohavicích a bílé, lehce volné tunice, která mu dosahovala pod kyčle. Rovněž rukavici měl bílou. Od opasku se mu šikmo přes trup táhl fialový plášť, který u levého ramene krotilo kožené poutko na tunice, jímž byl provlečen. Nad rameno vyčníval jílec meče připnutého na zádech řemenem, terý byl nejspíš pláštěm skryt. Tunika měla krátké rukávy odhalující nepochybně silné paže. Paní domu si všimla, že muži kolem krku visí kromě masivního řetězu s drahokamy ještě jemný tenký řetízek, který mizel pod tunikou, takže se mohla jen domýšlet, co je na jeho konci.

„Co to má znamenat, můj pane?“ obrátila se skoro rozčileně na Eemera a ukázala na Sseennův meč.

„Dovolil jsem mu to,“ klidně odtušil generál. „Rys... se k němu nechoval posledně zrovna hezky. I když jsem ho dal raději přivázat... opatrnosti není nikdy dost. A raději uvidím to zvíře probodnuté Sseennovým mečem než kapitána Iru s hrdlem rozervaným Rysem.“

Eesseett slabounce vykřikl a vrhl vyděšený pohled na šelmu sedící u stěny u dveří.

Pustili se do jídla. Generál začal s kaší, naopak Sseenna Ira shrnul vejce na krajíce chleba, ty položil na sebe a zakousl se do nich.

„Jak už asi všichni víte,“ promluvil Eemer Smil, když dojedl, „dnes se toho mnoho změní. Opouští nás Eesseett, který... se chce stát kněžím... a odchází také Cyrila, aby se naučila pohybovat se u dvora, který bude v době nepřítomnosti našeho panovníka spravovat. Za pár týdnů vás opustím i já. Budu vladaře do Jižního Selvaru doprovázet. Nechám na Sseennovi, kde se bude zdržovat během hojení jeho rány, nic mu nebrání zůstat zde a v případě nutnosti chránit můj dům a mé ženy.“

Sseenna Ira rychle polkl sousto. „Děkuji, generále, ale hodlám se zdržovat ve vlastním domě. Teď už se o svou ránu zvládnu postarat sám. Rád bych se také vrátil dos lužby, jak nejdříve to půjde. Už mě svrbí ruce.“

Generál se usmál. Sseennu Iru považoval za jednoho z nejlepších důstojníků, jaké měl, ne úplně nejlepšího, ale tak třetího nebo čtvrtého dozajista. Uvažoval, jestli kapitána mrzí nebo mu jinak vadí, že panovníka nemůže doprovodit on...

Během dopoledne se pomalu rozloučili, sbalili a odjeli, všichni tři, Eemer Smil, jeho dcera i syn. Když odcházeli, obě generálovy manželky se objaly.

Tinael přistoupila k černému koni ležícímu na louce. Nepřekvapilo ji, že hřebec nejevil známky života. Otvor v hrudi, polámaná a rozdrcená žebra, prázdno tam, kde by mělo být srdce – jasné stopy dokazující, že zde řádila Ák. A musela být pořád poblíž, protože od chvíle, kdy kůň přestal řičet, uplynulo jen několik málo minut. Postřehla ji koutkem oka. Hnědá klisna právě vystupovala z kraje lesa. Nebylo těžké uhodnout, že se tam krmila, tlamu měla ještě ušpiněnou krví. Tinael věděla, že je to Ák, ještě než jí klisna ukázala zuby. Nepatřily koni, jehož podobu na sebe tentokrát vzala, byly mnohem menší, ale zato mrazivě ostré a teď růžové od krve. Tinael semkla rty a zamířila. Klisna se dala na úprk, ale jednalo se o předem marný pokus. Šíp ji zasáhl do boku, zanořil se hluboko do masa. Klisna se zhroutila na bok jen asi pět metrů od své oběti. Tinael ostřížím zrakem sledovala, jak nastupuje proměna, byla však překvapená. Hnědý kůň se prostě jen proměnil v prach. Tinael se zamračila, chvilku rozčarovaně zůstala stát, ale pak vykročila k onomu místu a sebrala ze země svůj šíp. Více než polovina jej byla mokrá. Otřela jej do zelené tuniky a vrátila do toulce.