Fénixova šance Kap. 28: Stíny minulosti

Anotace: Definitivní vyřešení příběhu Sullivenových a Severusův útěk

Sbírka: Fénixova šance

Kapitola 28: Stíny minulosti

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Severus Snape. Každý kdo ho jen trochu znal, by ho jistě popsal jako chladného nepříjemného muže, který si zakládá na logice a detailním plánování každého svého kroku. Nikdy neměl zapotřebí projevovat své emoce a většina se domnívala, že snad ani nic necítí. Opak byl ale pravdou. Severus cítil. Cítil bolest, strach, bezmoc i zoufalství. Dokázal být šťastný, radovat se a milovat. Přesto se nyní ze všech sil snažil nedat nic z toho před Harrym najevo. Nesměl znát pravý důvod, proč zpočátku jeho žádost odmítl. Nevěděl o jeho minulosti a tak by to mělo také zůstat. Vždyť jak měl asi Harrymu říct, že byl jako dítě sexuálně zneužíván a má strach co by to s ním udělalo, kdyby se stal něčím kmotrem, nebo dokonce otcem? Co kdyby se u něj projevilo stejné chování?

Ve chvíli, kdy se objevila Marylin s žádostí o pomoc, se mu vlastně docela ulevilo. Viděl v tom šanci dělat něco užitečného a přijít na jiné myšlenky. Jenomže hned poté, co spolu odešli nahoru, zjistil, že v tom se spletl. Myslet si, že přijde na jiné myšlenky, bylo poněkud unáhlené.

Po vyslechnutí podrobností Severusovi chvíli trvalo, než si vzpomněl, jak se dýchá a dokázal poskládat mimické svaly do nějakého normálního výrazu. Ten kluk zažíval téměř to samé, co on v minulosti, jen měl na rozdíl od něj dost odvahy na to, aby se svěřil.

„Nemusíš to dělat Severusi.“ Marylin ho sledovala s pátravým výrazem, jakoby mohla dohlédnout až na dno jeho duše. A možná také mohla, Severus si nebyl jistý. Jednu věc však věděl. Jakkoli mu to připomínalo jeho vlastní dětství, byl odhodlaný tomu klukovi pomoct. Sám nevěděl proč. Možná proto, že prostě chápal, jak se cítí.

„Ale ano musím,“ řekl tiše.

Dům Sullivenových, Preston Road, Wembley, Londýn…

Bylo to snadné. Pro někoho kdo ovládal magii mysli tak jako Severus znamenala úprava paměti jen pár minut naprostého soustředění. Samozřejmě tomu předcházelo použití nitrozpytu, aby měl jistotu, že nezanechá v Rogerově paměti podezřelé stopy, podle kterých mohl být jeho zásah odhalen.

Hned v první chvíli co Severus vstoupil do možná až příliš pedantsky uklizené pracovny ho Roger Sulliven poznal a chtěl utéct. S tím však Severus počítal. Dveře uzamkl kouzlem a Rogerovi pro jistotu na chvíli zabavil hůlku. Pokud by došlo na pěstní útok, byl dokonce připraven v případě nutnosti použít také poutací kouzlo.

To nakonec nebylo třeba. Roger byl jeho počínáním tak zaskočený, že se úplně zapomněl bránit. Severus tak měl až trestuhodně snadný přístup do jeho mysli. Pečlivě procházel vzpomínky, i když to pro něj znamenalo oživení svých vlastních. Na to však nedbal a soustředil se jen na svůj úkol. V tom měl ostatně praxi. Kdyby nedokázal odsunout pocity do pozadí, nejspíš by nikdy nebyl schopen Albuse zabít. Zatracený starý blázen a zatracený neporušitelný slib, který musel složit, aby ochránil Draca.

Jakmile bezpečně věděl, které vzpomínky může odstranit, aniž by Roger pojal podezření, provedl příslušné paměťové kouzlo. Pak nechal muže svému osudu a vrátil se do kuchyně za Marylin, která mezitím informovala chlapcovu matku. Ta se naštěstí moudře rozhodla jim v ničem nebránit, což bylo jedině dobře. Její součinnost potřebovali.

Ven vyšli společně. Severus zamířil rovnou do malého parčíku naproti přes ulici, odkud bylo bezpečné se přemístit. Chtěl být odsud co nejrychleji pryč. U lavičky ho však Marylin zarazila.

„Severusi počkej, chtěla jsem ti poděkovat. Muselo to být pro tebe těžké vzhledem ke své vlastní zkušenosti.“

„Co tím myslíš?“ vyhrkl Severus, ačkoli moc dobře věděl. Vůbec se mu nelíbilo, kam tenhle rozhovor směřuje.

„Tvůj otec. Zneužíval tě že?“

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se s povzdechem. Měl co dělat, aby se mu netřásly ruce a hlas udržel klidný. Vzpomínky uměly být velmi kruté.

Marylin kouzlem očistila lavičku od zbytků sněhu a posadila se. Mlčky mu pokynula, aby učinil totéž. Severus poslechl a ještě na oba přidal zahřívací kouzlo. Nechtěl o tom mluvit, rozhodně ne, ale potřeboval vědět, co kromě zjevného odporu k fyzickému kontaktu ho prozradilo.

„Důkaz samozřejmě nemám, ale náznaků jsem si všimla prakticky hned, jak jsme se poznali. To jak si reagoval na sebemenší fyzický kontakt, jak jednáš s lidmi a nikoho si k sobě nepustíš, máš nízké sebehodnocení a za žádných okolností neprojevuješ emoce. Když jsme si povídali při té večeři na Grimmauldově náměstí, nechtěl si o svém otci mluvit. Jason se choval stejně, než jsem se do toho vložila, ale u tebe je to tím horší, že si své tajemství nosíš už od útlého dětství. Nikdy tě nenapadlo požádat o pomoc? Existují různé anonymní podpůrné skupiny…“

„Já o tom nemluvím a ani skutečnost, že to víš, nic nemění,“ přerušil ji Severus nesmlouvavě. Marylin se tím však nenechala odradit a chytila ho za ruku.

„Možná bys měl. Pomohlo by ti to.“ Stále ho jemně držela za ruku, ale on ji nyní prudce vytrhl. Nesnášel, když na něj někdo tlačil, její intervence ho akorát naštvala.

„Neříkej mi, co by mi pomohlo! Nemáš ani tušení…“

„To nemám, máš pravdu, ale zkus mě chvíli poslouchat Seve. Celý život si trpěl, snášel ponížení a pak ještě pomluvy kvůli přísaze Brumbálovi. Byly ti připisovány ty nejhorší vlastnosti, ale ty jsi prostě zatnul zuby a dál bojoval. To už teď nemusíš. Nemusíš si na nic hrát. Svěř se Severusi, někomu komu věříš. Vím, že to zpočátku nebude snadné, ale já ti můžu pomoct tím projít. Nebudeš na to sám.“

Byla to šlechetná nabídka, přesto si Severus nedokázal představit, že by jí využil. Pomoc, kterou mu nabízela, znamenala vrátit se do té doby. I kdyby to celé nějak dokázal prožít znovu, o čemž pochyboval, Marylin by ho pravděpodobně litovala a to nesnesl. Prostě to zvládne sám. Jako vždycky. S tímhle rozhodnutím se rázně zvedl z lavičky. Jeho černý hábit se přitom dramaticky rozvířil.

„Já…nemůžu, promiň.“ Nikdy se nepovažoval za zbabělce. Teď ale vyloženě utekl a nechal tam Marylin sedět. Rychlým krokem aniž by se jedinkrát ohlédl, došel až nakonec parku, odkud se přemístil.

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

 Ještě ten samý den jakmile se v klidu navečeřeli, debatovali manželé Potterovi o jiném jméně pro svého syna.

Bylo obvyklé, že v případě křtu dostalo dítě druhé jméno po svém kmotrovi. A oni se shodli na tom, že James Severus by skutečně neznělo moc dobře.

Seděli spolu na pohovce ve vzájemném objetí, popíjeli černý čaj a házeli jeden nápad za druhým. Byl to Harry, kdo nakonec přišel s návrhem, který i jeho samotného nadchnul mnohem víc.

„Jak by ti znělo Ignotus Severus Potter?“

Ginny si to několikrát polohlasem zopakovala. Nejprve se přitom tvářila zamyšleně, ale po chvíli její tvář rozzářil úsměv.

„Líbí se mi to, dokonce moc. Ignotus. To byl jeden z bratrů Peverellových ne?“

Harry přikývl: „Přesně tak, můj dávný předek. To on vlastnil neviditelný plášť (*).“

„Skvělé, budu mu říkat Igni,“ nadchla se okamžitě Ginny a tím bylo rozhodnuto.

Harry si byl jistý, že proti tomuhle jménu už Severus nic namítat nebude. Původně mu to chtěl říct hned, jak se večer vrátí, ale když ho později viděl, rychle si to rozmyslel. Říct, že vypadal vykolejeně, by byl slabý výraz. Ne Severus vypadal, jako by měl chuť někoho zavraždit a rozčtvrtit. Přinejlepším. Rty sevřené do úzké linky, zamračený výraz a prudké pohyby svědčili o tom, že se muselo stát něco, co toho muže velmi naštvalo. Když se mu však Harry podíval do očí, nebyl si jistý, zda se zlobí na někoho, nebo sám na sebe.

„Stalo se něco?“ zkusil se zeptat, ačkoli nečekal, že mu Severus odpoví. Když byl v podobné náladě, obvykle nebýval příliš sdílný.

„Nic co by se tě jakkoli týkalo,“ odsekl nevrle a odnesl si večeři nahoru. Tolik k plánům pochlubit se s novým nápadem.

„To skoro vypadá, jakoby se nějak nepohodl s Marylin. Je i docela rychle zpátky,“ přemýšlela nahlas Ginny.

„Myslím, že v tom bude něco víc. Kvůli obyčejné hádce by se Severus nechoval takhle. On, který se za všech okolností navenek ovládá. Kdepak, tady se děje něco, s čím si neví rady a to ho štve. Navíc se choval divně, už když odcházel,“ řekl Harry, který se čím dál tím víc nemohl zbavit dojmu, že obě podivnosti spolu souvisí a mají stejnou příčinu. Vlastně ani nevěděl proč si to myslí. Říkejte tomu třeba instinkt.

Poznámka autorky: Ignotus Peverell, jeden ze tří bratří (Antioch, Cadmus, Ignotus). Je z nich nejchytřejší a nejskromnější. Podle legendy získal neviditelný plášť od Smrti, která doufala, že pomocí relikvií (Bezová hůlka, kámen vzkříšení a neviditelný plášť) dostane bratry do hrobu. S Ignotusem jí to však nevyšlo, protože ho kvůli plášti nemohla najít. Teprve poté, co zestárl, předal Ignotus plášť synovi a pokojně zemřel. (Viz. Bajky barda Beedleho, Příběh tří bratří.)

Výše zmíněné předměty dohromady tvoří tzv. relikvie smrti a ze svého držitele dělají Pána smrti.