The chosen one 3

Anotace: Konečně další díl! Omlouvám se, že to tak trvalo, ale nestíhám. Budu se snažit dát sem další díl do konce příštího týdne. Napište prosím komentář, komu se to líbilo, ať vidím že to má smysl. Užijte si to!

Chvíli jsem jen překvapeně stála. Pak mi zazvonil mobil a já jsem se neuvěřitelně vylekala. Trhla jsem sebou a pak mobil vyndala z kapsy. Volala mi mamka, tak jsem to s povzdechem zvedla. “Ahoj Adrianko, bohužel se opozdím“ okamžitě spustila. “Přijdu až večer, kolem osmé. Můžeš si někam vyjít s kamarády. Jako by nevěděla, že kamarády nemám. “Jo, jasně mami, nějak se zabavím“ ušklíbla jsem se a pohlédla na tunel. “Opravdu se zabavím“ řekla jsem jen tak pro sebe. “Něco jsi říkala?“ zeptala se rychle, jako by už chtěla hovor ukončit.

“Nic, ahoj mami“ odpověděla jsem. “Těším se na tebe, Adrianko, uvidíme se večer“ řekla a ukončila hovor. Zajímavé, většinou loučení s mamkou probíhala mnohem déle. Pokrčila jsem rameny. Měla jsem důležitější věci na práci.

Rozsvítila jsem baterku v mobilu a vešla do tunelu. Jeho stěny byly hrubé a studené a postupně klesal. Zezačátku jsem se cítila nadšeně a vzrušeně, ale čím jsem šla dál, tím víc jsem se bála. Světlo z pokoje za skříní zmizelo za ohybem a zbyl mi jen mobil. Po nějaké době, která mi přišla jako snad půl hodiny, jsem narazila na první problém. Rozcestí. Chvilku jsem se rozmýšlela, jestli vůbec jít dál, ale pak mě napadlo, že to je přesně ten typ rozptýlení, který potřebuji.

Vydala jsem se chodbou vlevo a do poznámek si srozumitelně napsala, kudy jsem šla a kudy se mám vrátit. Pak jsem pokračovala. Rozcestí tam bylo ještě jedno, kde jsem taky zvolila levou chodbu, ale pak už tunel pokračoval rovně dolů. Šla jsem ještě asi deset minut, ale pak jsem začala přemýšlet, že se vrátím a určitě bych to i udělala, kdyby se přede mnou za dalším zákrutem neobjevily dveře.
Byly z tmavého dřeva a měly velkou, mosaznou kliku.

Pokusila jsem se je otevřít, ale byly zamčené. Po chvíli zápolení z dveřmi jsem se rozhodla, že zkusím štěstí v jiné z chodeb. Zklamaně jsem se opřela o stěnu, abych si odpočala, ale něco mě tlačilo na stehně. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla ten starý klíč, co jsem našla v místnosti s nábytkem.

Na pohled vypadal stejně starý jako klika, i když v pouhém světle baterky to nebylo snadné poznat. Zatajila jsem dech, zastrčila klíč do zámku a pokusila se dveře odemknout. Zezačátku to nešlo, ale nevzdala jsem se. Pak se ozvalo nepříjemné zaskřípání a klíč se pootočil. To mi dodalo motivaci pokračovat.

Šlo to ztuha a prsty mě bolely, ale po pár minutách jsem klíčem otočila úplně. Prsty jsem měla celé rudé od té námahy, ale byla jsem spokojená. Chvíli jsem odpočívala a pak znovu zatlačila do dveří. Nejdříve se nepohnuly, ale když jsem na ně zatlačila celou silou, začaly se pomalu a se skřípáním otevírat.