Cuprum XI (III)

Vysoká plavovláska půvabně povstala, jako by o Ariel ani nevěděla, a popošla k Cyrile. Měla na sobě lehkou tuniku a jemně oranžovou tógu. Měkce našlapovala v nenápadných sandálech ze světlé kůže zdobených perličkami.

„Zahraj nám něco,“ vybídla s úsměvem královna Cyrilu, tisknouc jí lyru do rukou. Její vlasy se třpytily ve slunečních paprscích. Tady byly královny svobodné, tady mohly mít odkryté tváře a vlasy, tady se mohly bavit po libosti. Byl to jejich koutek, jejich zázemí, poslední útočiště jejich volnosti. Spletly si kadeře do různých půvabných účesů, ozdobily květinami a listy.

I když Cyrila věděla, že by jí nehrozilo nebezpečí, bezděčně se ženě dívala na zuby. Ne, nebyla to Ák...

Poslušna přání své královny, vzala nástroj a šla se uvelebit na sluncem vyhřáté kamenné lavičce. Mírně našpulila rty soustředěním a námahou mozku, který se zoufale snažil rozpomenout se na nějakou píseň. Všechny jako by šmahem zapomněla. Konečně si jednu vybavila a začala hrát plynulými, ladnými pohyby paže a prstů. Lyra byla dokonale naladěná.

„To máme orfea!“ zvolala jedna z královen. Cyrila ji pro samé soustředění skoro neslyšela. „Pojďme tančit!“

Nad koruny stromů se vznesl zvonivý smích. Královy manželky utvořily kruh kolem kašny, a držíce se za ruce, začaly kolem ní tancovat, tu a tam na sebe sstříkaly vodu, smály se, chvíli zpívaly, pak, když na ně dopadaly krůpěje vody, pištěly, ale jen tak, z legrace, vždyť to bylo v létě příjemné osvěžení. Tógy růžové, oranžové, fialové, modré a tyrkysové barvy se točily v kole, zdobeny v pase a šikmo přes hruď květinami. Královny měly květy na hrdlech, v kadeřích. Nahé paže jim kromě typicky severoselvarských kožených náramků obepínaly šperky ze zlata a stříbra s drahokamy, zejména křišťály a v případě nejmladší z žen také růženíny. Oslnivě se blýskaly na slunci.

„Au! Dupla jsi mi na nohu, Ariel!!“

„Za to si, Thurayo, můžeš sama. To máš z toho, že vypadáváš z rytmu.“

„Osvěžení!“

„Ne... Nestříkej mi na vlasy... Ljamo, ne!“

Cyrila pětici po očku fascinovaně pozorovala zpoza clony temných kadeří spuštěných přes rameno. Nechápala je. Jak se spolu mohou takhle bavit, jak mohou být takové kamarádky – a z jejich chování bylo jasné, že spolu rozhodně nejsou na kordy.

Když tanec královny omrzel, opět se rozptýlily po celém prostranství. Vysoká plavovlasá dívka si šla nalít víno a vzít si sušené maso, snědá Ariel usedla na kraji kašny, kam dopadal stín stromu, a prsty si pročesávala černé vlasy, nejstarší Ljama a nejmladší z dívek Fatima se chytily za ruce a začaly kolem sebe kroužit a poskakovat ve veselém tanečku. Těhotná královna přistoupila k Cyrile a s úsměvem jí na hlavu položila věnec z listů.

„Děkuji, Thurayo...“ zvedla k ní na okamžik zrak od lyry Cyrila.

„Pojď se také bavit s námi!“ zvolala Ljama, se svou mladší družkou ji chytily každá za jednu ruku a přiměly přidat se k tanci. Téměř okamžitě vysoká plavovláska zmizela a vrátila se se skřipkami, které podala Ariel. Ta začala energicky hrát. Potom se k ní na okamžik přidala Cyrila s lyrou, když už ji tanec znavil, a později hrála už jen ona. Jako mrknutí oka proběhlo při té kratochvíli několik hodin. Když už se měly vrátit do paláce, přišla k Cyrile Fatima, nejmladší z královen, a položila jí do klína puget modrých květin. Dívka si byla vědoma, že se jí určitě chvěje ruka, když je do ní uchopila, aby je odložila vedle sebe na lavičku, kde jí nezavazely. Snažila se ovládnout výraz svého obličeje. Nebohá královna... ona za to nemůže... nemůže vědět, že kytici modrých květin mi uvil Cuprum... nemůže vědět, jaké vzpomínky to vyvolá, vzpomínky na všechny ty hodiny strávené po jeho boku, na jeho silné paže, širokou hruď, tuniku, která mu byla malá, a tak pokrývala velmi malou část jeho kůže.., na měděný vous s měděnou ozdobou, spadající na bronzově opálený hrudník...

 

Následujícího dne večer seděla sama za dlouhým stolem a čekala na své paní, až také přijdou na večeři. Vrazily do místnosti všechny pospolu, rozverné a rozesmáté, s povykem a v parádě. Na sobě měly sporé oblečení uzpůsobené jejich záměrům, skvělo se stejnými barvami jako jindy jejich tógy. Někde ukrytý hlouček orfeů spustil a ony začaly tančit, vlnit se za tklivých, pomalých, postupně zrychlujících tónů. Cyrila nevěděla, na kterou z nich se podívat dříve, z těch pohybů, barev a krásy až oči přecházely. A královny se mile usmívaly, vesele po ní loupaly očima a předváděly ještě rychlejší a kouzelnější pohyby a pózy břišních tanců.

„Co to mělo znamenat?“ pobaveně se dotazovala Cyrila Smil, když poklidně usedly vedle ní a pustily se do večeře.

„Jen tak, z rozmaru,“ pokrčila rameny Thuraya a zakousla se do kuřecího stehna. „Jsi naše paní, na pár týdnů. Tak nás napadlo, že ti dáme okusit život panovníka se vším všudy. Máš jeho povinnosti, tak proč ne jeho radosti?“

Na to se Cyrila musela také usmát.

Později té noci ve své komnatě skládala tuniku, když do místnosti vklouzla Fatima. Měla na sobě ještě oděv z večera, ale vlasy měla rozdělené na poloviny, přehozené přes ramena a propletené stuhami.

„Děje se něco, má královno?“ vstala poplašeně Cyrila a bezděčně zašátrala po meči.

Fatima zvolna zavrtěla hlavou. „Ne, Cyrilo, nic se neděje... Jen mne zajímalo, jestli se ti líbil tanec.“ Nadechla se. „Jestli... jsem se ti líbila já.“

Cyrilina ruka se sevřela v pěst, nehty se zaryly do dlaně. „Ano,“ hlesla slabě. „Tanec se mi líbil...“ Nechala větu viset ve vzduchu mezi nimi.

Fatima s úsměvem přistoupila blíž. „Jsi teď naše paní, vládkyně, na co má právo král, na to máš nyní právo i ty. Na pár týdnů... byla by škoda je promarnit. Máš právo na cokoliv. Máš právo... na nás, na mě.“

Dcera Eemera Smila ji ostražitě sledovala. Oněměle pohnula rty. To přeci ne, běželo jí hlavou, tohle nemůže... neudělá to, neudělá... A královna to udělala. Rázně ji políbila, přímo na rty, a rukou jí přejela po boku a stehně. Dívka se pod tím dotykem zachvěla, dech se jí zatajil. Fatima opřela své čelo o její, jako by vyčkávala, čekala na nějakou reaci, ale když od zcela zkoprnělé Cyrily žádná nepřišla, opět ji začala líbat. Přitom ze sebe chvatně svlékala, co ještě měla na sobě.

„Na co myslíš?“ zeptala se vláčně, když pak ležely vedle sebe a ona Cyrilu stále objímala.

Otočila k ní tvář. „Která z vás je z Jižního Selvaru?“

Vyprskla v hlasitý smích. „Vážně myslíš na tohle?!“

„Tak která?“ ignorovala ji Cyrila.

„Žádná!“ prskla ona, přejíždějíc jí prstem po zdravě červených rtech. „Ani jedna. Všechny jsme odsud.“

„Jak to?“

Pokrčila rameny. „Neznáme pohnutky našeho pána a krále.“

„Třeba si ještě vezme další ženu, Jihoselvařanku.“

„Pochybuji,“ zabručela už trošku podrážděně Fatima. „Ten výslech mě už nebaví, jdu spát!“ Zdvihla se z lože.

„Přijdeš ještě?“ Cyrila se tuze podivila své vlastní otázce a ještě více nadmíru nejasným, zmateným důvodům, které ji přiměly ji vůbec vypustit z úst.

Královna se slyšitelně usmála. „Ráda.“ Ohlédla se přes rameno a mrkla na ni rozpustilýma očima. „Když mě zveš...“

Cyrila se kousla do spodního rtu. Zvrátila se nazad do postele, do těžkých, měkkých kožešin, připadajíc si úplně prázdná, v nitru nic, v hlavě nic, jediná myšlenka, jediný skutečný pocit... jen chaos. Míhající se emoce a obrazy. Gobelín na stěně za lůžkem, námořníci... a siréna. Siréna... pět sirén tančících kolem kašny, siréna kladoucí jí na hlavu věnec z listů, siréna kladoucí jí do klína modrou kytici... modré vonné květiny... Cuprum... výcvik s Cuprumem, meč v pochvě na zádech, jeho známá, důvěrně známá tíha... Meč v Cuprumově ruce, Cuprumovo ztepilé tělo, silné paže, ruce s modrými květinami, modrá kytice vedle ní na kamenné lavičce... Pět královen vířících kolem ní v tanci před večeří... Fatima, tiše vplouvající k ní do pokoje... Doteky rtů a rukou Fatimy... Doteky rty a rukama... Fatimy... kožešiny pod nahým tělem... jiné nahé tělo... chaos, zmatek... skoro závrať...