The chosen one 5

Anotace: I když to vypadalo, že už to nedopíšu, rozhodla jsem se že jo, protože má kámoška Lucka (která tu mimochodem taky úžasně píše jako LuMaRy) nechtěla, aby to tu zůstalo jako další nedodělaná práce.

Probudilo mě pálení v hrudníku. To se toho nikdy nezbavím? Pak jsem si ale vzpomněla na draka a bolest byla zapomenuta. Nebyla jsem si jistá, jestli včerejší dobrodružství byla realita nebo sen. Nemohla jsem vidět draka, ne? Asi se mi to zdálo. Ale nemohl to být sen! Křičel pořád nějaký hlásek v mé hlavě. Viděla jsi to! To se ze mě kvůli tomu stane schizofrenik? 

Vyhrabala jsem se z postele a uvědomila si, že na sobě mám oblečení. Kalhoty jsem měla roztržené a na koleni jsem měla náplast. Tohle se mi snad nezdá... Praštila jsem rukou do zdi, protože jsem někde slyšela, že to pomáhá víc než štípnutí. Zabolelo to. Fajn, tohle sen není. 

Oblékla jsem se a vyšla jsem z pokoje. Pomalu jsem se vydala po schodech do přízemí a přemýšlela o tom co se stalo, ale mé vzpomínky byly jako zahalené mlhou. 

Šla jsem dolů a po chvíli zaváhání jsem serozhodla zkontrolovat, jestli ten tunel existuje. Prošla jsem mamčinu ložnici. Mamka už tam nebyla. Proběhla jsem labyrintem nábytku, ale když jsem se blížila ke skříni, zpomalila jsem. Opatrně jsem otevřela dveře skříně. 

Tunel tam byl. Temný a děsivý. Zabouchla jsem skříň a utekla do kuchyně. 

Když jsem dorazila do kuchyně, mamka už byla vzhůru a četla nějakou knížku. "Ahoj mami" pozdravila jsem jí. Zvedla hlavu. "Ahoj Adrianko, co máš dneska v plánu?" zeptala se, zatímco jsem si do misky sypala cereálie. "Asi půjdu ven" odpověděla jsem neurčitě a zalila cereálie zbytkem mléka z krabice.

"Došlo mlíko, tak ho můžu nakoupit" nabídla jsem se. Třeba mi taková procházka pročistí hlavu. "Tak můžeš koupit i další věci, seznam a peníze jsou stole, a večer pak můžeme třeba něco upéct" sdělila mi mamka a vrátila se ke knížce. Vzala jsem nákupní tašku, peníze a seznam a vyrazila do města. 

Bylo horko. Šourala jsem se po ulici na kterou pařilo slunce tak, že se po ní skoro nedalo chodit.Rozhodla jsem se vzít to parkem, kde byl větší chládek. Šla jsem kolem hřiště, kde křičely děti, když jsem na lavičce pod ohromným kaštanem viděla dva líbající se puberťáky. Seděli tam a vypadalo to, jako by pro ně svět neexistoval. Usmála jsem se. 

Ještě nikdy jsem kluka neměla, ale občas jsem přemýšlela, jaké by to bylo. Představovala jsem si někoho, kdo by byl milý a vysoký, ale obličej a vlasy jsem si nikdy představit nedokázala. Zadumaně jsem sledovala špičky svých bot, když tu najednou jsem do někoho vrazila. Zavrávorala jsem, ale než jsem stihla spadnout, zachytil mě. Jak ve filmu. Zvedla jsem oči a málem jsem znovu spadla. Byl to kluk. Přibližně mého věku. A byl úžasnej. 

Měl špinavě blonďaté vlasy, které mu padaly do obličeje a boží úsměv. Ale to nejúžasnější na něm byly oči. Měl je velmi tmavé, skoro černé. Úplně jsem se v tom pohledu utopila. "A-ahoj" zakoktala jsem se. Ježíš já jsem marná. "Ahoj" pozdravil mě on. "Není ti nic?" zeptal se, zatímco jsem se snažila rozkoukat. "Ne" řekla jsem a doufala, že to zní normálně. Usmál se. Óóó ten úsměv! "Dobře" řekl a pustil mě, aby mimohl potřást rukou. "Jsem Kristián, ale moc tě prosím, říkej mi Kri.'' Držel mě za ruku a díval se mi do očí. "Já jsem Adriana a můžeš mi říkat jak chceš" řekla jsem a taky jsem se pokusila o vřelý úsměv. Neutekl, takže se na to asi dalo koukat. "Adriana je moc dlouhé, můžu ti říkat Adry?" zeptal se a prohlížel si mě.

Adry. Tak mi nikdo neříká. "Jo, jasně, jak chceš!" řekla jsem a doufala jsem, že se můj hlas dá poslouchat. "Rád jsem tě poznal, Adry, ale už musím jít" řekl. "Potřebuju být včas doma, čekám návštěvu." Přece teď nezdrhne! "Počkej!" vykřikla jsem, když se otáčel. "Uvidíme se ještě?" Jeho úsměv se rozšířil. "Jasně, jestli můžeš, pozítří mám volné odpoledne, můžeme se ve dvě sejít tady a něco podniknout." Jo!!! "Jo, přijdu!" Uvidím ho zase!!! "Tak se tedy uvidíme pozítří. Zatím ahoj, Adry!" řekl a odešel. "Ahoj" řekla jsem tiše. Ještě dlouho jsem se pak usmívala do prázdna.