Drakobijci - Průvodce (1. kapitola)

„Zapovězené končiny? Zbláznila jste se?“

Muž se hlasitě zachechtal a nevěřícně kroutil hlavou. Shrábl žetony, které se mu podařilo vyhrát a pohledem hledal podporu u ostatních hráčů. Ti se k němu přidali a rázem tak zapomněli na drtivou prohru, kterou jim uštědřil. Bankéř se ujal rozdávání karet a muži se ponořili zpět do hazardní hry.

Kasey nad nimi stála jako socha, čekajíce, že muž, kterého požádala o pomoc přeci jen změní názor. Jenomže nové kolo se mezitím rozběhlo a z muže vypadlo pouze oznámení o nové výši sázky.

„Takže mi nepomůžete?“ pípla nejistě.

„Copak to nešlo poznat?“ odsekl muž, který patřil ke Sběračům. „Ne, nikdo mě tam zpátky nedostane. Málem jsem tam zhebnul, když jsem hledal magické nerosty a jiné suroviny. Ta země se hemží temnými tvory, plazí se po ní stíny a slunce nad tou zatracenou oblastí zasvítí jen výjimečně. Tamtudy se bojí procházet i Berserk, a to už je co říct.“

„Mohu zvýšit dosavadní nabídku. Dám vám…“

„Nenamáhejte se. Já se od tohoto stolu zvednu teprve tehdy, až budou tady ti džentlmeni na mizině. A pak si najdu jiný lokál, kde ty peníze směním za tolik Kojotí pálenky, co se do mě vejde.“

Dívka netušila, co má dělat. Nejradši by se rozbrečela, ale tím by vyvolala jen další vlnu smíchu. Tohle byl svět plný tvrdých, nelítostných mužů, jejichž tělesné skořápky už neměli ani ždibec něčeho jako duše. A tak tam jen tak stála a sledovala pětici mužů hrajících Pistolníkovo oko, trumfujících se ve výši sázek a blufujících ve snaze přelstít své protivníky.

„Vy jste ještě tady? Chcete si snad zahrát s námi? Bohužel už nemáme volné místo. Navíc se obávám, že tohle není zábava pro dívky vašeho druhu. Připadal bych si trapně, kdybych vás oškubal o vaše poslední peníze. Navíc když je potřebujete pro uplacení blázna, který se s vámi vydá do Zapovězených končin.“

„Pane Corcorane, já se opravdu musím dostat na druhou stranu,“ upnula se Kasey Loganová ještě k jedné poslední šanci. „Není to žádný mladický rozmar. Magická bouře nám sebrala střechu nad hlavou. Celé rodině. Deseti lidem. Už týden přespáváme pod starými lípami za městem. Hned první noc nás okradli kapsáři, tu druhou se pro změnu pokusili znásilnit mou malou sestřenici. Strýc ho zastřelil, ale sám při tom utrpěl šrám na paži a ten se mu nehezky zanítil. Potřebujeme koupit nové obvazy a léky na zmírnění horečky. Jestli nám nepomůžete, budete nás mít na svědomí. Chceme se na pár dní ubytovat v hotelu, abychom nabrali síly, zbytek mojí rodiny tam vyrazil, aby objednal pokoje a uložil strýce na lůžko. Doufáme, že se jeho stav brzy zlepší, abychom mohli během několika dní vyrazit dál.“

„Počkejte půl roku a budou opět průchozí dobytkářské i obchodní stezky,“ navrhl Corcoran, načež zlostně mrštil kartami o desku stolu, neboť se nechal napálit dlouhánem naproti a přišel o poměrně velkou část žetonů. „Zatraceně! Ty parchante! Tvářil ses, že u sebe nemáš jedinou vysokou kartu, ale ukázalo se, že to není pravda.“

„Copak hraješ tuhle hru poprvé?“ špitl muž lhostejně. „Vždyť Pistolníkovo oko je na lžích a podvodech založené.“

Dívka čekala, až svou hádku skončí. Odhodila si pramen plavých vlasů z ramen. Světlo dopadlo na její oříškově tmavou pleť, na níž se perlily krůpěje potu. Ztrácela pevnou půdu pod nohama. Plazila se po ní zoufalost a úzkost, protože věděla, co se stane, pokud zůstanou v tomhle prohnilém a nebezpečném městě ještě několik dní navíc. Musíme odjet. Co nejdřív nechat tohle hnízdo zločinu a násilí za sebou. Alespoň tu nejsou krvelačná monstra nebo nevyzpytatelná magická Zřídla.

„Když mi tu budete vydýchávat vzduch, můj názor to nezmění,“ odfoukl si Corcoran. „Podívejte se na sebe. Kdybych se vláčel se sebrankou černých špinavců, musel bych se hanbou propadnout do země. Vždyť by mě ukamenovali, kdybych se ze Zapovězených končin vrátil živý. Už teď se na mě zle dívají, když vidí, že se s vámi bavím. Tohle prostě nejde. I kdybyste mi nabízeli nějaký magický Artefakt nedozírné hodnoty, nevzal bych ho. Nemám na výběr. Nemohu vás doprovodit ani do obchodu přes ulici naproti.“

Kasey si uraženě odfrkla a pomyslela si, jak jsou mužský hrdinové vždycky jen v zaplivaných saloonech, ale nikdy ne na otevřených pláních, kde je nebezpečí opravdové a nikoliv jen namalované v jejich bujných představách. Chlubí se, že by sťali hlavy prérijním obrům, že by stáčeli Sullivanův olej klidně uprostřed ohnivého víru, že by si osedlali písečného červa nebo si vysedli na hřbet obrovitého Gryffena. Jakmile je však někdo vyzve, aby to opravdu udělali, objeví se tucet výmluv, proč to není možné.

Kasey odkráčela ze saloonu, nedbajíce pobaveného smíchu mužů u stolu. Pokud hodlají zbytek svého života strávit shrbení nad kartami a lamentující, proč jim nepřišla zrovna ta, kterou potřebovali k drtivé porážce svých soupeřů, ona jej hodlá vzít do hrsti a sama si určovat, kterou stezkou se vydá. Přes Zapovězené končiny půjdou, i kdyby měli prodat veškerý svůj majetek za revolver, pušku a krabičky s municí. Buď je přejdeme nebo zemřeme. Přinejhorším to budeme muset nechat na Sidney Gauffovi, ačkoliv to není ta nejlepší varianta.

Málem vrazila do muže v černé vestě a černém klobouku s rovnou krempou. Mnul si svůj pečlivě narovnaný knír a prohlížel si ji s lačností hladového dravce. Něco v jeho zorničkách ji vyděsilo, proto se mu raději vyhnula, zatímco on z ní nespustil oči. Pohled zabijáka. Muže, který je zvyklý brát si to, na co má zrovna zálusk a neptat se na svolení. Revolver nosil připnutý příliš nízko, opíral se o trám a pravou rukou si svíral opasek. Vysoké holínky hyzdily četné škrábance a vybarvovaly je nánosy oranžového prachu, svědčící o tom, že přijel ze západu, konkrétně pak z Údolí ohně.

„Hezký večer, slečno,“ sáhl si na okraj klobouku a uklonil se.

Dívka se nezmohla na odpověď. Na těle jí naskákala husí kůže a po zádech přejel mráz. Zrychlila a snažila se kolem něho prosmýknout. Očekávala, že jí zastoupí cestu, ale on se ani nepohnul, dál se na ni usmíval a jeho oči zářily lstivostí. Raději se na něj znovu nepodívala, rozrazila lítací dvířka a ponořila se do hluku hlavní ulice města.

V tuhle hodinu tu bylo nezvykle rušno. Plně naložené povozy drkotaly po prašné cestě, švihání opratí a mlaskání vozků se mísilo se zpěvem opilců. Vyhrávání cvrčků bylo tak hlasité, až měla pocit, že se předhánějí ve hlasitosti se smíchem těch, kteří se už nevlezli do putyky a museli zůstat venku.

Tady se Kasey cítila odhalená a bezbranná. Spousta lidí se otáčela, když kolem nich prošla. Objímala si rukama hrudník a sledovala si špičky bot, jako by ji to mělo uchránit před nechtěnými pohledy či dotyky.

Zbytek její rodiny už se nacházel v hotelu o dvě ulice dál, snažíce se získat tam pokoj, což se zdálo jako nekonečně dlouhá vzdálenost. Míjela pošklebující se opilce, z nichž někteří k ní přiblížili hlavu natolik, že cítila jejich pálenkou, cibulí a česnekem nasáklý dech. Do očí jí vhrkly slzy. Zavřela je, aby ten zlý, nehostinný svět kolem sebe neviděla, aby zmizel v temnotě za víčky.

„Já myslel, že jsme všechny ty negramotné opice pobili při Železné vzpouře,“ zaslechl někde za svými zády cigaretami rozvrzaný hlas. „Měli byste být spoutaní a zavření v klecích.“

„Měli byste se houpat ve větru!“ přidal se jiný hlas. Několik lidí zahalekalo na souhlas.

„Abychom se museli dívat na jejich rozkládající se těla?“ oponoval jiný. „To je přece věčná škoda. Já mám mnohem lepší nápad. Znáte Callahanův svěrák? Ten magický vír, který člověka vcucne, zmuchlá ho a vysaje z něj život? Co kdybychom ji chytili a odvezli k tomuto Zřídlu?“

Souhlasné hlasy nabyly na síle, Kasey raději přidala do kroku. Hotel prozatím neviděla, neboť se nacházel ve vedlejší ulici, ale k samotné křižovatce zbývalo asi ještě sto padesát yardů. Příliš dlouhá vzdálenost. Po celou dobu bude těm otrapům na očích, což je bude provokovat k činu. Zatím si dodávají odvahy, ale to se může změnit lusknutím prstů.

„Co ji odvézt do doupěte Grolfů a poté si vylézt na skálu a dívat se, jak ji trhají na kusy?“ navrhl nějaký mladík s pisklavým hlasem před mutací. Kasey se otřásla, když si uvědomila, že klučina, který by měl běhat po ulici a hrát si s jinými dětmi, nabádá o generaci starší lidi k ohavné vraždě.

„Já bych ji prodal nějakému Čarostřelci na pokusy,“ namítl další. Kasey se neodvažovala pohlédnout do jejich tváří. Bála se, že kdyby to udělala, brali by to jako nebetyčnou urážku a vrhli by se na ni jako hladový vlk na bezbrannou ovci. „Nebo Alchymistům, aby na ní prováděli ty svoje experimenty s novými lektvary. Odvezeme ji do Svobodných zemí, oni si s ní už poradí.“

„To je nesmysl!“ hřímal muž s hlasem ovlivněným kouřením tabáku. „Museli bychom se s ní vláčet přes Přechod a mě se nechce zhebnout v náruči Přízraků kvůli negerské čubce! Prostě ji odtáhněme k nejbližšímu stromu a kochejme se pohledem na její třepající se nožky!“

Zničehonic jí dva muži zastoupili cestu a Kasey polekaně vyjekla. Oba chlapíci byli zarostení a ve vousech měly drobky chleba a kousky masa. Vycenili na ni zkažené zuby a z očí jim vyzařovala chtivost a zákeřnost. Nosili revolvery, jeden pažbou napřed. U pasů se jim rovněž skvěly dlouhé zálesácké nože a košile měly poskvrněné mastnotou a prachem.

Kasey si připadala jako myš zahnaná do kouta dvěma mourovatými kocoury. Krčila se před nimi, doufajíce, že ji nesežerou nebo udělají nějakou chybu, která jí umožní proklouznout. Jenže k čemu by to bylo? I kdyby dorazila do hotelu a zamkla se v pokoji, vylomí dveře a vyvlečou ji za vlasy zpět na ulici. Copak nikdo nezasáhne? Copak je každému jedno, co se tady děje? To jsou všichni slepí a hluší vůči výkřikům a prosbám o pomoc? Kam jste se to dopracovali, že se nenávidíme kvůli odlišné barvě kůže?

„Pusťte mě,“ hlesla nesměle, načež se oba muži pobaveně rozesmáli.

„A kam bys, prosím tě, chtěla jít?“ nechápal první z nich, s břichem tak velkým, jako by spolkl dřevěný soudek od Kojotí pálenky.

„Pryč odtud.“ Kasey nepochopila, že se jí pistolník vysmívá a že ho dívčina odpověď vůbec nezajímá. „Pusťte mě, prosím,“ zopakovala.

„Ty zůstaneš hezky tady, ať si tě můžeme pořádně prohlédnout,“ přidal se druhý muž, chytil dívku za bradu a zdvihl ji. „Jsi docela hezká. Kdybys nebyla tmavá jako hrdlo studny, odvedl bych si tě domů a ukázal ti, jak vypadá pořádný chlap.“ Odmlčel se, odplivl si a potáhl nosem. „Když nad tím tak přemýšlím, tak bych to vlastně měl udělat. Černí by měli být po vůli bílím. Měli by jim sloužit v každém směru. Co na to říkáte?“

Dav souhlasně zahulákal, pravice letěly do vzduchu, ozvaly se dvě tupé rány, načež práskl jeden výstřel z revolveru a Kasey sebou znovu škubla. Z očí se jí vyřinuly slzy, marně se snažila zahnat je zpátky. Rozvzlykala se a nemohla přestat. Ani to však rozzuřený dav neuklidnilo, spíše ještě více popudilo. V jejich srdcích převládala cynická pustina, na níž pro empatii, soucit či lítost nezbylo místo. Toužili po krvi, toužili po násilí, toužili po pomstě, ačkoliv sami netušili, proč by se měli mstít. Prohra v Železné vzpouře, válce o osvobození otroků, v nich stále vřela a považovali ji za nespravedlivou křivdu. Život lidí s tmavou pletí se po konci války nezlepšil, spíše naopak. V zajetí byl jejich majitel jediný, kdo si na ně dovolil vztáhnout ruku, zatímco nyní je naháněla smečka těch nejhorších lidských existencí, zabíjela je po desítkách a nevyhýbala se ani krutému mučení. Lidé se nezmění. Násilí je pro ně stejně voňavé a lákavé jako medový koláč pro hejno vos. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že to tady třeba bude odlišné.

„Jen si ji vezmi, Frede!“ vyzýval muže nějaký mladíček. „Vezmi si ji teď a tady! Až ho do ní vrazíš, zamiluje se do tebe a pak bude škemrat, abys ji znásilňoval každý den!“

To už bylo na Kasey příliš.

Rozběhla se proti oběma mužům ve snaze je zaskočit a prorazit skrz. Ti se však ani nepohnuli, věděli, že nemá šanci. Odrazila se od nich jako od cihlové zdi. Navíc se udeřila do nosu a ramene a pohmoždila si ho.

„Kampak chvátáš, děvče? Ukaž nám co schováváš pod těmi jezdeckými kalhotami. Máš tam tu samou věc, co ostatní ženské? Fred už měl víc ženských než prstů na rukou. Ví, jak se to dělá, žádná si zatím nestěžovala. Mohla bys přiložit ruku k dílu, aby to bylo příjemnější.“

Kasey se při zaslechnutí té nechutné oplzlosti otřásla. Kéž bych upadla do bezvědomí. Lepší, abych si nic z toho, co se stane, nepamatovala. Lepší, aby mi to připadalo jen jako zlý sen než aby to byla drsná skutečnost.

Zmíněný Fred ji popadl za ramena. To už se mladá černoška roztřásla jako strom ve větru. Ruce ani nohy ji neposlouchaly, mozek ji zamrzl spolu s celou nervovou soustavou. Oči vytřeštěné, strach jí prosakoval každičkým pórem těla jako pot. Myšlenky se jí splašily, hrůza jí divoce rozbušila srdce. Tlouklo tak prudce, až se zdálo, že se snaží probít se z těla ven.

Muži skandující a povzbuzující banditu Freda se shlukli kolem ní, až si připadala jako boxerka v ringu. Všude kolem ní se rojily tváře těšící se, až mladičká dívka dostane, co si podle nich po právu zaslouží. Těšili se na její ponížení, hodlali ho nasát jako ranní vzduch. Toužili se kochat pohledem na zuboženou, pokořenou Kasey Loganovou.

Fred kývl na svého kumpána a začal si rozepínat opasek. Tohle prosté gesto způsobilo, že se v dívce něco zlomilo a její duch opět vklouzl do svého vlastního těla.

Znovu se pokusila utéct, jenomže jí na rameno dopadla mastná pracka Fredova partnera a strhla ji zpět. Vyjekla šokem i překvapením a spadla na zem. Její klopýtnutí dav ohodnotil další vlnou smíchu, jí však splýval s hlukem města a nevnímala ho. Do hlavy se jí nahrnula krev a tepala v ní. Stvořiteli na Nebesích, jestli existuješ, vyšli mi v ústrety nějaký zázrak. Nějakého anděla, ale klidně i ohnivou šelmu. Vezmi si mě k sobě. Teď hned.

Fred dokončil rozepínání opasku, dívka se ještě jednou pokusila vysmeknout, jenomže na ni padl stín pistolníkova kumpána a přitlačil ji zpět k zemi.

„NE!“ křičela, div neoněměla. Mrskala sebou jako ryba vyvržená na břeh, ale bez účinku. Muž na ni byl příliš silný, jeho ramena byla stejně široká jako břehy řeky Neches. „POMOC! POMOZTE MI NĚKDO!“

Nikdo se pochopitelně neobjevil. Všichni byli vůči jejím prosbám hluší a z křiku jí brzy selhal hlas. A tak už jen ležela a vzlykala, věděla, že její život končí teď a tady na tomhle špinavém místě v zapadlém městě státu Brannigan, spadajícím pod Sjednocenou Konfederaci. Půlka města přihlížela jejímu ponížení. Chyběl už jenom ten podivný pistolník ze saloonu.

Fred se nad ní sklonil, břichem se dotýkal toho jejího a ona se otřásla. Odpudivý, nechutný rasista, jehož touha po ní je však silnější než nenávist, která v něm údajně plane jako oheň. Zdálo se, že chtíč ho dokáže spolehlivě uhasit.

Začal jí stahovat kalhoty, ale to už se Kasey nebránila. Nemělo to smysl. Nemůže zápasit s mnohonásobnou přesilou zbabělců a bastardů, kteří se vyrojili všude kolem. Džentlmeni a slušní muži vymřeli už před dlouhými věky. Spolu s dinosaury.

Ostrá, pronikavá rána z brokovnice zadržela Fredův další postup.

Muži se překvapeně ohlédli za původcem toho zvuku a zjistili, že za jejich zády stojí místní šerif s rozezleným výrazem ve tváři a loveckou brokovnicí mířící na jejich žaludky.

„Pusťte ji a odstupte o několik kroků dozadu!“ zahromoval rázným hlasem nepřipouštějícím žádný odpor. Když se nikdo z nich ani nepohnul, rozhodl se přitvrdit: „Okamžitě! Nebudu to opakovat dvakrát!“

Muži zdvihli ruce a couvli. Neodvažovali se pokoušet šerifovu trpělivost. Ačkoliv byli v přesile, s mužem zákona si nehodlali zahrávat. Věděli totiž, že strážce pořádku patří k mocnému klanu Hatchettů, tudíž kdyby mu zkřivili byť jen jediný vlas na hlavě, celé město by lehlo popelem.

Přesto, když vyprchal prvotní šok a úžas, Fred, který si připadal v právu, se zmohl na protest:

„Copak vy stojíte na straně té černé čubky? Neměl byste hájit zájmy počestných občanů města?“

„Hájím vaši čest, jenom to nevidíte,“ zaskuhral šerif, jemuž zpod béžového klobouku čouhaly šedivé vlasy v několika neuspořádaných, různě hustých pruzích. „Kdybyste ji zneuctili, zneuctili byste především sami sebe. Splynutí černé huby a posvátné bílé kůže? Kdo to kdy viděl? Možná mají ti parchanti svobodu, ale to neznamená, že bychom se měli snížit na jejich úroveň. Stále jsou to jen mluvící zvířata. S kojotem nebo ovcí se taky nepáříte, nebo ne?“

Kasey nevěřila vlastním uším.

Postarší šerif nechránil ji, ale toho zoufalce. Právo a pořádek si vykládal účelově, tak, aby zapadal do jeho myšlenkového rámce. O život nebohé Loganové se nestaral, skoro to vypadalo, jako by si vůbec nevšiml, že leží na zemi, pláče a doufá, že se jí někdo ujme a utiší její žal. Pro ostatní se stala pouze předmětem směny, její hlas neměl žádnou váhu. Musela mlčky čekat, až se oba muži domluví, co s ní provedou a poté blahořečit jejich „štědrosti“. Připadala si jako věc, o kterou se hádají kupci na tržišti. Ačkoliv už otroctví nezažila, neboť padlo pár let poté, co se narodila, jakési neviditelné provazy jí svazovaly ruce i nohy. Jedna věc je volnost a svoboda, druhá rovnost a stejná práva. K tomuhle cíli máme stejně daleko jako slunce na obloze k měsíci. A dostat se k nim bude stejně náročné jako přejít přes nebezpečné Zapovězené končiny.

Krvavá horečka v davu pomalu mizela. Muži klopili zraky, nejspíše se styděli. Nebyly to však výčitky svědomí kvůli ostudnému činu, jehož se plánovali dopustit, nýbrž stud před tím, že málem dali všanc svou pověst i čistou duši kvůli člověku podřadné rasy.

Dívka se konečně vzpamatovala a odplazila se kousek stranou. Propalovala ty otrapy nenávistným pohledem a v duchu jim přála, aby spadli z koní a zlomili si vazy, nebo, aby je zaskočil Murkling a rozsekl je těmi svými krabími klepety vejpůl.

„Máte pravdu, šerife, to jsme přehnali,“ uznal muž s hlasem zničeným od cigaret. „Málem jsme si zabouchli dveře od Království Stvořitelova, nesmazatelně poskvrnili své duše. Z takové hanby by nás nevysvobodila ani zpověď. A to všechno kvůli té děvce. Pobláznila nás, jinak bychom se nechovali jako zvířata. Nechali jsme se unést tou její sprostou provokací! Kráčí si tady, jako by jí patřilo celé město. Pojďme, chlapi! Vraťme se zpátky do nevěstince. Tam jsou holky, které si zaslouží uzřít pořádné mužské!“

Hlouček nevěstek stojících na verandě zmíněného vykřičeného domu ocenil jejich rozhodnutí svůdnými úsměvy a vystrčením útlých nožek v bledých podvazcích. Dnešní večer by jim mohl vynést královské výdělky.

Dav se začal rozcházet, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by jen sledovali obyčejné divadelní představení, po jehož konci nastal čas vrátit se zpět ke svým běžným životům. Ani náznak lítost, jen strohá příkrost, zapředli hovor o honácké práci a strastech běžného života.

Kasey se ještě nezvedla zpátky na nohy, měla je jako odlité z olova. Ruce se jí třásly, jako by v nich nosila celý den kovadlinu a obyčejné zapření o písčitou zem ji zmohlo. Nakonec se v ní však zvedla vlna odporu a hněvu. Přece nedopustím, aby mě pokořilo tohle stádečko tupých hlupců. I krávy, které ženou každý den na pastvu, mají víc rozumu než oni!

Zatímco vstávala a oprašovala ze sebe prach, světlo petrolejové lampy zastínilo něčí tělo.

„Dám vám přátelskou radu,“ zachrčel šerif, dobíjející dvouhlavňovou brokovnici. Když ji zacvakl, dívce přejel mráz po zádech. „Vypadněte z našeho města a už se do něj nevracejte. Pro dnešek jsem je zadržel, ale příště takové štěstí mít nemusíte.“

Kasey zalapala po dechu. Nejradši by šerifovi naplivala do tváře, vynadala mu těmi nejhrubšími nadávkami, strčila do něj nebo mu šlápla na nohu, ale nezvládla se proti takové drzosti ani ohradit. Šerif jí tuhle situaci kladl za vinu. Kdyby se byla nenarodila, nikdy by se nic takového nestalo, četla mezi řádky. Bránil spravedlnost nikoliv proto, že by ji považoval za svůj svatý grál, kvůli morálním popudům nebo třeba nějaké ideji o lepším světě. Bránil ji jen proto, že mu to nařizoval zákon a kdyby tento zákon někdo náhodou přepsal v opak, prosazoval by ho stejně horlivě a zarputile. Rasista s hvězdou na vestě. Ochránce banditů a vrahů.

„Brzy odjedeme,“ vysoukala ze sebe nakonec. „Hned, jak najdeme průvodce, který nás převede přes Zapovězené končiny. V tomhle světě plném bezpráví nezůstaneme ani minutu.“

„Právo je pro bílé,“ odsekl šerif. „Bojovali jste za svobodu, ne za práva. Svobodu máte, tak co víc ještě chcete? Dejte nám konečně pokoj, ohřívejte se u ohně pod skalním převisem, vykládejte si staré, vousaté příběhy a neserte se do životů poctivých občanů Sjednocené Konfederace. Zapomeňte na to, že byste jednou seděli na stejné židli jako běloši. Zahoďte ty naivní, dětské sny. Probuďte se do reality. Tady pro vás není místo.“

„Pro vás taky ne,“ odmlouvala Kasey, náhle posílená odvahou, jež k ní připlula jako zlatá rybka k rybáři. „Vraždíte se mezi sebou jen proto, že se nedokážete domluvit na obyčejných věcech. My jsme na rozdíl od vás alespoň soudržní a vzájemně si vypomáháme, když jeden nemůže dál. A víte proč? Protože rozumíme slovu altruismus. Nemusí nás spojovat pokrevní pouto, abychom si byli vzájemně věrní. Pokusili jste se nás zničit, ale místo toho jste vytvořili soudržné společenství, které by nezničila ani ta nejmocnější malosvětská magie.“

Se škodolibou radostí si uvědomila, že ranila jeho pýchu. Nejspíše nečekal, že by se mohla dívka vzepřít, domníval se, že má tu čest se zakřiknutou holkou, která si nechá kálet na hlavu od každého, kdo projde kolem a ještě mu za to poděkuje. Už toho mám dost! Zasloužíme si normální, poctivý život. Nejsme žádné hračky, s nimiž si mohou lidé pohrávat do omrzení. Chceme chodit k volbám, vyučit se řemeslům, studovat, vystupovat na veřejnosti, vykonávat důležité funkce. Chceme zakládat rodiny, ženit se, mít děti, vlastnit pozemky, chovat ovce či skot. Na tom přece není vůbec nic divného.

Když se před ní objevil hotel, uvědomila si, jak je unavená. Vyjednávání s průvodcem selhalo. Zdá se, že ani pěkný balík peněz neobměkčí dobrodruhy, aby se připojili k menší skupině vysídlenců v honu za druhou šancí. Budou muset hledat dál. A pokud nikoho nenajdou, nejspíše jim nezbyde, než vydat se do Zapovězených končin na vlastní pěst. Pořád lepší než sedět v tomhle doupěti zločinu a neřesti a čekat, až se někdo vynoří z temné uličky a zabodne jim nůž do zad.