The chosen one 20

Anotace: Jsem zase zde s dvacátou kapitolou! Jsem sice úplně ubitá (je 23:08 a já si před holdingu vzpomněla, že mám vydat příběh) ale jsem spokojená. Užijte si díl!

Další dny jsem znova a znova trénovali svojí 'vnitřní sílu'. Nebylo to snadné. Spíše naopak. Otevřela jsem jen malou chodbičku a už jsem nemohla. Zároveň jsem si dávala pozor, aby mě nespolkla energie oceánu.
Den ode dne se to ale zlepšovalo. Byla jsem schopná zajít dál a dál. Zároveň jsem ale stále trénovali orientaci v prostoru, když přesouvám vodu. Postupně jsem se naučila vidět obrysy kolem mě, pomocí kterých jsem se dost orientovala.

Voda se mi stávala každým dnem bližší. Byla jsem schopná i hodiny meditovat na písčité břehu. Bylo to tak... uklidňující.
Enru mě stále hlídal na každém kroku, aby se mi něco nestalo. Někdy to bylo dost otravné, ale někdy i docela roztomilé. Na co to zase myslím?! Ještě že mi nikdo do hlavy nevidí...

U moře už jsme trávili asi čtyři měsíce, když se mi konečně podařilo splnit úkol. Voda sice byla silná, ale chvíli jsem ji byla schopná udržet. Enru mi stále připomínal ať se neztratím. Vždycky jsem ho vyslechla, i když mě to štvalo, ať se o mě nemusí bát.

Poté jsem dostala za úkol vytvořit vzduchovou bublinu, ve které bych byla schopná s dostatkem vzduchu chodit po dně moře. Bylo to těžké.

Tenhle úkol snad byl zatím nejtěžší že všech. Snažila jsem se nejdříve malé vzduchové bublinky udržet pod vodou, ale pořád mi to nešlo.

Jednou už jsem to málem vzdala. Po několikahodinovém snažení jsem si kecla na písek a pozorovala vlny. "Jak mám pokračovat, když se vůbec nezlepšuju?" zeptala jsem se sama pro sebe rozmrzele.

Enru, který seděl opodál a něco si kreslil do písku mě nejspíše slyšel, protože vstal a pomalým krokem se vydal ke mně. "Jsi v pořádku, Vyvolená? Co se děje? Jsi tak líná, že už se ti prostě nechce a vzdáváš to?" ušklíbl se na mě a já po něm hodila vražedným pohledem. "Tak si to zkus sám, ty chytráku!" obořila jsem se na něj, ale hned jsem svých slov zalitovala. "Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet..." Nic neodpověděl, jen si tiše sedl vedle mě.

Chvíli jsme oba mlčeli, ale pak jsem se rozhodla mu svěřit. "Víš, mám pocit, že už to nezvládám... Že se vůbec nezkepšuju a nedokázala bych porazit skřety, ať už bych se snažila jakkoliv..." povzdechla jsem si.
Enru se na mě podívala a povzbudivě se usmál. "Opravdu si myslíš, že se nijak nezlepšuješ?" zeptal se mě.

Tiše jsem přikývla. "Není to pravda... před půl rokem jsi ani nebyla schopná přelít vodu že sklenice do sklenice a teď jsi schopná hýbat energií moře. Tento úko je opravdu těžký, ale věřím, že ho zvládneš. Měla bys věřit taky..."