Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap.3

Anotace: Obsahuje vážný rozhovor matky s dcerou a ošetřování zraněného hipogryfa

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 3: Jenom člověk

„Nikdy nesuďte ostatní, protože neznáte hloubku jejich jizvy.“(Ralph Smart psycholog a spisovatel)

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Hermiona Grangerová si vždy zakládala na svých přátelích, proto jakmile se jednomu z nich narodilo dítě, s návštěvou neváhala. Podstatnou část jejích prázdnin sice měla tvořit příprava výukového plánu pro přeměňování, které se jí Minerva konečně rozhodla přenechat, ale na malého Ignotuse si čas prostě udělat musela.

Byl tolik podobný Harrymu a přesto, že Hermiona nepochybovala, že už to musel slyšet několikrát, nemohla si to odpustit. „No teda, vážně celý táta.“

„To mi říkají všichni.“ Harry se objevil za ní a s úsměvem jí podával vychlazený ledový čaj.

To mi v tomhle teple přijde vhod. Pomyslela si Hermiona a odvrátila se od postýlky, aby nabízený nápoj převzala. Druhou rukou zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů. Ve škole si je obvykle stahovala do přísného drdolu, jinak dávala přednost volnějšímu stylu.

Společně se posadili v obývacím pokoji a ona si teprve nyní uvědomila, že tu někdo chybí.

„Kde je vlastně Snape? Myslela jsem, že tady teď bydlí.“

„V Austrálii s Marylin a nejspíš se tam chvíli zdrží. Kelleyovi tam pro ně připravili soukromou oslavu zásnub. Nechal nám tu Fawkese, celkem drzost, řekl bych, ale je to jedno když vezmu v úvahu, jak často přespává na Talbotu. Ani nevím, jestli tu přes prázdniny vůbec bude,“ drmolil Harry se smíchem.

Hermiona se na něj překvapeně zadívala. Jistě že si při závěrečné hostině v Bradavicích na své kolegyni všimla prstenu a napadlo ji to. Sama Marylin však oficiálně nic neřekla a ona se nechtěla ptát. Přeci jen, co kdyby to nebyla pravda? To by byl trapas.

„Takže to vážně udělali,“ pronesla nyní zamyšleně.

„Podle tvého výrazu soudím, že jsi o tom nevěděla. Byla to docela zajímavá story…“ a pak Ginny odvyprávěla vše, co věděla o nečekané návštěvě Kelleyových. Nenadálé střetnutí s tchánem a tchýní, žádost o ruku, nervozita a obavy. Všechno to byly starosti obyčejných lidí. Nějak to v jejích očích Snapea zlidšťovalo.

„Zamilovaný Snape. Vidím, že mě čeká zajímavý rok v Bradavicích. Což mi připomíná, pamatujete Justina?“

„Justin Finch-Fletchley? Jasně co je s ním?“ zeptal se Harry očividně poněkud zaskočený tou náhlou změnou tématu.

„Od září bude místo mě učit studium mudlů. Ještě o prázdninách se s ním sejdu, abych mu řekla co a jak.“

„Proč ne, pokud se nepletu, sám pochází z mudlovské rodiny,“ pokrčila Ginny rameny.

Hermiona neměla čas její prohlášení potvrdit, jelikož se v tu chvíli z postýlky ozval dětský pláč. Byl nejvyšší čas na krmení. Igni byl přesný jako hodinky. Harry okamžitě vstal, aby mohl malého předat matce. Ta se obrátila k Hermioně s nesmělou otázkou.

„Nevadí ti to, že ne?“

Hermiona se nemusela ptát co má na mysli. „Jistě že ne, klidně tu zůstaň. Je to přece přirozené.“ Ve skutečnosti nemohla existovat krásnější věc, než pohled na kojící matku.

*****

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Hned následující den po hostině, zatímco muži se venku starali o zvířata, došlo v kuchyni k vážnému rozhovoru mezi matkou a dcerou.

„Mami poslyš, ještě pořád si myslíš, že jsem se rozhodla špatně?“ Marylin nevěděla, proč do toho tak šťourá, když požehnání dostali. Někde vzadu v hlavě ale hlodal červíček pochybností, jestli to rodiče neudělali jen z vděčnosti. O to by nestála a Severus už vůbec ne. Nemohla vědět, že i on měl předtím podobné myšlenky, proto to váhání a překvapení ohledně akceptace jejich vztahu.

„Nic takového jsem přece nikdy neřekla, jen tomu nerozumím. Ze všech mužů proč zrovna on? Ty, která jsi vždycky věděla, na které straně stojíš, zatímco on se stále pohybuje trochu na hraně. Nicméně já tomu rozumět nemusím. Je to tvůj život a tvé rozhodnutí.“

Ellen se při tom na svou dceru vůbec nedívala. Hleděla z okna a sledovala Severuse, jenž se zády k nim opíral o ohradu a o něčem rozmlouval s Robertem.

Marylin dlouho mlčela, jak se snažila najít ta správná slova. Jak těm, kteří se rozhodují rozumem vysvětlit to, co lze pochopit jedině srdcem? Nakonec ale přeci jen s pohledem upřeným na Severusova záda začala mluvit.

„Víš mami, já velmi dobře vím, že Severus není dokonalý. Vím, že udělal špatné věci a lituje jich každičký den. Myslím však, že bys neměla posuzovat lidi podle jejich činů, ale podle toho, co je k těm činům vedlo. A Severus to neměl v životě zrovna snadné. Staly se jisté věci, které způsobily, že byl jednu dobu velice osamělý. Chyběla mu úcta a uznání. Jen Merlin ví, co bych udělala na jeho místě. Možná bych se zachovala stejně. Koneckonců Voldemort byl dobrý řečník, uměl přesvědčit lidi. Navíc ani vy, ani já jsme nemuseli čelit tomu co on, který stál v první linii. Ty vůbec nevíš, jaké to bylo, když si utekla, ale byla válka a v té člověk někdy musí dělat těžká rozhodnutí. Tím ho nechci nějak omlouvat, to vůbec ne. Jen říkám, že Severus ačkoli mimořádný kouzelník a mistr lektvarů, stále je to jenom člověk, který se může mýlit a dělat chyby. Jen u válečníků se zdají být nějak větší.“

„Vidím, že si o tom hodně přemýšlela. Já ho ale neznám tak dobře jako ty, nevím co má za sebou a proto tomu nerozumím. Nikdy jsem ale neřekla, že ho soudím.“

Marylin si povzdechla. Neměla problém Severuse hájit, ale tenhle příběh nebyl jen o ní. Už tak toho řekla hodně.

„Pak mi budeš muset věřit, nebo se zeptat jeho, pokud bude ochotný s tebou mluvit. Není na mě, abych ti to řekla.“

Následující slova Ellen pronesla s pohledem stále upřeným ven, jakoby tím mohl být jejich rozhovor snazší. A kdo ví, možná byl.

„Myslím, že není vhodné ptát se ho na minulost. Kromě toho to asi začínám chápat. Když se na něj podívám, musím přiznat, že má své charisma. Vyzařuje z něj taková zvláštní síla a elegance, takže myslím…ať už se přihodilo cokoli, zocelilo ho to.“

Marylin se na svou matku usmála a položila si hlavu na její rameno. Tohle je dobré. Ano s tím můžu žít.

*****

Sluneční paprsky statečně bojovaly s chladným větrem, jenž sem vál od moře a studeně zalézal pod šaty. Severus stál opřený o ohradu jen v černém svetru a kalhotách. Hábit při práci se zvířaty nepotřeboval, akorát by mu překážel.

„Uživí vás to?“ zeptal se Roberta, který právě dokončoval krmení.

„Divil byste se, jak jsou v Austrálii produkty z magických zvířat žádané. Jak nejspíš víte, mají využití v lektvarech, lékouzelnictví, při výrobě hůlek a dalších magických předmětů. Dokonce je můžete použít i v oděvnictví pro přidání různých druhů ochran, například odolnost proti ohni apod. Při práci s draky se to hodí. A teď pojďte, pomůžete mi ošetřit hipogryfa, občas je trochu vzpurný.“

A Severus šel. Nejprve za sebou pečlivě zavřel vrata ohrady, než se opatrně přiblížil ke zvířeti, aby se mohl uklonit. Na základní pravidla pro interakci s hipogryfy si z hodin Péče o kouzelné tvory vzpomínal velmi dobře. Proto si až ve chvíli, kdy mu byla úklona oplacena, dovolil zvednout ruku a zvíře pohladit. I to mu prošlo.

„Výborně, takže já vám ho podržím a vy mu natřete křídlo tímhle. Dejte pozor, nebude se mu to líbit,“ instruoval Severuse Robert a podal mu dózu s jakousi žlutavou mazlavou směsí. Bylo to cítit po měsíčku lékařském a moči kentaura. Takovou kombinaci Severus neznal, ale on nebyl ošetřovatel zvířat, a pokud to fungovalo…

Měl pravdu. Severus se ho stačil sotva jednou dotknout, když se mu hipogryf vysmekl a vzepjal se na zadní. Křídlem ho přitom udeřil do ramene. Severus neudržel rovnováhu, upadl do trávy. Dózu přitom samozřejmě upustil. I přes lehkou bolest v rameni bleskově vyhodnotil situaci. Těsně před tím, než by těžká kopyta dopadla na jeho hrudník, se odkulil stranou.

„Sakra, nezranil vás!?“ zeptal se zděšeně Robert, kterému se nějakým zázrakem podařilo udržet na nohou. Po krátkém zápase hipogryfa uklidnil, nasadil obojek a raději ho  připoutal ke kmeni stromu. Severus mezitím vyskočil na nohy, krouživým pohybem procvičil rameno, sebral dózu.

„V pořádku, nic mi není.“

„Máte rychlé reakce.“

Na jeho uznání už Severus nestihl odpovědět, jelikož od domu se k nim právě hnala Marylin. Ve tváři vylekaný výraz. Přesto nevyváděla, jak by Severus čekal. Jen si rychlým pohledem ověřila, že je v pořádku.

„Skvělé tati. Příště bych ocenila, kdyby se to obešlo bez pokusů zabít mého snoubence. Měli jste zavolat, pomohla bych.“

Severusovou první myšlenkou bylo pobavení. A druhou údiv nad tím s jakou lehkostí a samozřejmostí to slovo použila. Snoubenec. Znělo to jinak a tak nějak…krásně.

Ve třech už pak bylo ošetření mnohem snazší. Zatímco oba muži hipogryfa přidržovali, Marylin mu balzámem natřela křídlo. Cukal sebou, ale kvůli řetězu, kterým byl připoután, neměl prostor pro útěk.

„Jak se mu to vlastně stalo?“ zeptal se přitom Severus a Robert se zamračil.

„Poslední dobou tu řádí pytláci. Loví a zabíjejí zvířata, aby je vykuchali a rozprodali soukromníkům. Vydělají na tom majlant, ale tenhle velikán byl zřejmě nad jejich síly. Podařilo se mu uniknout, i když si při tom poranil křídlo.“

„Tak hotovo,“ řekla Marylin, odložila dózu, seslala na sebe čistící kouzlo. Oba muži zvíře propustili, odpojili řetěz, nechali jen obojek. Sledovali, jak hipogryf splašeně pobíhá kolem. A pak Marylin promluvila znovu, tentokrát to znělo naštvaně.

„A to s tím nikdo nic nedělá?“

„Hlásili jsme to několikrát, ale problém je, že úřady se tím nechtějí zabývat, jakmile nejde o lidi. Prý mají spoustu jiné práce, než honit bezvýznamné pytláčky,“ odfrkl si Robert. Bylo vidět, jak ho celá ta situace štve a nejraději by je všechny proklel. Ale nemohl, byl bezmocný, což muselo být frustrující. Severus ten pocit znal. A také znal Marylin dost dobře na to, aby věděl, že to nebude chtít nechat jen tak.