Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 9

Anotace: Schůzka s Minervou a pátrání po zdroji kletby

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 9: Schůzka s Minervou

„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem!“ (Euripidés starověký aténský dramatik 480– 406 př. n. l.)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Pergameny s rozepsanými dopisy, kniha studentů a štosy papírů se znakem ministerstva vyrovnané na stole v ředitelně jasně dokazovaly, že za necelý měsíc začíná školní rok. Přestože Minerva měla zjevně plno práce s přípravou, na to aby si vyslechla Hermionin nápad si čas udělala. A schválila ho všemi deseti.

„To je vynikající nápad, můžete k tomu využít některou z prázdných učeben. Nabídnu to dětem z mudlovských rodin hned ve zvacím dopise, právě na nich pracuji. Bude skvělé, že zde budou mít někoho, kdo jim pomůže s aklimatizací.“

Hermioně se citelně ulevilo a tak se rozhodla přiznat i s tou druhou částí, ze které měla od začátku divný pocit. Spolupracovat s Malfoyem se jí pořád úplně nechtělo.

„Kouzelnické tradice budu konzultovat s Dracem Malfoyem. Za pár dní s ním mám schůzku, abychom probrali, co všechno by děti měli na začátek vědět, když vstupují do kouzelnického světa.“

„Souhlasím, pan Malfoy je v tomto ohledu velmi zasvěcený. Vidím, že to máte promyšlené, nechám to tedy plně ve vašich rukou. Vždy jste byla velmi cílevědomá,“ usmála se postarší ředitelka povzbudivě a Hermiona to pochopila jako výzvu k odchodu. Minerva zřejmě neměla na obyčejnou zdvořilostní konverzaci čas. Ostatně na jejím stole to bylo znát.

„Děkuji, že jste si mě vyslechla, ale teď půjdu. Vidím, že máte spoustu práce.“

Jen co se o chvíli později Hermiona ocitla na chodbě ve čtvrtém patře, pochopila, jaký byl další důvod, proč Minerva její žádost vyřídila tak stručně. Měla totiž další schůzku. Přímo naproti ní kráčel rázným krokem Severus Snape a mířil přímo ke kamennému chrliči, ze kterého ona právě vyšla. S vlajícím hábitem vypadal stejně hrozivě jako kdykoli předtím, ale Hermiona se i tak přinutila k úsměvu. Brzy to bude můj kolega, možná bych měla trochu změnit přístup. Říkala si.

„Slečna Grangerová. Stále tak nesnesitelně chytrá?“ zeptal se se svým typickým úšklebkem, jakmile dorazil až k ní.

Hermiona pár vteřin sbírala odvahu. Rozhodla se totiž něco zkusit. Něco riskantního.

„Profesor Snape. Stále tak nesnesitelně sarkastický?“ oplatila mu rýpnutí.

Čekala hněv. Místo toho se v tmavých očích zablesklo pobavení. Nebo se jí to jen zdálo? Jeho následující slova potvrdila, že nikoli.

„Musím si udržovat image,“ mrknul a koutky se mu při tom zvlnili do lehkého úsměvu.

Hermiona byla překvapená. Byl takový vždycky a já to jen neviděla, nebo ho Marylin tolik změnila? A záleží na tom? Trochu nejistě úsměv oplatila. Možná, ale jen možná byl tohle ten správný způsob jak s ním vycházet.

„Já také Severusi, já také. Jdete za Minervou? Myslím, že na vás čeká,“ oslovila ho křestním jménem, jak bylo mezi profesory v Bradavicích zvykem. A i to prošlo bez jakékoli známky nesouhlasu. Severus prostě přikývl a beze slova zamířil ke kamennému chrliči. Hermiona si pro sebe pokrčila rameny. Přestávala se jejich spolupráce bát.

*****

Točité schody ho vyvezly do místnosti, kterou mohl i on jednu dobu nazývat svou pracovnou. Dokonce zde mezi ostatními bývalými řediteli visel jeho portrét, akorát se jako jediný nehýbal ani nemluvil. Severus totiž nebyl mrtvý, nemohl přecházet mezi portréty. Bylo to zvláštní, ale možná právě to byl důvod, jak mohl Brumbál tušit, že nezemřel. Jen teorie, ve skutečnosti se nikdy žádnému řediteli vstát z mrtvých nepodařilo. Magie hradu si s tím prostě poradila po svém a vznikl z toho úplně obyčejný portrét, jako dělají mudlové. Je možné, že jakmile zemřu, zase ožije? Dávalo by to smysl, ale stejně je to ironie. Musím zemřít, abych mohl žít. (1) Uvažoval v duchu Severus, dokud ho současná ředitelka neoslovila:

„Vítejte Severusi, nechala jsem vám připravit čaj. Pijete bylinkový že?“

Severus přitakal a posadil se do nabízeného křesla naproti Minervě, která mezitím vyndala ze šuplíku návrh jeho smlouvy. Nikdy nebyla na zbytečné průtahy. Ostatně, to Severus také ne.

„Minervo, ještě než začneme, rád bych požádal o společné komnaty pro mne a Marylin. Jsme zasnoubení, takže by to, jak předpokládám, neměl být problém,“ vypálil bez okolků.

„Jistě slyšela jsem o tom a samozřejmě gratuluji, ačkoli mě to u vás dost překvapilo. Každopádně nevidím důvod vám nevyhovět, jen prosím před studenty dbejte na dekórum.“

„Pochopitelně,“ ucedil Severus přezíravě, jakoby to bylo něco, o čem nemá ani smysl mluvit. Copak jsem se někdy nechoval profesionálně?

„Výborně přejděme tedy ke smlouvě. Oproti minulým rokům jsem vám zvýšila plat vhledem k riziku, které jako profesor OPČM podstupujete a kromě toho bych vám chtěla nabídnout místo mého zástupce. Koneckonců byl jste krátce i ředitelem, takže víte, co to obnáší.“

Severus byl překvapený. O tom původně vůbec nemluvila a popravdě se mu do toho ani nechtělo. Naštěstí odmítnout Minervu bylo daleko snažší, než Albuse, který ne nikdy nebral jako odpověď. Jeho žádosti byly ve skutečnosti převlečenými příkazy a zaměstnanci pouhými figurkami. Ano, byl také laskavý o tom žádná, dal Severusovi druhou šanci a na to se nezapomíná. Ovšem jeho rozhodnutí, ta bývala pro větší dobro.

„Děkuji za nabídku, ale s ohledem na onu kletbu musím odmítnout. Je to velká zodpovědnost a má budoucnost zde je přeci jen poněkud nejistá. Požádám vás ale o seznam současných studentů Zmijozelu. Jako ředitel koleje o nich potřebuji vědět co nejvíc.“

„Chápu, nejspíš máte pravdu. Ponechám tedy tuto funkci Filiusovi, minulý školní rok to fungovalo obstojně. Ohledně vaší žádosti, opis z knihy studentů jsem vám již připravila, tak trochu jsem s tím počítala. Také vám dám osnovy stanovené ministerstvem, jejich případné rozšíření nechám na vás,“ řekla Minerva, přičemž všechny potřebné podklady přisunula k němu.

Severus si v rychlosti prošel smlouvu, podepsal. A vzápětí málem nadskočil, když uslyšel Albusův hlas, jež na něj promluvil ze svého portrétu: „Tak tedy vítej zpět Severusi. Rád tě opět vidím.“

„Myslíte si, že kdybych nyní zemřel, můj portrét opět ožije? Nemohl jsem si nevšimnout, že jako jediný zůstává jaksi nehybný,“ obrátil se Severus k portrétu ve snaze ověřit svou teorii.

„S jistotou to říci nemohu, toto je první případ, o kterém jsem slyšel. Nejsem si ani jistý na jakém základě hrad portréty vytváří. Nicméně, je to pravděpodobné, ano. Byla to totiž jediná indicie, podle které jsem se mohl domnívat, že jsi stále naživu. Kdybys byl tak laskav a sdělil to Harrymu. Minule jsem ho, obávám se, poněkud rozzlobil, když se mne ptal.“

„To si dokáži představit,“ přisvědčil Severus pobaveně. Představa Harryho křičícího na portrét byla až příliš živá a Albus se očividně ani po své smrti vůbec nezměnil. Potřásl hlavou, aby podobné myšlenky vyhnal a znovu se obrátil k současné ředitelce.

„Děkuji za čaj Minervo, ale už půjdu. Rád bych se ještě podíval do své učebny a vyzkoušel pár kouzel na odhalení černé magie. Vím, že to odeklínači již zkoušeli, ale třeba mě něco napadne.“

„Jistě, najdete ji nyní v šestém patře jako kabinet. Bohužel vás nemohu doprovodit, mám ještě mnoho práce,“ usmála se omluvně Minerva a Severus se i se svými podklady zvedl k odchodu. Doprovod nepotřeboval, stejně raději pracoval sám.

Když se Severus ocitl v již zmíněném šestém patře, na první pohled ho zaujaly masivní dvoukřídlé dveře, které si nepamatoval. S pocitem zvědavosti došel až k nim a otevřel.

Velkému sálu dominovalo dlouhé vyvýšené pódium se symbolem překřížených hůlek uprostřed. Po stranách stálo několik tréninkových figurín. Co Severuse opravdu zaskočilo, bylo šermířské vybavení. To tady opravdu nečekal, i když šermovat samozřejmě uměl. Vlastně pokud mohl soudit, byl výborný šermíř. A bavilo ho to. V sídle Malfoyových v době, kdy s nimi i přes Liliin nesouhlas, trávil poměrně hodně času, to byla jeho oblíbená kratochvíle. Nakonec neodolal, vzal do ruky jednu ze šavlí a jen tak zkusmo provedl několik výpadů proti figuríně. Střeh, posun a výpad, odsun a kryt. Celou sérii zopakoval tři krát, pak teprve zbraň odložil.

Soubojová síň, perfektní. To posune mou výuku Obrany na zcela novou úroveň. Pomyslel si potěšeně, zatímco vycházel zpět na chodbu, aby se vrátil ke svému původnímu úkolu.

Vešel do učebny Obrany proti černé magii. Začal tím, že provedl několik základních magii odhalujících kouzel, což už zřejmě zkoušeli i odeklínači. Nic. Pochopitelně. V pořádku, to čekal. Roztančil tedy hůlku znovu tentokrát ve složité sérii zaklínadel, která měla odhalit jakoukoli i sebemenší přítomnost černé magie. Naučil se tato kouzla v době, kdy dělal špeha a neustále hrozilo, že mu sám Pán zla, nebo někdo ze smrtijedů podstrčí něco očarovaného či otráveného. Jen díky této opatrnosti přežil v jejich řadách tak dlouho. Ne všichni mu totiž věřili.

Tentokrát byl o něco úspěšnější. Byly tu cítit jemné stopy po černé magii, ale stále nic významného. Systematicky procházel celou učebnou, kouzlo stále aktivní. Velmi dobře věděl, že každá kletba černé magie musí být na něco navázána, aby mohla působit sama o sobě bez přítomnosti sesílatele. A právě to něco Severus hledal. Něco, co by černou magií vyloženě sálalo. Ovšem, bylo to marné. Střídavě přibližoval hůlku k různým předmětům, až nakonec došel až do kabinetu, ale bylo to všude stejné. Nikde ani náznak zesílení, známky, že by se blížil ke zdroji. A tak po chvíli pokrčil rameny a kouzlo zase zrušil.

Cítil, že tu něco je, jenom to nedokázal najít. Zatím. Severus nikdy nebyl z těch lidí, které první neúspěch odradí, spíš naopak. Pouze to znamenalo, že bude muset vynaložit víc úsilí, prostudovat si nějaké knihy, což bylo přesně něco pro něj. Miloval knihy o magii a lektvarech. Například titul Magie- odhalování kleteb nejčernějších by mohl pomoci. Řekl si a rázným krokem vyrazil ke schodišti. Potřeboval znovu do čtvrtého patra, aby si v knihovně obstaral potřebnou knihu ještě předtím, než se vrátí za Marylin. Ostatně i ona by mohla mít nějaký nápad. Občas bylo dobré podívat se na věc z jiného úhlu pohledu, který on sám zrovna neviděl. V minulosti měl jen málo lidí, od kterých se nemusel obávat podrazu, ale to se nyní změnilo. Všechno teď bylo jiné.

Poznámka autorky: (1) V prvním díle (Kapitola 4: Na skok v Bradavicích) když Harry hledal Severusovou starou učebnici, se objevil náznak, že Brumbál mohl něco tušit a tohle je mé vysvětlení. V kánonu nikdy nebylo přesně řečeno, na jakém principu hrad vytváří portréty ředitelů, prostě tam byly, hýbaly se a mluvily. Tak jsem o tom trochu přemýšlela a to mě přivedlo právě na tuhle myšlenku. Doufám, že se mi to podařilo vyjádřit dostatečně jasně.