Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 13

Anotace: Rozmluva s Brumbálovým portrétem a zahájení nového školního roku

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 13: Bývalý a současný

„Úsudek, rozvahu a radu lze nalézt u starců.“ (Marcus Tullius Cicero, římský filozof a státník, 106-43 př. n. l.)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Hermiona nemohla pochopit, proč se Justin choval tak, jak se choval. Proč najednou takhle otevřeně napadal Severuse? Muselo v tom být něco víc, než jen léta stará dětská nenávist a uvědomování si jeho minulosti. V noci jí to nedalo spát, proto se rozhodla, že Justina hned po snídani navštíví v soukromí jeho komnat. Dnes byl den příjezdu studentů a ona to chtěla vyřešit, ačkoli to samozřejmě nebyla její věc. Jen si myslela, že by se kolegové k sobě měli chovat s respektem namísto neskrývané nenávisti.

Pozval ji dál. Hermiona tedy na nic nečekala a přešla hned k věci: „Poslyš, Justine, ráda bych věděla, co máš za problém. Bylo včera opravdu nutné chovat se takhle? Severus byl k tobě přece slušný.“

„Hermiono přestaň. Neřekl jsem nic, co by za ta léta neslyšel tisíckrát a určitě nejsem jediný, kdo si myslí, že by tu neměl učit. Kdekoli jinde, ale ne tady!“

Hermiona se konsternovaně posadila do jednoho z pohodlných křesel v obývacím pokoji. Slova bývalého spolužáka ji překvapila natolik, že si vůbec neuvědomila to zdvořilostní opomenutí, kdy jí měl zřejmě nabídnout něco k pití, což neudělal. No co, stejně mu k tomu nedala šanci.

„Tak přeci jen je v tom něco víc!“ zvolala. „Řekni, proč by podle tebe neměl učit v Bradavicích? Je dobrý profesor a zná to tady.“

„Zabil Brumbála a prošlo mu to, už si zapomněla? Jak může mít tolik drzosti se sem po tom všem vrátit a dělat, že se nic nestalo? Na co Minerva myslela, když ho přijímala?“ chrlil Justin otázky jednu za druhou.

Tak odtud vane vítr. Pomyslela si Hermiona rychle zvažujíc řešení. Uvědomila si, že ať ona řekne cokoli, jen to tím zhorší. Tohle mohl vyřešit jen jediný člověk. Zprudka vstala, popadla Justina za ruku a táhla ho pryč.

„Co se děje, kam to jdeme?“ chtěl vědět, zatímco spolu uháněli chodbami jako nějací puberťáci.

Během chvíle se tak dostali z pátého poschodí o patro níž, kde byl vstup do ředitelny. Uvnitř Hermiona požádala Minervu a ostatní portréty o soukromý rozhovor s Brumbálem. Souhlasili bez problémů, zřejmě nebylo nic neobvyklého na tom, přijít si pro radu k mrtvým, ačkoli to znělo podivně. V Bradavicích však byla spousta podivností.

Brumbál  ji vyslechl mlčky. Celou dobu na ně při tom shlížel s laskavým úsměvem v pomněnkových očích. Hermiona si až bolestně uvědomovala, jak tady chybí, zatímco Justin se nervózně ošíval, jakoby tu vůbec nechtěl být. Kdo ví? Možná, že nechtěl. Ne každý kdo má tu možnost rád hovoří s mrtvými. To přece není žádná hanba, nebo ano? Každopádně Justin raději neříkal nic. Ostatně nebylo to nutné. Brumbál to nakonec obstaral za něj a z jeho slov čišela laskavost a láska starého člověka k příteli. Hermiona si až nyní uvědomila, že musel mít Severuse opravdu rád.

„Myslím, že budete souhlasit, když řeknu, že Severus má mnoho chyb a dlouhá léta byl svým studentům trnem v oku. Mnohdy jsem ani já sám nesouhlasil s jeho metodami a rozhodnutími, přesto se nakonec stal mým přítelem. Důvěřoval jsem mu. Oba jsme tehdy věděli, že mě čeká dlouhé a bolestivé umírání. Dostal jsem od něj ten nejcennější dar, jaký vám přítel může dát - rychlou a bezbolestnou smrt. Proto vás žádám, chlapče, nemějte mu to za zlé, koneckonců udělal jen, o co jsem ho požádal, ačkoli i pro něj to bylo kruté. (1) Severus je unikátní člověk víte? Vždy udělá, co musí bez ohledu na vlastní nepohodlí. Něco takového pro vás žádný přítel neudělá. Zaslouží si, abyste mu dali šanci.“

„Já…možná bych mohl, ale jak víte, že to pro něj bylo stejně kruté? On…pořád se chová, jakoby se nic nestalo, jakoby jste byl pořád naživu,“ zkusil to nakonec váhavě Justin. Mluvit s portrétem zjevně nebylo moc pohodlné.

„Ano jistě, Severus už je prostě takový. Nikdy nedává najevo emoce. To ovšem neznamená, že nic necítí, jen se musíte dívat. Lidé bohužel málokdy skutečně vidí toho, s kým hovoří. Zkuste s ním promluvit chlapče, ale tak, abyste ho opravdu viděl. Možná pak spatříte něco, co bylo dosud skryté.“

Brumbálova slova byla moudrá a pravdivá. Hermiona si akorát nedokázala představit Justina v osobním rozhovoru se Severusem. Podle ní to bylo směšné, stačilo jen se ho nebát.

*****

Přišel večer a Velká síň byla zase po dvou měsících plná studentů dychtivě čekajících na zařazení a následnou velkou hostinu. Za ta léta se na celém procesu nic nezměnilo, proto Severus začal dávat pozor až při rozzařovacím ceremoniálu. Pečlivě si na kus pergamenu zapsal každé jméno, které přibylo do jeho koleje. Marylin sedící vedle něho připadalo jeho počínání podivné, ale on pro to měl svůj důvod. Ještě dnes, předtím než půjde všechny přivítat do společenské místnosti a rozdat rozvrhy, si tato jména prověří v knize studentů. Zjistí jejich původ, rodinné poměry a další základní informace, jež byly do knihy zanášeny automaticky přijetím studenta do školy. Dělal to tak pokaždé, aby věděl co od nich čekat a jak s nimi jednat. Pomáhalo to navodit správný vztah již od počátku. Tentokrát ho nejvíce zaujalo jméno Sania Lestrangeová. To příjmení znal a dokonce i kudrnaté černé vlasy odpovídaly.

Když všichni studenti seděli u správných kolejních stolů, přišlo na řadu představování profesorů. Minerva na rozdíl od Brumbála s ohledem na prváky vždy představila každého jménem, uvedla jeho předmět, případně kolej, kterou řídí, načež se dotyčný musel postavit. Dík tomu se Severus dozvěděl, že v době jeho nepřítomnosti řídila Zmijozel Aurora Sinistrová, profesorka Astronomie. Mohl jen doufat, že nenapáchala příliš mnoho škod. Na závěr byla představena také ošetřovatelka Poppy Pomfreyová, jejíž přísná mateřskost ho někdy doháněla k šílenství a motácký školník Argus Filch, postrach studentů toulajících se hradem po večerce.

Následoval tradiční proslov na uvítanou v lecčem stejný, přesto zároveň jiný.

„Vítejte v novém školním roce. Než se pustíme do jídla, ráda bych upozornila na několik věcí. Večerka je pro všechny ročníky v deset hodin večer, o víkendu v jedenáct. Výjimkou jsou samozřejmě hodiny Astronomie, které probíhají v nočních hodinách. Dalším pravidlem je zákaz vstupu do Zapovězeného lesa bez doprovodu dospělého. Tradičně také není povoleno použití záškoláckých zákusků, dávivých dortíčků a podobného sortimentu Kratochvilných kouzelnických kejklí za účelem podvodu či ulití se z výuky. Každého, kdo by toto porušil, čeká školní trest s naším školníkem. Od třetího ročníku můžete s podepsaným souhlasem rodičů, jež vám byl doručen v dopise, o určených víkendech navštěvovat Prasinky. Letošní famfrpálové kapitány požádám, aby co nejdříve vypsali termín svého konkurzu. A na závěr bych ještě ráda zmínila, že profesorka Grangerová letos nově otevírá poradenství pro studenty z mudlovských rodin, které by zvláště mladším žákům mohlo pomoci rychleji se zorientovat v našem světě. Přihlásit se můžete u ní. Teď už vám všem přeji dobrou chuť a mnoho úspěchů při studiu.“

Hostina byla jako vždy pestrá, každý si mohl vybrat. Severus si ke kachnímu masu dopřál skleničku červeného vína. Když dojedl, naklonil se k Marylin. „Už půjdu, potřebuji se ještě stavit v ředitelně a podívat se do knihy studentů,“ řekl polohlasem a poklepal přitom prstem na pergamen ve své kapse.

Marylin pochopila a Severus pod stolem ucítil její ruku. Pohladila ho po koleni.  „Fajn, uvidíme se doma.“

Beze spěchu zamířil do čtvrtého patra. Při chůzi dumal nad výrazem, který Marylin měla během zařazování i následné hostiny. Zdála se mu lehce nervózní, i když nikdo jiný si toho nejspíš pod maskou zdvořilých úsměvů nevšiml. Severus ji znal a předpokládal, že půjde o zodpovědnost spojenou s její novou rolí. Koneckonců nikdy nebyla ředitelkou koleje, ta pozice jí spadla do klína nedlouho po tom, co začala učit. Nemohl se jí tedy divit, že je nesvá, přesto nepochyboval, že to zvládne. Byly to jen děti a s těmi ona to uměla. Zároveň se nemohl divit ani Minervě. Příliš dlouho se pokoušela zvládat všechno. Učit, vést Nebelvíry a ještě ředitelovat. To jeden člověk nemůže zvládnout. Severus si velmi dobře vzpomínal, jak byl vyčerpaný, když si zároveň musel plnit smrtijedské povinnosti. Učit po probdělé noci a několikaminutovém působení kletby Cruciatus vážně nebylo zrovna příjemné. Občas zvládal fungovat jen silou vůle a samozřejmě lektvarů.

„Piertotum Locomotor,“ sdělil chrliči heslo a nechal se vyvést po kamenných schodech nahoru do ředitelny. Kniha studentů ležela připravená na stole, jakoby na něj čekala. Ostatně byl s Minervou domluvený.

Usedl za stůl, nikoli však na ředitelské křeslo. Na tu temnou dobu, kdy zde sedával, vzpomínat nechtěl. Knihu si přitáhl k sobě a začal procházet jména jedno po druhém. Zarazil se až u dívky, které si povšiml již ve Velké síni. Sania Lestrangeová, potomek vzdálených příbuzných Rabastana, jehož Severus znal ze své smrtijedské minulosti. Nyní zásluhou samozvance seděl v Azkabanu. Vážně skvělý pocit být tím, kdo se o to přičinil. Každopádně její rodiče měli dost rozumu na to, aby před válkou utekli do Rumunska, odkud se vrátili jen proto, aby dcera mohla nastoupit do Bradavic. Severus si v duchu udělal poznámku, že si na to děvče musí dát pozor. Co věděl, byli všichni Lestrangeovi vždy tak trochu šílení. Ačkoli sám ve své hlavě nenacházel důvod, proč by tomu tentokrát mělo být jinak, nechtěl udělat stejnou chybu jako s Harrym, kterého tenkrát hodnotil jen na základě svých zkušeností s Jamesem. A Sania přece vyrůstala stranou toho všeho smrtijedství. Mohla tedy být jiná? To ukáže čas.

Severus ještě jednou v rychlosti prolétl základní fakta, než knihu zavřel. Čekala ho uvítací schůze ve společenské místnosti.

Poznámka autorky: (1) Podle kánonu by Albus Brumbál stejně zemřel na následky kletby z nalezeného viteálu (prsten Rojvola Gaunta). Neodolal pokušení si prsten nasadit a odumřela mu ruka. Severusovi se sice podařilo kletbu částečně izolovat a zpomalit, ale nic jiného dělat nemohl. O milosrdnou smrt ho požádal sám Brumbál, když zjistil, že Draco Malfoy dostal od Pána zla za úkol ho zabít. Severus to udělat nechtěl, ale vzhledem k neporušitelnému slibu, který dal Dracově matce Narcisse neměl příliš na výběr.

Schůzi ve společenské místnosti absolvujeme v příští kapitole jak se Severusem tak i s Marylin a dozvíme se tak něco málo z kolejních pravidel. Třeba vám to usnadní chápání Zmijozelů.