Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 14

Anotace: V této kapitole se dozvíme něco málo z minulosti Marylin Kelleyové

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 14: Důvod proč učím

„Největší zbabělec je muž, který probudí lásku ženy, bez úmyslu ji milovat.“ (Bob Marley jamajský zpěvák, skladatel, hudebník 1945–1981)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Marylin cítila lehkou nervozitu, když mířila do severní věže, kde se nacházela Nebelvírská společenská místnost. Když teď věděla, jakým způsobem vede svou kolej její snoubenec, chtěla se ukázat v co nejlepším světle. Chtěla, aby jí studenti důvěřovali, nebáli se za ní přijít s čímkoli, ale zároveň ji respektovali jako učitelskou autoritu. Že tyto dvě věci nejdou dohromady? Nu ona nikdy nečekala, že to bude snadné.

„Felix felicis,“ sdělila buclaté dámě heslo, se vztyčenou hlavou nakráčela dovnitř, vyžádala si pozornost. Mladší studenti k ní obrátili dychtivé pohledy, ti starší se tvářili znuděně, jakoby je nemohlo nic překvapit. No to se ještě uvidí.

„Vítám vás. Většina z vás mě již zná z hodin Lektvarů, těm mladším se však pro jistotu ještě jednou představím. Jsem profesorka Marylin Kelleyová a v letošním roce budu také vaší kolejní vedoucí. Můžete se na mě obracet jak se studijními záležitostmi, tak s těmi osobními pokud to bude zapotřebí. Můj kabinet je ve sklepení, hned vedle učebny Lektvarů.“

Na tvářích několika studentů se po jejích úvodních slovech přeci jen objevilo překvapení. Pochopila proč. Byli zvyklí na strohou a přísnou Minervu, která osobním záležitostem svých studentů nikdy příliš pozornost nevěnovala. Sedmák Dennis Creevey, jehož starší bratr zemřel za války, se dokonce neudržel a hvízdnul.

„Prosím, mohl bych se s Vámi poradit ohledně zaměstnání? Chtěl jsem být bystrozorem, mám podle toho zvolené i předměty, ale moji rodiče o tom teď nechtějí slyšet. To kvůli bratrovi víte? Nechápu, proč s tím přišli až teď když ty předměty mám od loňska. “

„Znám vaši situaci Dennisi, stavte se za mnou a jistě společně najdeme řešení,“ ujistila ho Marylin laskavě, než se vrátila ke své řeči.

„Abychom spolu dobře vycházeli, stačí, když dodržíte jedno důležité pravidlo. Pamatujte si, že pravý Nebelvír nikdy nelže, vždy se chová čestně a spravedlivě. I když se objeví nějaký průšvih a to se v Nebelvíru docela jistě stane, co si budeme povídat, bude pro vás daleko lepší přiznat barvu. Postavit se k problémům čelem, v tom spočívá skutečná podstata odvahy. Vězte, že když za mnou přijdete a upřímně řeknete, provedl jsem tohle a tohle, přijmu to daleko lépe, než když budete lhát. Občas i ty nejlepší úmysly nakonec vyústí v kolosální průšvih, to vím, ale lež tolerovat nebudu. Zde máte vaše rozvrhy a na nástěnku jsem pověsila systém kolejního bodování. V minulých letech Nebelvír několikrát vyhrál školní pohár, proto doufám, že to zopakujeme i letos. V případě dotazů se na mě prosím obraťte. Teď už vás nebudu zdržovat, jistě jste po cestě unavení a zítra začíná vyučování, takže dobrou noc.“

Marylin se neubránila jistému pocitu viny. Já mám co mluvit když jsem nedávno lhala otci. Uvědomila si Marylin, nahlas však neřekla nic. Pořád byla přesvědčená, že v jejím případě to byla jediná možnost. Místo toho položila komínek s rozvrhy na stůl a opustila společenskou místnost. Zdálo se jí, že to šlo dobře. Ani nečekala, že hned první den ji někdo požádá o pomoc. Byla rozhodnutá najít takový kompromis, který by příliš nezměnil Dennisovu profesní dráhu a byl akceptovatelný i pro jeho rodiče. Volba zaměstnání je pro každého studenta velmi důležité rozhodnutí. Může ovlivnit celý jejich život. Pomoci jim na této cestě byla nyní její práce, proto učila.

*****

Něco velmi podobného se odehrávalo také ve sklepení jen s tím rozdílem, že Severus si byl daleko jistější v kramflecích. Absolvoval to už mockrát.

Jako první rozdal rozvrhy. Při následném proslovu byste slyšeli spadnout i špendlík. Takové ticho v místnosti bylo. Všichni ho naprosto respektovali, nikdo se neodvážil skočit mu do řeči. Dokonce ani Lestrangeová, jak s uspokojením zjistil.

„Vítejte. Představovat se již nebudu, o to se postarala paní ředitelka a někteří mne možná znáte. Přejděme tedy rovnou ke kolejním pravidlům. Jsme Zmijozelové, což znamená, jak jistě víte loajalitu, ctižádost a v neposlední řadě také jistou dávku lstivosti. Takže od vás očekávám především tvrdou práci a výsledky. Přesto zde nejsme zvědavý na individualisty, v této koleji vždy držíme při sobě, starší studenti pomáhají mladším, aby nikdo nebloudil po chodbách. Také to znamená, že nebudu trpět žádné podrazy či posměšky mezi vámi. A cokoli se ve Zmijozelu stane, ve Zmijozelu také zůstane. Nikdo to nebude nikde ventilovat. Veškeré studijní i osobní záležitosti se mnou budete řešit pouze zde, nebo v mém kabinetu, nikoli veřejně na chodbě. Najdete ho nyní v šestém patře hned vedle učebny Obrany. Pamatujte si, že má pracovna by pro vás měla být místem, kde smíte hovořit o čemkoli a nikdo vás nebude soudit, ani trestat. Má někdo nějaké dotazy teď?“ zeptal se Severus, krátce přelétl studenty pohledem. Nikdo se neozval.

„Výborně, v tom případě požádám prefekty, aby si ještě sedli s prváky, probrali s nimi zítřejší rozvrh a vysvětlili systém kolejního bodování. Byl bych skutečně nerad, aby letos školní pohár skončil například v Nebelvíru. Vám ostatním přeji dobrou noc.“

S těmi slovy se Severus otočil na patě a opustil společenskou místnost i sklepení. Využil k tomu jejich soukromé schodiště.

Přijít domů, políbit ženu, večer společně ulehnout. Tak vypadá běžný scénář ve většině domácností. Scénář, se kterým si Severus nikdy nemusel dělat starosti. Vždy se týkal těch druhých, kteří žili daleko od skutečné války. Ač třeba pracovali v úřadu bystrozorů, nebo byli členy Fénixova řádu, přesto nevěděli. Pro Severuse válka znamenala život na ostří nože, věčné balancování na hraně života a smrti. No řekněte, mohl by se takhle každý večer vracet domů ke své ženě a dětem? Jak by jim mohl něco slibovat, plánovat rodinnou dovolenou, když nemohl vědět, zda další nové ráno nebude jeho poslední?

Ovšem pravda také je, že nic netrvá věčně. Válka skončila, hrany se otupily a scénář tu stále byl, jakoby na Severuse prostě počkal. A bylo zatraceně příjemné neusínat večer sám.

Vyšel z koupelny jen v kalhotách od pyžama, lehl si k Marylin, která přišla jen o chvíli před ním. Ještě měla mokré vlasy. Napůl ležela, napůl seděla v krajkové noční košilce zády opřená o polštáře. V ruce držela lektvaristický magazín. Pohled pro bohy.

„Jak to šlo?“ zeptal se Severus. Zaujal vedle ní polohu na boku, opřený o loket ji sledoval.

„Řekla bych, že dobře. Dennis Creevey ze sedmého ročníku mě požádal o pomoc. Zvolil si předměty na bystrozora a teď se zdá, že bude muset své plány změnit. Rodiče dostali strach a zakázali mu to.“

„Vím kdo to je. Jeho bratr Colin přišel o život v bitvě o Bradavice. Připojil se tehdy, přestože mu ještě nebylo sedmnáct. Bojoval s ostatními a zaplatil za to. Tato rodina jako mnohé další již zná cenu války. Jednou mne napadlo, proč Fénix nezachránil je místo mě, byly to ještě děti. Nevinné děti.“ Severus se ani nesnažil zakrýt smutek zaznívající v jeho hlase. Zemřelo příliš mnoho mladých lidí, kteří měli celý život před sebou. Tohle měl být jejich scénář.

Marylin ho pohladila po tváři. Zastrčila za ucho ještě mokrý pramen vlasů, jež mu spadl do očí, a zakryl tak ten hořkosladký pohled.

„Na to nemá smysl se ptát Severusi, nic na tom nezměníš. Kromě toho ty sis to nezasloužil o nic míň. A Dennisovi já pomůžu, zkusím navrhnout kompromis, aby nebyl v přímém ohrožení, ale nemusel měnit předměty.“

„Věřím, že něco vymyslíš, jsi úžasná žena. Můžu se zeptat, proč si tak najednou zanechala výzkumu a šla učit?“ Nikdy o tom nemluvili, ale jistě to nebylo jen kvůli její lásce k dětem a lektvarům. Muselo to mít ještě jiný důvod. Skutečné pohnutky k radikální změně života málokdy bývají tak jednoduché. Často si to člověk ani nepřizná, ale někde tam uvnitř to je, to co jí přimělo vyměnit sterilní prostředí tiché laboratoře za chodby plné mladých rozjívených kouzelníků.

„Mám ráda děti a lektvary, kromě toho Minerva umí být přesvědčivá.“

„A to je vše?“

Marylin se zatvářila obezřetně. „Ano, proč?“

„Já nejsem idiot Mar. Nepotřebuji ani nitrozpyt, abych věděl, že to není tak úplně pravda. Nikdy jsi o tom nemluvila, ale lidé obvykle neradi dělají velké změny, pokud to není skutečně nutné. Něco málo o tom vím a troufnu si hádat, že i u tebe v tom bude láska.“

Věnovala mu vážný pohled, ale mlčela. Severus trpělivě vyčkával. Nakonec přeci jen trochu váhavě pokrčila rameny.

„Bývalá. Jmenuje se Damien, pracovali jsme spolu. Po čase se nám to vymklo a mi se do sebe zamilovali. Tehdy se mi zdálo, že on by konečně mohl být ten pravý, ale zase to nevyšlo. On nedokázal oddělovat práci a soukromý život, prostě mu přišlo, že to nemůže fungovat. Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku. Marně. Rozešel se se mnou a já přijala tu Minervinu nabídku, protože jsem ho nemohla dál každý den vídat v práci a dělat, že se nic nestalo. Neřekla jsem ti to, jelikož to s námi nijak nesouvisí, ty jsi úplně jiný. Kromě toho rozhovory o bývalých partnerech…nechtěla jsem, aby to mezi nás vneslo napětí.“

O tohle tedy šlo. Severus si dokázal představit její zklamání, když zjistila, že jejich vztah pro něj neznamená to samé. Tak to muselo být, jinak by se přece alespoň pokusil. Nebylo nutné to hned ukončit, mohli si domluvit pravidla, alespoň to zkusit. Místo toho se Damien zachoval jako zbabělec a jednoduše utekl. To se nedělá. Na druhou stranu nebýt toho, nejspíš by se oni dva nikdy nepoznali. Možná bych ti tedy měl poděkovat Damiene. A abys věděl, já utíkat nebudu. Od takové ženy se neutíká.

Severus vzal Marylin za ruku, propletl jim prsty v ujišťujícím gestu. „Nebuď pošetilá, nikdy jsem si nemyslel, že jsi předtím žila jako mnich. Jinak máš pravdu, nás se to netýká. Pro Damiena váš vztah možná neznamenal tolik, aby to zkusil, ale pro mne ano. Jsem přesvědčen, že to může fungovat i když jsme kolegové, jinak bych se do Bradavic nevracel a nežádal Minervu o společné komnaty.“

„Věřím ti a lituju, že jsem ti to neřekla dřív.“

Ve skutečnosti právě tato informace v tento konkrétní čas Severusovi hodně pomohla. Začínalo v něm klíčit jisté rozhodnutí. Nápad, jak ji o svých slovech ujistit a dokázat, jak vážně to navzdory jejich minulému rozhovoru v Australské restauraci myslí. Kdyby mu to bývala řekla dřív, nejspíš by si to s tím ani nespojoval. Takhle ovšem…ji mohl překvapit. A že to bude pořádné překvapení.

Poznámka autorky: Co Severuse napadlo, nebo co v něm informace o Damienovi změnila, zatím prozrazovat nebudu. Pozorný čtenář, který si vzpomíná na jejich rozhovor v jedné z předchozích kapitol, to navíc možná vymyslí sám.