Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 18

Anotace: Křtiny, náprava vzpomínek a ultimátum

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 18: Minulost patří včerejšku

 

Upozornění: Obsah 18+

 

„Vždycky si musíme uvědomit, kdy se nějaká etapa uzavírá. Ukončit cyklus, zavřít dveře, dopsat kapitolu - nezáleží na tom, jak to nazveme, důležité je považovat za minulost životní okamžiky, které už skončily.“ (Paulo Coelho brazilský textař a spisovatel 1947)

 

 

Kostel svatého Martina, Londýn, Anglie…

 

Pocity, které se Marylin honily hlavou, když se dozvěděla o jejich plánu s kletbou, byly překvapení, naděje a odhodlání. To, co Severus říkal o kompatibilní magii partnerů, pro ni byla novinka. Pokud měl ale pravdu, znamenalo to, že by se té hrozby mohli zbavit velmi brzy a Marylin byla odhodlaná udělat, co bude v jejích silách, aby mu pomohla. Nyní to všechno ale hodila za hlavu. Neděle patřila křtinám.

Kněz v kostele svatého Martina na severovýchodním rohu Trafalgarského náměstí byl postarší muž. Kouzelník žijící mezi mudly a vyznávající jejich náboženství, tedy alespoň podle tichého rozhovoru, který si s ním vyměnil Harry. Křtil jak mudly tak kouzelníky. U kouzelníků akorát netrval na tom, že rodiče musí být také pokřtěni. Jinak to bylo pravidlo.

Marylin nevěděla, jak obvykle probíhají kouzelnické křty, nikdy na žádném nebyla. Severus ovšem se svou perfektní znalostí tradic věděl přesně co dělat. Věcně se s Potterovými domluvil, že při obřadu bude dítě držet on, jelikož chlapec měl přijmout právě jeho jméno. Ignotus Severus Potter. A byl opravdu skvělý, stejně jako tehdy u Munga.

Zpočátku byl Igni z knězova počínání trochu vyděšený. Severus to vyřešil jednoduše. Bezhůlkovou magií kolem něj vyčaroval drobounké světlušky. Igni z nich byl jako u vytržení. Sledoval je tak fascinovaně, ztracený ve svém vlastním světě, že si úplně přestal všímat kněze, který ho mezitím třikrát pokropil svěcenou vodou. Slova, jež u toho pronášel, Marylin nevnímala. Dokázala se soustředit jen na Severuse a jak dobře si vede. Dojalo ji to a ještě více se utvrdila v tom, že jeho strach ze sebe je úplně zbytečný. Ještě zbývalo, aby to konečně pochopil také on.

Ze svého zamyšlení se probrala až na závěr obřadu, kdy museli všichni složit magický slib pod speciální formulí, že budou svědomitě plnit všechny své povinnosti vůči tomuto Božímu dítěti a že jej budou ochraňovat před zlou mocí.

Nakonec se všichni odebrali ještě do doupěte na slavnostní hostinu, kterou pro ně ochotně připravila Molly Weasleyová. Tady je Harry požádal o hlídání na příští sobotní večer. Měli s Ginny jakési výročí a chtěli to oslavit, sami ve dvou. Marylin se na nic neptala a ochotně jim to slíbila. Znamenalo to pro ni další příležitost jak přesvědčit Severuse.

V průběhu odpoledne také Severus s Marylin předali svůj dar, luxusní manžetové knoflíčky pro Igniho.

„Ty jsou parádní, děkujeme. Museli být drahé,“ protestoval naoko Harry, jelikož to celé slyšeli Weasleyovi, kteří byli trochu háklivý na jakékoli ukázky majetkových rozdílů. Oni sami si totiž mohli dovolit jen skromné dárky.

„Nejde o peníze Harry, jen jsme chtěli, aby měl Igni něco pěkného, co využije v budoucnu,“ odpověděla Marylin trochu šalamounsky. Ve skutečnosti se totiž jednalo o symbol příslušnosti k váženému a slavnému jménu. Potterovi se v kouzelnické společnosti vždy řadili mezi významné a bohaté rody. To, že o tom Harry po většinu svého dětství vinou Dursleyových nevěděl, nemohlo na této skutečnosti nic změnit. A nemohlo to nic změnit ani na tom, že od Ignotuse bude proto okolí očekávat jistou úroveň. Tak to zkrátka mezi kouzelníky chodí.

 

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Až vám někdo bude říkat, že minulost patří včerejšku, nevěřte mu. Nepatří. Naopak má zvláštní schopnost připomínat se v tu nejméně vhodnou dobu.

Severus si chtěl večer po návratu užít milostnou hru pod vlivem speciální čokolády, kterou dal Marylin k narozeninám. Ona si pojem „hra“ ale vyložila po svém.

Možná jsem to měl raději nazvat jinak. Pomyslel si Severus, jakmile zjistil, že má připoutané ruce k pelesti černými plyšovými pouty. Mysl mu zaplavila panika, vzpomínky na dětství, na otce, který ho podobně omezoval, aby se nemohl bránit. (1)

"Ne…“ zaprotestoval a trhnul přitom rukama ve snaze se osvobodit, ačkoli sám věděl, že je to marné. Bez rukou nemohl ani kouzlit.

Marylin si na něj obkročmo sedla, zadívala se mu do očí, vzala jeho tvář do dlaní a promluvila uklidňujícím hlasem. Muselo jí být jasné, co se mu honí hlavou. "Jen klid Severusi, já ti neublížím, to přece víš. Chci ti jen napravit vzpomínky. Slibuju, že neudělám nic, co nebudeš chtít. Nebraň se, vnímej. Jen to zkus. Když to nepůjde, nechám toho, slibuju."

Neřekl nic, nešlo to, tak alespoň váhavě přikývl. Chápal, o co se snaží, chtěla mu prostě jen dokázat, že bezbrannost nemusí být nutně tak děsivá, jak si pamatuje, pomoct překonat další z následků zneužívání. Prostě jen další krok v terapii. A Severus musel uznat, že pouta netlačila, ani nebyla jinak nepohodlná. Měla sloužit přesně k tomuto účelu, navodit větší vzrušení, ne mu ublížit.

A skutečně, bylo to něco úplně jiného, než si pamatoval. Její prsty se mu roztančily po kůži, něžné a jemné jako peříčko. Dovolil si zavřít oči. Zvláštní, žádné děsivé vzpomínky se neobjevily, zůstala jen rozkoš, jakou Severus snad nezažil. Speciální čokoláda ty prožitky ještě znásobila, zesílila vjemy, všechny doteky se staly intenzivnější. Nedalo se tomu uniknout, ani to nechtěl.

Náhle ucítil její prsty ve slabinách. Hořel, šílel, potácel se na hranici příčetnosti v zarputilé snaze nekřičet. Něco vlhkého, právě ho olízla?

Teď už na pouta úplně zapomněl, vlastně zapomněl i na svou snahu nekřičet. Mohl za to její jazyk, Marylin ho dráždila k nepříčetnosti, nevěděl co vnímat dřív. To jak hrotem nehtu přejížděla přes bradavku stále dokola tam a zpátky, zatímco druhou rukou si pohrávala s naběhlými varlaty? Nebo snad ústa, kterými drancovala celou délku penisu za vydatné pomoci zubů? Nedalo se stíhat. Mozek i tělo kapitulovaly a Severus s hlasitým zasténáním vyvrcholil. Svým semenem zaplnil její ústa, nezdálo se, že by jí to vadilo.

Konečně ho vysvobodila z pout. „Tak co, bylo to hodně zlé?“

Severus se zamyslel, natočil bokem k ní. „Vcelku snesitelné. Ovšem…právě jsem dočista zapomněl, o čem jsem to chtěl zítra hovořit s kolegyní Grangerovou.“

Marylin ho se smíchem laškovně plácla po stále ještě nahém zadku. „Lháři, na kletbu bys nikdy nezapomněl.“

„Víš jistě, že do toho chceš jít se mnou? Pochopil bych, kdybys odmítla,“ zvážněl najednou Severus a úplně tím změnil atmosféru v místnosti.

„Samozřejmě. Sama jsem zvědavá, jestli skutečně dokážeme spojit naši magii a kouzlit v tandemu. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ Marylin zněla nadšeně. Nemohla ovšem vědět, že se hrad brání. Severus jí o těch naschválech neřekl a ani to neměl v úmyslu. Zbytečně by se o něj bála.

„Ani já ne, pouze jsem o tom slyšel. A vím, že Pán zla z tohoto důvodu často posílal Bellatrix a Rodolfuse na akce společně. Byli tak mnohem silnější. Každopádně to bude vyžadovat trénink, musíme se sladit,“ řekl Severus zamyšleně. Na tuhle část plánu se vlastně i docela těšil. Dokonce už měl v hlavě jistý nápad, jak začít s tréninkem.

 

*****

 

Celé pondělí se Hermiona odhodlávala k rozhovoru s Justinem. Chystala se mu dát nůž na krk. Pokud se konečně neusmíří se Severusem jak radil i Brumbál, nemá u ní šanci. Vlastně proti němu nic neměla, jako kluk byl i docela hezký, ale choval se jako ukřivděné dítě, stále ztracený v minulosti, zatímco ona už byla jinde. Žila v současnosti. Nepochopil, že ty jedovaté poznámky, které na svou adresu slýchal, jsou jen reakcí na jeho vlastní jednání. Nutno uznat, že ty Severusovi byly daleko důmyslnější. Zmijozel se v něm nezapřel.

Den utekl až příliš rychle. Odučila své hodiny, krátce se sešla s několika mudlorozenými prváky kvůli poradenství a byl tu čas večeře. Ve Velké síni si všimla, že Severus a Marylin ostentativně ignorují Justina, který měl zase nevybíravé poznámky a baví se pouze spolu. Nemohla si pomoct, slušelo jim to, jak se k sobě důvěrně nakláněli nevnímajíce ostatní stolovníky. 

Po jídle se Hermiona jako normálně zvedla k odchodu. Justin ji dohonil u paty schodiště, když už si myslela, že snad nezabere a ona na něj bude muset někde počkat.

„Poslyš Hermiono, už pár dní se tě chci na něco zeptat. Nezašla bys někdy na večeři? Myslím soukromě.“

„Až se usmíříš se Severusem, možná bych o tom mohla uvažovat,“ odpověděla přímo.

Justin si povzdechl: „Víš přece, že to není tak jednoduché.“

„Prosím tě co je na tom složitého, promluvit si jako dva normální dospělý lidé. Přestaň se ho konečně bát Justine.“

„Já se ho nebojím,“ odsekl její bývalý spolužák trochu dotčeně. No nepřesvědčil ji. Přeci jen Severus Snape býval nejobávanějším profesorem na škole. Letos se zdálo, že je naopak jedním z nejoblíbenějších. Jeho styl výuky byl podle všeho trochu podobný, jako míval za jejich studentských let Remus Lupin. Ne, že by nebyl přísný, na tom se nic nezměnilo, ale upřednostňoval spíše praktickou výuku před teorií a to studenti vítali. Navíc jim prý kouzla sám předváděl, což rozhodně nebylo běžné.

„V tom případě ti nic nebrání že? A pokud chceš, abych s tebou šla na rande, uděláš to.“

„To je ale vydírání!“ zvýšil hlas Justin.

Na to už Hermiona nic odpovědět nestihla, protože zrovna v tu chvíli ji oslovil Severus, který se společně s Marylin objevil vedle nich. „Hermiono, rád bych si s vámi o něčem pohovořil. V soukromí pokud je to možné.“

Tohle vyrušení rozhodně uvítala, protože Justin měl částečně pravdu, jenže udělat to musela. Jak jinak ho přimět, aby se přestal chovat jako dítě? Zkrátka něco za něco. Kromě toho, i Severus předtím tvrdil, že zapomněl dospět.

„Jistě Severusi, mi jsme tu už stejně skončili, že Justine?“ Oslovený se zmohl jen na koktavé přitakání.

„Výborně, co kdybychom si tedy promluvili v našich komnatách?“ navrhla Marylin a Hermiona s úsměvem přitakala. Byl to skvělý způsob, jak Justinovi demonstrovat, co skutečně znamená se Severuse nebát. Nechala ho tedy stát u paty schodiště a následovala oba snoubence do jejich pokojů zvědavá, o co asi tak může jít.

 

Poznámka autorky: (1) Více první díl, Kapitola 30: Svěřování, kde Severus konečně sebral odvahu a vyprávěl Marylin o svém dětství.